17. červenec
Když se dobře podíváme na naše předky, pochopíme, že všechna kultura, již máme, není naše původní vlastnictví – nakolik jsme ji změnili a nakolik ona změnila nás? Dovedli bychom se ještě srovnat s křesťanstvím našich středověkých otců, které bylo plné různých pověr lidového původu?
Kdyby křesťanství bylo skutečně zdaleka nejdůležitější složkou evropského ducha, byla by Evropa teokracií jako Izrael či Egypt. Ani povaha původního křesťanství, které nijak nesouviselo s politikou, by tomu nemohla zabránit – lze totiž vidět na příkladu středověké církve, že Ježíšovo učení bylo možné zneužít i ke světovládným účelům. Něco se tedy muselo kléru postavit do cesty, něco muselo zvrátit teokratické ambice křesťanské církve.
Co to bylo? Především a zprvu naše barbarství, které nemělo o skutečné podstatě moudrosti kněží ani ponětí – proto si křesťanské učení mohl leckdo vykládat jako prostředek k politické moci a jako svatokupectví. Cítili se usmířeni s Bohem, když za každou vraždu dali církvi nějaký dar – a protože měli peníze, mohli být a zůstat na církvi nezávislí, co se týče té nejdůležitější zbraně teokracie: magické hrůzy z hříchu.
V počátcích tedy, kdy byla římská církev nejmocnější, kdy jí nemohl nikdo světský intelektuálně konkurovat a kdy lid byl ovladatelnější než kdykoli předtím i potom, zabránila teokracii především barbarská touha králů a šlechty (včetně té církevní) po moci a požitcích. Splynutí církve a šlechty zároveň nebylo možné. Jednak šlechta byla přece ve svých rodových tradicích původnější, předkřesťanská instituce, v jejíchž rukou bylo křesťanství jen nástrojem politiky. Tato situace zároveň posilovala pluralitní situaci v Evropě, střetávání zájmů, mocí, peněz, ono neustálé tvoření různých mocenských center, naprostou nesourodost zájmů, již, jak už bylo řečeno, nemohlo křesťanství zakrýt, nýbrž bylo její obětí.
S příchodem renesance a antického dědictví nastaly církvi ještě horší časy. Preláti, kteří byli nakaženi antikou jako první, přijali tím spíše pokračování pozemské, politické role církevní mašinérie, začali ovšem zároveň stále více pochybovat o její duchovní nadřazenosti nade všechna náboženství, filozofie i nad světskou moc. Možná uvažovali i takto: nařídil snad Kristus přesně tato dogmata a jiná ne? Jak se jim musela mnohým jevit antika velká a šťastná, zatímco Izrael žil v neustálé úzkosti. Samotný Řím přijal křesťanství přece až v úpadku své slávy a do té doby se mu bránil. Mohli také přemýšlet nad příkladem vzdělaných muslimů, o nichž nemuselo být snadné se domnívat, že jsou prostě a beze všeho zavržení kacíři, kteří se vzpírají přijetí evangelia jen kvůli zločinné zatvrzelosti.
Vzhledem k tomu, že naši předkové byli barbaři, i naše křesťanství bylo barbarské a nemělo s Kristem mnoho společného. A náhle se objevila dvě mocná hnutí, která teokracii vytrhla z kořenů: filozofie a reformace. Filozofie pramenila z antiky a odmítla se držet toho, o čehož pravdivosti se nepřesvědčí, vyhlásila panství rozumu, které je nezávislé na kterékoli instituci, včetně církve. Reformace konečně rozbila představu homogenní, pevně vedené a po vzoru monarchickém uspořádané církevní instituce tím, že definitivně rozštěpila západní svět na různá vyznání a konkurující si církevní modely.
Proč o tom píši? Chci ukázat, že evropská politika odedávna netkví ani v antice, ani v křesťanství, nýbrž v barbarství. Evropské obyvatelstvo je od počátku politicky lhostejné, až do osmnáctého století nepotřebovalo vzdělanost či politickou moc, vždy toužilo jen po tom, co lze nejpřiléhavěji nazvat barbarský poklidný život. Proto pro ně byla vždy dobrou státní formou monarchie.
Prázdná touha po svobodě a rovnosti, nová třída dravých obchodníků a degenerace feudalismu způsobily vlnu revolucí. Vznikly republiky, jejichž hlavním zájmem byla výroba a obchod. Dle mého názoru všechny ty vznešené republikánské ideály pomohly jen obchodu – obchodu, který udělal z umění kýč, z náboženství frašku a z vědy služku. Tento obchod také zpočátku zavedl poměry ještě krutější a nespravedlivější, než byly ty za feudalismu. Pokud tu dnes není nikdo dravě vykořisťován, každý má „svá práva“ atd., pak to platí jen do té doby, nepostaví-li se proti obchodu.
Původně klidné zemědělské obyvatelstvo našich otců bylo zahnáno do víru honby za penězi, který rozhodně není poklidný a čestný. – Nyní vypíši výhody a nevýhody našeho i jejich státu, které plynou z toho všeho, co jsem zatím řekl.
