Mnohá velká dobrodružství se mohou dít v pouhé mysli bez mimořádné vnější akce. Dokonce je zřejmé, že teprve to, že nějak rozumíme okolnostem, může z konkrétního jevu udělat něco zajímavého, ne-li přímo objev. Vezměme si fotoefekt. Kdyby někdo na sklonku devatenáctého století náhodou přišel do fyzikální laboratoře a tam by spatřil experimentální uspořádání fotoefektu s typickou křivkou závislosti proudu na energii záření, kterou by mohl ukazovat nějaký vhodně konstruovaný ampérmetr, zřejmě by jej vůbec nenapadlo, že má před sebou podivuhodný objev, který bude mít velké důsledky pro dějiny fyziky. Ale i kdyby si byl vědom toho, proč a v čem je zmíněná křivka zvláštní, i kdyby znal klasický kontext, v němž měl být jev interpretován a v němž zjevně interpretován být nemohl, nebyl by objevitelem prvního řádu velikosti. Hlavní otázkou zůstávalo to, jak fotoefektu porozumět. Podobně se již dávno před Newtonem vědělo, že věci padají k zemi. Vzhledem k tomu, že tento jejich pohyb je součástí běžné zkušenosti, byl považován za přirozenou charakteristiku světa, ve kterém žijeme. V teorii gravitace se však díky pojmu síly a matematickému popisu podařilo vysvětlit tento jev „padání na zem“ jako obecný, abstraktní princip, jenž drží pohromadě celou sluneční soustavu. Souvislost mezi padáním a planetami objevil Newton, čímž položil základy jednoho z nejvlivnějších odvětví fyziky, tzv. mechaniky. A stejně tak souvislost mezi fotoefektem na jedné straně a emisními spektry atomů prorazil Einstein svou interpretací fotoefektu. Takto se rodila ve své podstatě nová verze mechaniky, tzv. kvantová mechanika.

 

                Moc vědy je v tvůrčím duchu. Proto si Einstein, Popper nebo Feyerabend všímali příbuznosti mezi vědou a uměním. Jistě, jsou-li věda a umění příliš nízko, liší se od sebe dosti zřetelně. Proto také bývá obecně předpokládáno, že věda je spíše opakem umění. Lidé si totiž rádi s „vědou“ spojují představu exaktního pracanta, který pravdu prostě zjišťuje, uspořádává a hlásá. A tak je pro ně vědec hybrid spojený křížením zedníka a úředníka, hybrid, který svou prestiž získává díky tomu, že . Vědec ovšem, je-li vědcem v pravém smyslu, neví. Podobá se mnohem víc těm nejvýsostnějším umělcům, neboť tvoří. Teorie relativity stejně jako každá jiná přírodovědná teorie není totiž věděním, nýbrž smělým duchovním výtvorem, který mohl a také nemusel obstát v experimentálních testech. Je to dílo jako Božská komedie nebo jako Faust, rozvrh světa, rozvinuté pochopení skutečnosti – akorát že fyzikální teorie, řečeno spolu s Heideggerem, vycházejí z příručnosti, kdežto umění vychází z existence.

 

                Podivuhodné je to, že k nahmatání tajemství kosmu nestačí pouhá tupá akumulace zkušeností, že „intelekt“ představuje výraznou výhodou už jen na půdě biologické evoluce. Člověk by řekl, že je-li vesmír opravdu jen matérie, jak si ji představují materialisté, že velké a sofistikované, duchaplné teorie mohou být jen nějakým vymknutým přebytkem, nádorovým bujením mysli, nikoli úspěšnými nástroji k neoddiskutovatelnému ovládání jevů. Nahlížení souvislostí, vytváření duchovních entit, jakými jsou vědecké teorie či umělecká díla, je pro mne jedna z nejzázračnějších schopností člověka a každý, kdo je schopen vystoupit nad čáru, definující Čapkova mloka, kdo dokáže připustit zásadní význam otázek po smyslu existence, po hodnotě lásky a přátelství, po povaze dobra a zla, tohle může jen díky ní. Kvalita života a celý prostor lidských idejí, citů, prožitků atd. se bez ní propadají do bezedné propasti pouhé animální roztěkanosti.