Myslím, že dnes už máme právo podívat se na zajímavou dvojici básníků, kterou tvořili Verlaine a Rimbaud, bez dobových předsudků, bez bojů o avantgardu, o morálku nebo o katolicismus. Jejich způsob života, jenž musel až do druhé půlky dvacátého století budit víc než značné rozpaky, může po sexuální revoluci a po beat generation už sotva být předmětem zásadních kontroverzí. Víc než jeho vnější podoba ohromuje jeho čistě lidská tragédie a to, co z ní vzešlo na poli básnickém. Známe mnohem lépe člověka i dějiny z psychologické stránky, takže si nemusíme idealizovat mravnost jako vnější fasádu pokrytectví, nemusíme vynášet soudy či hystericky vidět ve Verlainovi a Rimbaudovi něco úžasně výjimečného, abychom je mohli ochránit před soudem. Ano, v zásadě lze říci, že ta spousta obrovských slov, jež zvláště kolem Rimbauda učinila jakousi aureolu ohromující, zakladatelské, prorocké bytosti, není nic jiného než omluva pro nezvedeného mladíka, který svede řádného otce rodiny a básnickou nulu, Verlaina, k nezřízenému homosexuálnímu vztahu a k šílenství, z něhož se rodí Verlaine jako básník par excellence. V lidech je jaksi zakořeněno, že pouze zcela mimořádní lidé jaksi mohou beztrestně páchat zvláště nechutné a odsouzeníhodné věci. Jsme-li však už dnes tak daleko, že chápeme, že hodnocení intimních vztahů mezi lidmi, jejich vášní, citů a sklonů je nemožné redukovat na společenskou morálku či na její poptávku po jednoznačných soudech, nemusíme se soustředit na hledání špíny či čistoty ve vztahu obou básníků, nýbrž můžeme vzít jejich osud jako fakt, který v moři bizarností lidských osudů ztrácí svou vlastní bizarnost. Je ostatně vhodné připomenout, že doba, v níž se celý příběh udál, byla pro jeho příznivé vyznění asi dobou nejnevhodnější. V dřívějších stoletích nebylo zdaleka tak podstatné, aby byl umělec ve svém osobním životě konformní s dobovou morálkou. Byl totiž konfrontován s elitářskou šlechtou a preláty, jejichž osobní morálka zdaleka neměla onen uniformní ráz, jak jej dostala měšťácká, ve své podstatě zcela neosobní, morálka devatenáctého století, s níž byli Verlaine, Rimbaud a kdokoli, kdo se vymykal, tvrdě ve střetu.

Paul Verlaine se narodil na konci března 1844 v rodině bohatého důstojníka a jeho o čtrnáct let mladší ženy. Stejně jako Baudelaire a Corbière ani on neměl vyrůst z rodiny nějak chudé či proletářské. Jeho rodiče se brzy přestěhovali z Met do Paříže. Deset let po narození Verlaina a také na samém severu Francie, v Charlevillu, přichází na svět jeho pozdější přítel Jean-Arthur Rimbaud. Oba básníci píší básně už od svého dětství. Verlaine ve čtrnácti posílá Hugovi svou báseň Smrt a už v roce 1863 vychází jedna z jeho básní v Revue de Progrès. O rok později nastupuje do úřednického zaměstnání, ale s literaturou samozřejmě nepřestává. Ba dá se říci, že je celkem úspěšným autorem. V časopise L´Art publikuje studii o Baudelairovi, ve které se k němu programově hlásí. Posléze přispívá básněmi do sborníku Soudobý Parnas, který vychází nákladem A. Lemerra – a tentýž nakladatel záhy vydává také Verlainovu první sbírku Saturnské básně, již finančně podpořila autorova sestřenice. Verlaine se živě účastní salónního života pařížských umělců. A tak i když jeho první sbírka nevyvolá pozornost a na jeho další sbírky Galantní slavnosti a Dobrou píseň padá stín německo-francouzské války, je Verlaine všechno jiné jen ne prokletý básník. V roce 1870 se žení, aktivně se účastní na životě Komuny a po jejím pádu se skrývá. Tato doba zvratů a nejistoty vrhá stále ještě dosti mladého Verlaina ven z vyjetých kolejí. Po návratu z venkovského exilu, v roce 1871, nachází doma dopis Rimbaudův s jeho básněmi. Na začátku září téhož roku Rimbaud přijíždí do Paříže a Verlaine i přes narození syna Georgese přestává ve svém manželství fungovat.

