Sen

V lysých alejích

se podzimní vítr loudá

a těžká bolest v hrstech svých,

jako by ji chtěl rozdat.

Nepospíchej, poutníku,

už dávno zašla tíseň má,

teď pojď chytat ve větru

bolest, jež nám lásku dá.

Podzimní čardáš

Slyším houslí stesk,

jak dýchá do mraků

bolestný svůj sten:

proč pláčeš, básníku?

Rudé listí na stromech,

v lese roh už zvoní

a severák zas po cestě

stříbro vylil jíní:

Podzim zvedl číši vína

a pobryndal nám svět,

tichý úsměv srdce jímá,

když s ním si připiješ.

Do ozvuku znělých strun

nechť proplete se révoví:

čelo starce plné dum

Bůh ozdobil veselím.

Severák

Kam severáku? Pole prázdné,

jen z dáli tiché vytí ozývá se:

a my dva od nekonečna k nekonečnu

brázdíme tmy vesmíru.

Kampak severáku? Brach se ptá!

Za obzor, jen dál – dýchá ozvěna.

Básník přišel

Běda! Básník přišel!

Jeho meč z bolesti

a oko upletené z lásky

znají vážit lidský úděl.

Pozor! Jen žvásty duní,

aby to dav slyšel

– co neslyšně je,

hřmí mnohem hrozivěji.

Co trvá

Kde je stálost?

Tvou krásu už prožil jsem:

– stojím před růží

a do dálek voní její květ;

až rozdrtíš ji v prach,

já přitisknu jej na srdce

a celý svět svůj v snách

znovu ukryji si do růže.

Kdybys nebyl, Bože, Ty,

vše by bylo pouhý klam

a její prach na srdci

nebyl by už zázrak sám.

– Nepomíjí, co jsi Ty,

a Tvá krása na růži

navěky už ulpěla.

Básníkův sen

Já snil jsem

a život můj tetelil se

jak vzduch nad ohněm.

Nejtajnější přání

jen sen umí plnit

a kdo oddá se jeho moci

už nepachtí se za nemožností.

Niterné básně

Bůh stvořil básníka,

když stvořil lásku:

a kdo miluje, ten básnívá.

Sen vyklouzl ti z úst,

vyznání plná slz?:

jen niterné básně slyší Bůh.

Pošmourno

Do strun lásky

vítr sáhl,

slyším z dálky

šepot mlh

– podzim končí,

svítá smrt.

Na dně sklenky

poslední kapka

se ještě třpytí:

naděje má.

Siesta

Pomalu koušu skývu chleba

a tloustnu s rozkoší,

má slast však rychle spěchá

a míří ke konci:

jen běž, spěchej, čase,

má vteřina kolébá se

na věčnost v mém náručí.

Listopad

Rozsvítily se stromy

do tmy podzimu

– jak lampy podvečerní

blikaly v éteru:

a kdesi v opuštěném lese

jak slza lístek padá

do náručí smutné víle,

jež léto oplakává.

Chmurné nebe

Dýchal jsem tě, mlho,

když zem sála chlad

a podvečerní vlhko

den vítalo na marách:

jak netopýři pohřební

zableskly se přízraky

na šedém nebi podzimním.

Znovu přišla zima

Znovu přišla zima

a louky se bílem přikryly:

šedý večer zapomíná

krátit okamžiky samoty.

Už plamen dohasíná

a já na břehu vlastní temnoty

lesk vzpomínek sbírám

a zachraňuji před hroty.