Loni tomu bylo sedmdesát let od jeho smrti a příští rok uplyne sto deset let od jeho narození. Proto se mi zdá nejvhodnější vzpomenout na Federica Garcíu Lorcu (1898-1936) právě letos. U nás byl zejména díky komunistické propagandě vždy vnímán především jako symbol španělské občanské války, oběť fašismu a levicově zaměřený avantgardní spisovatel, který se svou poezií stojí na té správné straně. Je však Lorca jakožto básník v něčem opravdu zajímavý? Měli bychom si ho připomínat a vracet se k němu, když se z odstupu času stále víc zdá, že mnozí básníci avantgardy a moderní poezie vůbec byli (což není překvapivé) ve své době příliš nadhodnoceni? Odpověď na tuto otázku není úplně snadná.

Nestačí říci: Lorca, to je pojem! K tomu, aby se někdo stal pojmem, může vést ne jen básnická velikost, nýbrž i jiné okolnosti. Ostatně i samo to, co chceme v básních uznat za malé či velké, není ryze básnickým rozhodnutím. Je velký ten, kdo dojme naše srdce, kdo nás okouzlí, kdo se nám prostě líbí, ať už libost vyjadřujeme jakkoli sofistikovanými argumenty, nebo je velký spíše ten, kdo působí přes celá staletí, neboť proměňuje život, a tak zanechává trvalou stopu, vrývající se do člověka nikoli jako libost, nýbrž jako náročná cesta (často také intelektuálně náročná!) prožitkového poznávání a přetváření vlastní existence? Lorca na jedné straně je ovlivněn písňovými tradicemi své rodné Granady a tradicí španělské poezie, zároveň ale stojí na prostotě dojmu, zkoušení, metafor bez sjednocující hloubky. Rozhodně patří do doby, kdy avantgarda tápala nad svou definicí umění, ba nad krásou vůbec, a oddávala se tak nějak náhodně všemu, co zaujalo jejího těkavého, povrchního ducha. Lorca umí napsat verše, které okouzlí, dokáže ukázat své vlastní zaujetí, přitakání, odmítnutí, ale zdá se, že dlouho jde jen o něco do morku kostí neprožitého, co se tetelí v líbivých slovech a nic víc. Teprve cesta do Ameriky jako by jej osvobodila a jeho básně se stávají předzvěstí beat generation. Chrlí ve svatém zápalu, někdy až freneticky, rytmizovanou prózu, rozsáhlé básně, v nichž navrch nad rétorickou metaforou získává opakovaný výkřik, návrat slovních spojení, čili velká naléhavost sdělení. Lorca je tak možná náznakem budoucího směřování avantgardy, které bylo však, jako sám básníkův život, zmarněno válkou. Po válce již měla živoucí americká kultura náskok před zdecimovanými evropskými národy, jejichž elity dodnes jenom velmi obtížně hledají vlastní kulturní identitu. Zřejmě nejčtenější i nejlepší evropský básník druhé půlky dvacátého století, Jacques Prévert, je tak jen slabý, nevýrazný souputník beat generation, pokud jí myslíme spíš Ginsberga, Burroughse a Kerouaca než kohokoli jiného. Ale vraťme se k Lorcovi.

Narodil se v granadské rodině statkáře a učitelky. V roce 1914 začíná studovat na místní univerzitě filozofii, literaturu a práva. Seznamuje se s různými intelektuály, začíná psát verše a také cestuje po Kastilii a Andalusii. Dá se říci, že Lorca začíná poznávat svět právě ve chvíli, kdy v Evropě vrcholí avantgarda i začíná první světová válka. Od roku 1919 pobývá vždy během semestru v Madridu, kde se poznává s Buñuelem, Dalím a s jinými. V roce 1920, tedy velmi brzy, je jeho dramatická prvotina Uhrančivý motýl uvedena v Madridu na scénu. O rok později publikuje první sbírku a Adolfo Salazar o něm píše první kritiku. V dalších letech se Lorcovi podařilo velmi čile zapojit do oficiálního kulturního života, v němž neustále něco vydával a konal. Posléze ovšem prochází „velkou citovou krizí“. Tohle je na Lorcovi možná to nejzajímavější, neboť zbytek života potom prožívá jako agilní, vlivný, neustále cestující umělec, jehož hemžení v kulturních malostech své doby připomíná hemžení tisíců, ba miliónů bezejmenných a bezvýznamných.