Jean-Arthur Rimbaud pocházel ze střední třídy a ani o něm nelze říci, že by se na základě svého původu stal zajatcem bídy a nepochopení. Byl velmi nadaným studentem. Již ve svých patnácti měl široký rozhled v literatuře, získával různá ocenění a dokázal dokonce psát originální verše v latině. To by bylo ovšem ještě strašně málo. Rimbaud byl totiž oproti Verlainovi celou svou bytostí a po celý svůj život člověk nekonformní a vizionářský. Jeho život je velkou alergickou reakcí na měšťáctví. Všechno, co kdy Rimbaud dělal, je zaměřeno proti poklidné uniformitě, nikoli však v pouhém negativním smyslu, nýbrž jako alternativní projekt. Urputně vrací do života barevnost a svébytnost. Podobně jako Nietzsche je i Rimbaud elitář, avšak s mnohem větší odvahou jít i navenek v životě svou vlastní cestou. To, co píše 13. května 1871 z Charlevillu svému učiteli, vystihuje podstatu jeho života a vytváří jasnou spojnici mezi ním a beat generation (dle J.-A. Rimbaud: Srdce pod klerikou, Boj Praha 1993): „Žiji teď co nejzhýraleji. Proč? Chci být básníkem a pracuji, abych se stal vidoucím: Vy to nepochopíte a já Vám to téměř nedokáži vysvětlit. Jde o to, dospět k neznámému rozrušením všech smyslů. Je to velké utrpení, ale je nutno být silný, být rozený básník, a já jsem poznal, že jsem básník. To není má vina. Špatně se to říká: Myslím. Mělo by se říci: Myslí to ve mně. Promiňte mi mou slovní hříčku. Já je někdo jiný. Tím hůře pro dřevo, když si uvědomí, že je houslemi, a vysmívá se nevědomým, kteří se hádají o to, o čem nemají ani pojetí.“ Básník je pro Rimbauda Mudrc, dobývající neznámo, je zlodějem ohně, zločincem proti zaběhnutým pořádkům, vládcům a pravdám. To je zřejmé z rozsáhlého, exaltovaného dopisu, který mladík napsal o dva dny později Paulu Demenyovi. Je úžasné, jaký má jeho pisatel přehled o antice, o velké francouzské literatuře minulosti i současnosti a jak nad tím vším dokáže přemýšlet. Podobně jako později Ginsberg či Burroughs zdůrazňuje Rimbaud toto (ib.): „Prvním úsilím člověka, který chce být básníkem, je poznání sebe sama, a to úplně. Hledá svoji duši, přehlíží ji, zkouší ji, učí ji. Když ji pak zná, musí ji kultivovat…“ Kultivací se myslí především ono již zmíněné rozrušování smyslů.

Nemyslím si, že pravým dědicem Rimbauda je avantgarda. Rimbaud sice trvá na tom, že staré je třeba nahradit novým, má obrovskou vizi pokroku a změny. I v tom je paralela mezi ním a Nietzsche (jenž byl stejně starý jako Verlaine), neboť to, co chce Rimbaud, je spíš nadčlověk než avantgardní poučky o podstatě umění, avantgardní programovost a provokace. Jenže na rozdíl od „fyziologického génia“ Nietzsche, který člověka pojímá z hlediska zdraví, Rimbaudovi jde mnohem víc o identitu. Proto je mu tak drahý Baudelaire (ib.): „Poněvadž však vidět neviditelné a slyšet neslyšitelné je něco jiného než pochopit smysl mrtvých věcí, je Baudelaire první vidoucí, král básníků, pravý Bůh.“ Rimbaud navazuje na existenciální směr, jak jej rozvinul Baudelaire, a podobně jako Corbière hmatá po pravdě o člověku, kontrastující se vším, co už měšťáci rozmělnili jako staré, hodnotné, společensky žádoucí. Baudelaire, jak už jsem naznačil v samostatném článku o tomto básníku, přenáší poselství Goethova Fausta přes poušť neelitářské, zprůměrované kultury. A Rimbaud ho s celým svým temperamentem a svým mládím bere do ruky, aby ho vymrštil až na práh bítniků a Camusova díla. Podobně se na poli náboženské a filozofické k otázce autentické identity, existence, člověka dostal právě i Kierkegaard, který umřel rok po Rimbaudově narození. Toto téma se ve své živoucí, bolestné podobě stane ještě před druhou světovou válkou náplní několika významných literárních děl, z nichž lze zmínit na prvním místě Proustovo Hledání ztraceného času.

