V roce 1997 vyšel v nakladatelství Brody soubor textů významného ruského malíře a avantgardního teoretika Kazimíra Maleviče Reakční žongléřství. Malevič, mimořádně bystrý a duchaplný člověk, v nich prochází vývojem od jakéhosi hledání manifestu suprematismu, což má být nový umělecký směr, navazující na kubofuturismus, přes pokus analyzovat výkon avantgardního malířství jako takového, až k tomuto tvrzení, v němž je podle mého názoru spíš obsažen začátek veškerých smysluplných úvah nad uměním, než jejich konec (ib.): „Vidíme, že v žádném malířském předmětném vyjádření nemá malířství tvar, neboť reprodukovatelný tvar není tvar, ale vyjádření malířského vnímání.“

Malevič se narodil v roce 1878 kyjevskému Polákovi. Po celý život se identifikuje ovšem s ruským národním prostředím. Jako osmnáctiletý cestuje do Kurska, kde maluje podle vlivu Šiškina a Repina, které znal z reprodukcí. Brzy se žení a po deseti letech opět rozvádí. V roce 1907 se spolu s jinými umělci, mezi jinými s V. Kandinským, účastní prvně oficiální výstavy. Postupně je ovlivněn impresionismem, symbolismem, neoprimitivismem atd. Roku 1909 se Malevič oženil podruhé. O tři roky později posílá na podnět Kandinského své grafiky na prestižní výstavu skupiny Der blaue Reiter a stává se tak definitivně uznávaným malířem moderní avantgardy, nejvýznamnějším představitelem ruského výtvarného futurismu. Začátek první světové války znamená rozchod ruských futuristů s italskými. Ale také v Rusku samém dochází – pro avantgardu typickému – rozkolu mezi různými –ismy. Malevič zakládá tzv. suprematismus a jeho sok Tatlin zase tzv. konstruktivismus. Květen 1915 se stává památným díky důležitému Malevičovu gestu: skica opony s černým čtvercem je prohlášena za vrcholné umělecké dílo. Poté zakladatel suprematismu nastupuje na frontu a v kritickém roce 1917 se mu jako anarchisticky orientovanému umělci podaří přežít revoluční poměry a získat místo „komisaře pro ochranu uměleckých“. Spolu s V. Majakovským představuje posléze hybnou sílu rané fáze sovětského umění. Suprematismus je pak dovršen Malevičovým cyklem obrazů Bílá na bílé. V té době – 1919-1922 – probíhá k jeho poctě v hlavním městě velká výstava. Roku 1921 se Malevič stává ředitelem petrohradského Muzea umělecké kultury, prvního to avantgardního muzea na světě. Po Leninově smrti Malevič otevřeně kritizuje revoluci a jejího zemřelého vůdce. Pak ovšem jeho vliv v SSSR upadá a přesunuje se do zahraničí. Po smrti své druhé ženy se v roce 1927 znovu oženil. A o šest let později se u něj objevují příznaky rakoviny, na niž později umírá v květnu 1935.

Malevičovy texty jsou vynikající ukázkou slepé uličky, v níž uvázla avantgarda se svým objektivistickým pojetím uměním. Umění se jako proud, jako –ismus stává systémem tezí o světě, systémem, který lze nahradit jiným. Jádro umění přestalo být viděno v subjektu a jeho prožívání světa, nýbrž přešlo do teorie, do pojmového uchopení umělecké tvorby a jejího místa na světě. Staré elitářství umělce tvůrce, který se opírá o jakési přirozené a v kontinuitě tradice uchovávané standardy vnímavosti, je nahrazeno elitářstvím umělce znalce, který bourá stará a přichází s novým pojetím umění, s novou érou smyslu a prostředků, s novou teorií, bez níž jeho dílo nelze pochopit. Ohromný experimentátorský chaos, jenž tak z avantgardy vznikl a který je dnes naprosto nepřehledný a bezvýznamný, měl ovšem svůj obrovský smysl. Velká proměna epoch, nástup techniky, nejrůznějších ideologií, pocit konce starého světa, obrovská moc rozumu, fingovaná vědou i hegelovskou filozofií, to všechno oprávněně budilo otázky po budoucnosti, po proměně člověka, po novém náboženství a novém zakotvení člověka v celku kosmu. Avantgarda jen ukázala, že mohutné fanfáry nových zítřků nepřehlušily věčné tremolo existence. Ta urputná snaha, patrná i u Maleviče, dobrat se pevné půdy, rozvrhnout nový svět a ukázat svou jinakost, autenticitu pohledu, hledat meze možného, to sice nepředstavuje valný přínos teoretický, ba ani to neruší staré tradice umění, spíše naopak: vidíme, jak svévolné a mělké je podlehnutí klamu, že cosi podstatného v hloubce umění odešlo a přichází.

Malevičovy texty (nejen) o suprematismu představují gejzír nápadů, teorií, tezí a neustálých nájezdů bystrého, originálního myslitele na samu podstatu umění. Hledá ji v tom, co lze heideggerovsky označit za příruční jsoucno: v povaze barev, nervového systému, doby. To je slepá ulička celé avantgardní teorie. Naštěstí nejlepší avantgardní díla spolu s myšlením původní staré generace (Apollinaire, Kandinsky) představují výpovědi, jež nepředpokládají žádné předchozí znalectví, nýbrž jako staré umění stojí na empatii a kreativitě diváka/čtenáře. Vzpoura proti měšťáctví tak měla v avantgardě dva póly, na nichž viselo celé toto hnutí jako na mučidlech nad propastí: 1. elitářství vědoucích, kteří jdou v první řadě pokroku, velkých změn společnosti, morálky atd. (nic takového nenajdeme u Prousta a Joyce, géniů, kteří nad všechno avantgardní čněli nekonečně vysoko), 2. elitářství svébytných, autentických, čili těch, kdo se pídí po člověku v jeho vrženosti a nahé pravdě – zde je avantgarda v rozporu se svými teoriemi a míří k beat generation. Malevič je jedním z nejplodnějších představitelů prvního pólu. Nelze jej jen tak zavrhnout. V jeho závrati je jeho vrženost, v jeho dobývání tezí, které jsou ve své podstatě úplně zbytečné, je jeho troskotání. Tak neunikl existenci a stal se částí jejích dějin. Dnes je zvláště aktuální, protože dnes potřebujeme avantgardu zhodnotit znovu a nejspíše i přehodnotit, abychom se mohli v novém století vrátit k Faustovi.