Zemřela mladá jepice…

to k rozesmání!

Mladý i starý velice,

všichni zemřou znenadání.

Všude boj krvavý:

pavouk chytá muchu

a bez ní umírá.

Hleďte mouchy

– slyšet je hlas muší –

tam mezi smrky

lejno čerstvě voní!

Pražilo slunce do země,

zem vzdychla dušeně

a z toho vzdychu pak

na nebi je jemný mrak.

Chceš vznešenost? Vzhůru pohlédni:

je léto, pomalu se dní.

Táhlo par,

šňůra na nebi:

země dýchá,

je po dešti.

Vzal jsem věčnost z duše

a rozprostřel ji po světě

– tu náhle k té hostině

mocní se slétli duchové.

Jen strom? Ach - co jsi?

Zda se mi někdy podaří

pochopit tvoje tajemství:

však co mohu, Bože, říct?

Zrcadlo je, duchu, svět

– nepoznáváš se?

Tak dlouho se dívej,

až v něm poznáš se!

Ach, Luno, ve tvém svitu,

co zašlé, ožívá:

těžká pravda dějin,

tak chladná, zářivá.

Nechtěl jsem ti lhát,

noci vznešená,

ale ty mě znáš

– a já jsem bez jména.

Vyvalil jsem soudek vína

a vidím svět, jak žízní.

Kdyby Narcis rozuměl,

co Échó říká mu…

A kdybys ty rozuměl,

co je cítit marnou lásku…

Pot ti stéká po tváři

a vytváří snivé meandry,

jež tak lehce lechtají

tu trochu země, jež jsi ty.

Proč nevěřit těm drapériím,

něžným, rozvátým,

když strojí divé tamburíny

svět v citu vír?

Ověnči si skráň

a šílet pojď, bláznit…

Mrtvola – hle:

hnije na cestě:

ta trocha hlíny jen

i nám je osudem.

Dusno, ach dusno zas:

tak tě milovat

dokáži jen já.

Zvolal jsem

a z mého hrdla hle

vykvetl mi květ.

Tůň je svět:

dno v nekonečnu

a na hladině paprsek

čaruje všeho podobu.

Tak spontánně,

tak královsky,

pták zpívaje

slavík zní!

Zeus přišel k básníku,

jenž plahočil se do ráje:

„Krok za krokem, poutníku,

a trpělivost do láhve“

Od listu se k listu nes,

od listí až do nebes

mého srdce vděčný ples.

Děkujme Bohu, že umíráme,

děkujme Bohu, že povstáváme:

vůle Boží, jen Jeho vůle dobrá je.

Podzimní listí pod nohou:

vše červená se mrtvolou,

údělu vidíš sílu,

jenž vládne všehomíru.

Vzal jsem si žebřík z díků

a podoben jsa trpaslíku

do nebe jsem stoupal,

až mě vesmír objal.

Silén leže pod stromem

rozpráví si se splínem:

ó jak se mu řehce,

jak s ním laškuje!

Dala lásku do slz

na pasece dívka,

skryt ji básník chytal

a rozprášil v duhu.

Zachmuřil se stařec svět,

až bojím se mu pohledět

přímo do těch očí,

v nichž jen temný vír se točí.

Cosi mi svírá srdce…

Ach lásko, lásko…oči tvé!

Vzala nymfa druhou nymfu,

třetí vzala tamburínu

a na zeleném řeky břehu

roztančily celou nivu.

Básníku? Spíš?

Nech ten žal

– což nevidíš,

jak tě kolébám?

Pohleď, smutný, na nebe,

tam vítr vzal harfu

a brzy tě dovede

do klína říše snů.

Hej hola! Siléne!

Tak vesel! Ty neznáš lásku?

– Znám! Ajejeje!

Však, co chci, dostanu.

Koncert žabí v rybníku:

i postál poutník okouzlen.

V poklidné noci,

tak jasné jako jiná není,

vem si brko z lásky

a saj taje Mléčné dráhy.

Sjela ruka tvoje

a s ní mé tušení,

ach kam lásko, kam?

ach to slastné mrazení!

Utíkám rychle do skal,

tam si tiše usednu

a nechám slunce svítat

do svých pohledů.

Životu, který nebolí,

ďábel řeže ostny.

Pavouk tančí bez sítě

na kmeni stromu

a čeká, kdy dojme tě

prostou svou krásou.

Spadlo ptáče z hnízda:

dále žít mu nedá

Nutnosti příkaz krutý

a nespravedlnost slepá.

Listí padá pomalu

na znamení podzimu

a tíha let se vkrádá

ve vše, co smrt v moci má.

Poutník se na chvíli zastavil

a zaposlouchal se do zpěvu

té nekonečné řeky,

jež proudí v hloubi vesmíru.

Kdo jen mohl tušit,

že tak brzy přijde smrt?

V nejtišších nadějích

plá v srdci pochodeň

a tajemství víry

vše v jedno spojuje.

Načrtl jsem srdce

a dostal celý svět.

Co pro nás lidi nemožné,

vidíš, že možno je:

vždyť kdo je tak mocný,

aby stvořil hvězdy?

Je před bouřkou,

vše se chvěje toužením,

vše dýchá neklidem:

a tu Zeus udeří.

Tolik jako požnout krásu,

tolik nesvedu,

já umím volat jen:

Bůh – tam – hle!

Bohové nás milují,

bědné pokolení básníků,

své taje nám dávají

a těžkou, chmurnou samotu.

Rozložit chtěl kdosi svět

složit moc ho nemaje.

Svět slavil svátek:

rozkvetla růže!

Ach, Bože nejvyšší

stonásobně Tobě dík!

Zvadla růže – přišel čas:

Bůh dává mnoho

– jen se nauč také brát…

„Kámen v cestě“

– stále křičí

potok rozpustilý,

snivé mládě.

Požár hnal se přes lesy,

běsu živel plný

– vše železná Nutnost drtí.

S chladnou hlavou

Osud snove

ty nejkrutější z běd.