Rimbaud přichází k Verlainovi sice mlád, nicméně jako vůdčí duch. Netoužil po usedlém životě a jeho hodnotách, ba chtěl je přímo rozrušit. Strhl Verlaina na svou cestu a mezi oběma básníky vznikl vztah, o němž už bylo napsáno tolik, že nemá cenu, abych se zde pokoušel líčit podrobnosti a hledal jejich interpretaci. Jisté je, že šlo o vztah divoký, svobodný a plný alkoholu, hádek, rozrušování smyslů. Celé toto dobrodružství, jež se částečně odehrálo i v Bruselu a v Londýně, končí 10. července 1873, kdy Verlaine postřelí Rimbauda a je za to uvězněn. Mezitím napsal svou vrcholnou sbírku Romance beze slov. Ve vězení konvertuje ke katolicismu a pod tímto dojmem píše sbírky Moudrost, Kdysi a nedávno a Souběžně. Došlo také k soudnímu rozloučení jeho manželství. Rimbaud na konci svého vztahu s Verlaine stihl napsat Sezónu v pekle, která je svědectvím o jeho povaze i předzvěstí katastrofy. V době, kdy je Verlaine ve vězení, kompletuje v Londýně své Iluminace. S Verlainem se setká naposledy na začátku roku 1875 po jeho propuštění z vězení. Rimbaud o tom píše v dopise Verlainovu příteli E. Delahayovi (dle P. Verlaine: Slova na strunách, Československý spisovatel Praha 1968): „Onehdy sem přijel Verlaine, v drápech škapulíř… Za tři hodiny jsme zapřeli jeho boha a rozdrásali 98 ran Krista Pána do krve. Zůstal tu náramně rozumný dva a půl dne a pak se na moje naléhání vrátil do Paříže, aby hned na to odjel dostudovat na ostrov…“

Verlainovi se už nezdařilo udobřit se s rodinou ani vrátit se do středu literární Paříže – v roce 1876 působí jako učitel v Anglii, pak v Rethelu ve Francii, kde se sbližuje s jedním ze svých žáků, Lucienem Létinoisem a zároveň se vrací k alkoholismu. Další jeho život se pokusím shrnout co nejstručněji. V roce 1882 se Verlainově daří konečně získat si pozornost mladé básnické generace. V dubnu 1883 Lucien umírá a v srpnu začnou vycházet v časopise Lutèce slavní Prokletí básníci. O šest let později se Verlaine seznamuje s mladým malířem F.-A. Cazalsem, ze kterého udělá svého dědice. Ačkoli je literárně celkem aktivní, nestačí mu na živobytí a musejí se o něj starat přátelé. Žije střídavě se dvěma ženami, pije, ale dostává se se svými starými i novými pracemi stále více do povědomí kulturní Paříže konce století. Rok před svou smrtí a čtyři roky po smrti Rimbaudově vydává Zpověď a opatřuje předmluvou Sebrané básně A. Rimbauda. Verlainova pohřbu se účastní celá umělecká Paříž. Rimbaud se na rozdíl Verlaina, jak je dobře známo, k literatuře už nikdy nevrátil. Nejprve cestoval, často pěšky, po Evropě, potom vstoupil do nizozemské armády, se kterou odjel na Jávu. Odtud ale dezertoval a vrátil se do Francie. Nakonec odjíždí do Afriky, kde se živí jako pašerák zbraní a žije s několika domorodými ženami. Začátkem května 1891 přijíždí do Francie s rakovinou v koleni. Je mu amputována noha, ale ani to jej nezachraňuje od konečné bezmoci a smrti. Na konci jeho dnů se o něj stará jeho sestra Isabela. Rimbaud umírá v 37 letech v Marseille.

