Z Titánů dále zmínil bych

Atlanta, bratra Hélia,

jenž vlastnil lány opia,

i Foibu, po níž nezbyl vzdych,

ač ji trýznil ten hrdopych,

sestru, robotou na poli…

co bylo však, to nebolí.

Též Koios s nimi tehdy žil –

kdo by ho ale přiblížil?

Byl vůbec, nebo nikoli?

Z rodičovské generace

Thetis je tu s Ókeánem,

na Venuši zprvu stanem.

Vydrží však jenom krátce –

pak je táhne vykoupat se

šíře moří zemských dole,

propastí se na dno holé

v rituálech dávných věků

spouštějí jak na útěku

před vším, co by mohlo bolet.

Ti vládnout budou hlubinám

na samém dnu jich tajemství

jak věčnost, jež se blahem skví.

Kdo vědět chce, jde ne jinam,

vždyť hlubší zdroj už není znám

než ten v temnotě ztopený,

co bez hluku i ozvěny

tam k počátkům se navrací,

kam bojí se i plejtváci

a ryby k smrti honěny.

Od Titánů přejdu tiše

teď k Nemesis a ke Smrti,

o jichž zrodu se netvrdí

nic jasného v našem spise –

jak bledý stín objeví se,

zakmitají ostrým plamem

ve svém kusu obehraném:

v mořích krve mění v stíny

ty, kdo zrovna tamburíny

za jásotu nesli ránem.

Štěstí prudké a pochybné,

jež tyčí se až do nebes,

Nemesis stíhá a je běs.

Jí sotva někdo unikne,

snad pro špás její… jinak ne!

Není právo, je nenávist

ta bledá kráska Nemesis,

jež vraždí, jen že závidí

zlato a úspěch u lidí

a štěstí, po němž toužil bys.

To Smrt je zcela bez vášně,

ba tvář i tělo postrádá

a projev má spíš hovada

či slouhy, co vše propásne.

Ač hloupá, mžourá závažně

a netuší, co provádí…

tak dítko bere z kapradí,

jež v chtíči kdosi rozřezal,

jak čeledín by hnoje vzal

či moucha vzlétla nad blaty.

A to je Smrti údělem,

té služky vrahů, mikrobů,

poruch a náhod pochodu,

porážet tělo za tělem

do hrobu v světě zbahnělém.

Tomu, kdo vraždí nejvíce,

ať vládce je to, ploštice,

ať mor či tyfus, syfilis,

tomu vždy slouží její lis,

neb Smrt má ráda kurvit se.