Nechci se teď zabývat otázkou, proč byl básník v citové krizi. Chci poukázat na něco zcela jiného a mnohem důležitějšího. Bezejmenný a bezvýznamný je v podstatě naprosto každý z lidí. To je náš úděl. Žádným způsobem na tom nic nezmění světská sláva, talent nebo bohatství atd. Jedna podstatná věc, týkající se obzvláště umění, však může vytvořit mezi tím a tím člověkem v jejich bezejmennosti a bezvýznamnosti zvláštní pouto, v němž jeden z nich se pro jiné stává důležitým zdrojem životního obsahu, neboť vydává svědectví o něčem v silném slova smyslu proměňujícím. Ti, kdo se cítí být uraženi nebo upozaděni představou, že jsou jen bezejmenní a bezvýznamní, ovšem nic takového nemohou pochopit. Nevycházejí ze sebe, ale z neživotné masky, blyskotné pouště svého smyšleného já, které je pouze já-pro-ostatní (kde jedním z „ostatních“ je i vlastní obelhávané já). Tak i nemohou vidět svou bezejmennost a bezvýznamnost, a proto nemohou přijmout pravdu. Proto je Lorcova citová krize tak důležitá. V ní může objevit i sdělit sebe, vydat svědectví, může se stát významným pro ty, kdo pod příkrovem lží hledají sebe. Umění je tak mocné v dějinách lidstva nikoli proto, že by bylo jen líbivou zábavou, kratochvílí, duchaplným trávením času, leč proto, že tento proces je jedním z nejmocnějších pohybů existence. Bezejmennost získává tvář, reálnou lidskou tvář oproti karnevalové masce společenské identity, může být oslovena jménem a chce být oslovena – cítí věčný význam, který tak nabyla a který má zcela jiný řád a podstatu než význam vnější, význam v společenských strukturách.

Vyjdeme-li z této stěžejní úvahy, pochopíme, jak významný je vliv, který měly na Lorcu Spojené státy, jak důležité je – byť jen chvilkové – vystoupení z neustále jedoucího vlaku „kulturního dění“, onoho divokého a bohatě obsazeného reje kultury pro kulturu. Lorca, zjevně pod vlivem Whitmanovým, píše v Ódě na krále Harlemu, v New Yorku, v Židovském hřbitovu, ve Výkřiku do Říma a v Ódě na Walta Whitmana svědectví o své trýzni světa i o trýzni své, o hledání a nalézání sebe sama, o šílené odvaze podívat se do tváře těm, kdo jsou zničeni bídou a utrpením, o odvaze rozlišit zlo a dobro niterně v srdci a postavit se na stranu té pravé lásky proti vší konfekční, snadné, promiskuitní, zneužívající přetvářce.

Zastavím se na chvíli jen u Výkřiku do Říma, neboť na něm lze dobře ukázat jak Lorcovu sílu, tak jeho slabost. Předně u tohoto básníka není zřejmé, jaké místo lze v kontextu jeho tvorby a života těmto pre-beatnickým básním připsat. Napsal je, ale pak už v podobném duchu nepokračoval, nýbrž se vrátil k literárnímu provozu (jak odlišný byl přístup Ginsberga a jeho obou přátel!). Samotná báseň i bez dalšího kontextu je navíc dost rozporuplná. Razance hněvu, naléhavosti a naděje se poněkud bijí s Lorcovou ušlechtilou metaforičností, která dosti relativizuje spontaneitu a vytváří dojem jisté umělé rétoričnosti. Napětí básně – a to platí i pro ostatní tyto básně – ze vzpoury proti běžnému, neproblematickému, pokryteckému (zde jde o pojetí křesťanství, jinde o pojetí homosexuality či rasové nerovnosti) ve jménu toho, co chce pravdu, co poznalo niterný význam poctivosti, co se rodí ve své věčné významnosti právě jako osvobození od karnevalu k vlastní tváři. Jenže Lorca tuto základní zkušenost vtěluje do dosti tendenčních obrazů o tom, co je zlé a co naopak dobré. Zvláště závěr Výkřiku do tmy zní téměř jako z komunistické agitky: „že žádáme o chléb náš vezdejší, / květ vrbiny a něhy věčně upírané, / že žádáme, ať naplní se vůle Země, / jež rodí svoje plody pro všecky.“ Zde je pak zřejmé, že a proč se mohl Lorca snadno vrátit do literárního provozu. Otázkou již navždy otevřenou zůstane ovšem směr jeho vývoje v pozdějších letech, jestliže by ho fašisté roku 1936 nepopravili spolu s desítkami tisíc nevinných lidí.