Nejdříve náš stát. Nevýhody: omezená svoboda v důsledku hierarchie, avšak každý má svá práva i povinnosti; nevzdělanost obyvatelstva, nikoli ovšem pro zákaz, nýbrž proto, že školní docházka není povinná; chudoba a prostota ve srovnání se zdejšími vymoženostmi, ne však nouze; na politické dění má mnohem větší vliv jedincova libovůle, což není vždycky tak úplně prospěšné, ale nikdy to nepřipomíná nepřístupný zámek odosobněné byrokracie.
Výhody: sám bych mezi ně zařadil výše uvedené nevýhody a co z nich plyne. Dále jsou to náboženství, zdravý řád a vůbec plný a správný pocit ze života.
Nyní jejich stát. Nevýhody: mravnost nemá žádnou váhu, náboženství je mrtvé, co zůstává, to je honba za penězi, lidé se nemají v úctě ani v lásce, zpupnost, megalomanie, zmatek a absurdita. Kdo tyto věci bude chtít popřít, je úplný blázen.
Výhody: nevidím žádné. – Tady tryská pramen skutečného etatismu, ať je liberální, jak chce, etatismu Kafkova, v němž vládne živel, nikoli člověk – a tím živlem jsou peníze.
Těmito úvahami, procházkou v lese a obědem s profesorem jsem strávil dnešní den. Nač mi to je? Jak by mohly pohnout lidem, kterého je tolik, že se už může živit jen výrobou a konzumem absurdit? A záleží ti na tom? Nikterak. Je to jen zajímavý rébus: mohli by si pomoci?
18. červenec
Není nic krásnějšího než přiměřený odpočinek po přiměřené práci, a to sjednoceno do radostného zdraví. Oblékl jsem si dnes své šaty, nikoho jsem nepřijímal a četl jsem si ve Voltairovi.
Ne nadarmo se říká, že i člověk dobrý se zkazí mezi špatnými. Ať mám sebelepší a sebesilnější instinkty, začínám cítit, že slábnu a nemocním. Potřeboval bych už proto rychle zpátky domů, nemám však žádné zprávy o vévodově zdraví a o jeho vůli.
Přichází pomalu konec léta, na mých statcích určitě už sklízejí: a já býval vždycky při tom… Vzal jsem své nejlepší přátele, zajeli jsme si na lov, a potom u stolu… však víš, jak to u nás chodí. Sedláci asi nemají příliš radost z toho, že je letos bude objíždět místo mě jen můj výběrčí. Kolik jsem vždy nechával a jak se poměli s námi! Ale nechejme vzpomínek…
Pro naše lidi budou mé zážitky neuvěřitelné – něco jako Guliverovy cesty. Oč mi bude ale lépe, až se s nimi budu u vína této zemi smát! Proč řeším problémy zdejších lidí? Jak nesmyslné se mi to bude zdát tam doma… Ale tu na mne padají stejně jako na zdejší občany, kteří jsou však buď líní nebo nemají sílu a nechávají tyto jedy v sobě hledat bez řešení.
Napadlo mě také, že by jim snad mohly moje úvahy pomoci, je to ale blud. Nemají-li dost sil či snahy, aby se sami postavili svým lžím a selháním, což se mi potom nevysmějí? Nakonec: jsem tu cizí.
Otevřel jsem si dvě láhve nejlepšího vína a služebnictvu dal volné odpoledne. A protože se chci do toho vína nyní pustit, musím pro dnešek skončit se svými zápisky.
19. červenec
Procházel jsem se zase po městě
a zašel i do knihovny. Je plná románů, z nichž za nejlepší lze snad
považovat ty Balzakovy. Dále jsou tu těžkomyslné knihy, hlouposti a různé
sentimentální slátaniny. Sem tam uvidíš Homéra, Juvenála či Goetha, které nikdo
nečte. Třeba
Profesor přišel opětovně na oběd. Rozhovor se točil kolem toho, zda má tato země jak dál a kam. On říkal, že člověk musí být velký idealista, aby o tom vůbec přemýšlel – musel by se totiž zastavit onen duchovní pád lidí do světa, jímž vládne pouhý obchod. Musel by se vrátit klid, pohled do věčnosti, náboženství – a to vše nikoli přehnaně. Pak se na mne obrátil a zeptal se, zda bych byl ochoten věřit, že by se to mohlo podařit. – Zajisté jsem mu odpověděl podle svých zásad: vždyť je to břídil a licoměrný cynik, když svým národem a svou vlastí pohrdá natolik, že sedí klidně s rukama v klíně a dívá se na jejich pád.
Řekl jsem mu, že kdyby měli lidé dělat jen to, co zaručuje úspěch, nemohli by dělat nic a mravní činy už vůbec ne. Poručil jsem sloužícím, aby toho člověka vyhodili ven a již ho nikdy nevpouštěli dovnitř. Snažil se sice rychle celou věc urovnat, avšak srdce se jednou tak prozradilo, že žádná zástěrka už nepomůže.
Vzpomínám si, že už na počátku se tento vydařený profesůrek takto projevil – nyní však když vidím bídu těchto ubohých lidí a soucítím s nimi, nelze ho již déle mít vedle sebe, neboť škodí mé duši a uvrhá ji do rozervanosti.
Ostatně mohl jsem si ho dovolit vyhnat, podařilo se mi totiž předevčírem a dnes znovu potkat jednoho určitě lepšího mladého muže. Pokusím se ho zítra pozvat na oběd a zajistit si tak zábavu na další část vyhnanství.