Představte si, že by se na školách učilo v matematice jenom to, co objevili „naši“, tedy čeští matematici, nebo v dějepise pouze dějiny Čechů a v zeměpise by obzor končil na hranicích České republiky. Jak absurdní, že? Každý přece uznává, že ty nejdůležitější věci ve všech zmíněných předmětech, věci, bez nichž nelze rozumět ničemu konkrétnímu, týkajícímu se výlučně „nás“, Čechů, mají světovou, nadnárodní platnost. Problémem může být ovšem stále ještě výuka literatury s obrozeneckou, národoveckou a posléze i komunistickou ideou národní kultury, v níž čeština jako jazyk „našich“ spisovatelů představuje pilíř národní identity. V Česku proto neexistuje tradice výuky klasické světové literatury, její promýšlení a recepce, její docenění jako vážného výkonu, který nelze odbýt ve školních lavicích, ale jehož dosah je v zásadní, celoživotní inspiraci pro kultivovaného, vzdělaného člověka.

Je-li jako doba kořenů naší literární kultury prezentováno tak často národní obrození a první krůčky de facto uměle vzniklého jazyka, jde o obrovskou chybu, protože autoři tohoto období jsou, až na Máchu či Erbena, prostě mrtví. Kontinuita, vědomí časové dimenze, jakási orientace v literatuře jako takové (protože literatura je stejně jako matematika či zeměpis na prvním místě jedna, světová a nadnárodní!) se proto u nás definitivně nenosí a to, co se dnes nazývá „současná literatura“, zůstává, byť by se to ježilo sebevětším počtem aluzí, jen kusem lávy na Měsíci, výskytem beze smyslu. Necítíme-li se součástí literatury evropské a světové, jež tu byla dávno před národním obrozením a ze které vyrostli duchové jako Hus, Komenský či Palacký a Masaryk, ztrácíme opravdové kořeny za cenu těch národovecky iluzorních. Ani německá literatura přece nevznikla a nevyvíjela se sama od sebe, její kořeny jsou mj. ve vlivu francouzském a anglickém, tím méně literatura česká (existuje-li vůbec taková literatura… po opadnutí nacionálních tradic a z historického nadhledu se totiž může ukázat, že šlo de facto jen o pár dobrých autorů bez celkového hlubšího kulturního kontextu).

Vzniká otázka, jak světové klasické (omezíme-li se na to klasické, čili všeobecně po staletí uznávané, pak nám stále zůstává obrovský poklad děl, osudů, svědectví) literatuře učit. Na první pohled je nemožné, aby středoškolský student zvládl adekvátní četbu Fausta nebo třeba Božské komedie, aby byl schopen je reflexivně uchopit v bohatství jejich kontextu. Je též nemožné i časově přečíst během několika let dospívání (včetně doby strávené na univerzitě!) všechno to, co je v klasické literatuře nepominutelně esenciální. Takovýto pohled na literaturu ji ovšem ukazuje v její pravé podobě jako něco náročného, nesmírně bohatého, po celá staletí vlivného, čím se zabývali především duchové vznešení a vzácní. Jak rozdílná perspektiva ve srovnání s memorováním názvů Sofoklových děl a několika stupidních vět učitelky, které je mají vystihnout! Učitel literatury musí pokládat základy, nikoli proletět celé dějiny tak, jako by byly „již naučené“ a odbyté. Student by měl dostat šanci pochopit, že to, co se učí v jeho hodině, není triviální zbytečnost, kupa mrtvých frází pro fifleny a hlupáky, nýbrž projekt nad jiné hodnotný, dějinný, klíčový pro život člověka jakožto člověka.

Každá epocha klasické literatury by měla být pojednána ve stylu otevření okna do fascinující zahrady, do níž by se měl student ve svém vlastním zájmu – nechce-li rezignovat na kulturu a ducha vůbec – vracet stále a po celý život. Zde je naprosto nezbytné, aby se sám učitel takto vracel a napájel, aby se orientoval, aby dokázal najít inspirující výklad a stejně tak díla či momenty děl, jež mohou být zodpovědně doporučeny studentům k četbě, která v nich zakoření a bude je v dalších životních obdobích lákat k hlubšímu pokračování, vyvolanému potřebou toho, co je bytostně lidské, totiž nového pochopení sebe jako lidské bytosti tváří v tvář novým existenciálním zkušenostem. Jen tak lze pochopit a vyložit otázku, která se jinak zcela pomíjí a která je přitom klíčová: jak je to možné, že literatura hrála v dějinách lidstva tak úžasnou roli, že bez ní nelze pochopit, co je to lidsky existovat?