Pozoruhodný životní osud obou básníků, který je oba dovedl k chápání poezie jako výrazu výjimečné osobnosti, je podle mého názoru důležitější než jejich dílo samo. Umění je svědectvím o neredukovatelné osobní existenci i pro Goetha, Baudelaira a Corbièra. To je ta linie, jež vede až k beat generation. Proto mezi své prokleté básníky nepočítám na rozdíl od Verlainova výčtu Mallarmého, k němuž se vrátím později při jiné příležitosti. Dílo prokletých básníků je sevřeno v kleštích své doby, je těžce vydobytým protestem, který ani zdaleka nemá ambice velkých děl minulosti. Přenáší ve změněných podmínkách život do příznivějších dob, v nichž bude moci rozkvést zase plným květem.

Verlaine je právem všeobecně považován za mistra melodičnosti a podmanivosti verše. Kdo však čeká od poezie nikoli příjemnost, nýbrž existenciální zásah, hluboký prožitek na celý život, ten se u Verlaina potáže se zlou. Jeho poezie se drží pravidelného schématu strof, vyznačuje se kultivovaností, pěstěností verše a určitou staromódností. Typický je pro ni důraz na chvilkovost, na zatěkání smyslové krásy, které se vynoří v okamžitém dojmu a zase se ztrácí. Odtud povrchnost, dobová líbivost mnoha Verlainových raných básní. Je to jakýsi život bez života, póza do salónu paní Verdurinové. Teprve od Romancí beze slov Verlaine do své poezie vtěluje i trýzeň své duše, trýzeň člověka měkkého a pasivního, který se ztratil sobě a ví, že se již nikdy nebude moci nalézt. A v tom je určitý paradox. Ačkoli sám chápal pojem prokletí básníci jako básníci absolutní, tedy jako básníci „všemocní“, kteří přinášejí něco, co je radikálně výsostné, nekonečné, on sám byl velmi nevyhraněný a do společnosti prokletých se dostal spíše jen náhodou, pasivně. Nerozuměl sobě ani poselství svého života. Ostatně jeho slavný pohřeb dobře ukazuje, jak se dokázal zase zařadit, rozředit, hynout ve ztracenosti. Tak je v Moudrosti spousta prvoplánově katolických říkanek, obrázků, zbožných žvástů. Verlaine jako velký básník vystupuje tam, kde se do jeho melodičnosti a rozechvělosti vpíjí opravdová bolest, hluboký, nevyléčitelný pocit zmaru (Má duše smutná, smutná byla, Spleen, Všechno černé je, Podzimní píseň). Svou pasivitou a ztraceností v lecčems připomíná Jacka Kerouaca.

Rimbaud je mnohem vyhraněnější osobnost, jasně směřující k rozrušování smyslů a k vizím na rozhraní exaltace a cynismu. Velice připomíná Nietzsche: básnickou vroucností, mrazivou deziluzí, mystikou nazření pravd života, nestálostí, paradoxností myšlení, velkými tématy smyslnosti, antiky a křesťanství. Na rozdíl od německého filologa byl ovšem Rimbaud ještě dítě, básnivé dítě, které jako dědic detabuizované, syrové pestrosti života, jak ji znala antika, středověk a renesance, musel na konci devatenáctého století, toho věku rozumu, páry a ušlechtilých citů, budit údiv a stát se pro nové umělce podmanivým vzorem tvůrčí svobody, spontaneity, elitářské vzpoury proti měšťáctví. Stal se z něj mýtus, zázračný zakladatel tzv. moderní poezie, která se chtěla odpoutat od minulosti a definovat umění novým způsobem přes nějaký ideologický ismus. Ale Rimbaud nebyl novotář v tom, že by chtěl učinit tlustou čáru mezi dědictvím věčných témat Fausta a současností, naopak je novotář v tom, že vrací to staré k životu, že obnovuje mystickou velikost básníka, že trvá na svobodě, svébytnosti, na pravdě detabuizované, autentické existence. V tom ohledu ho následuje nikoli avantgarda, jež experimentuje s názory, s intelektuálními pózami, nýbrž beat generation, která rozrušuje dole v prachu a špíně života své smysly, aby vydala svědectví o dřeni lidské existence. Rimbaudův odchod od literatury, jeho dobrodružný život, jeho zbitá duše, to není popření jeho umění a jeho vizí, jedná se naopak o kontinuitu, a to že už nic nezapisoval na papír, to je jen vnějšková a vedlejší okolnost. Tak jako beat generation, Kierkegaard a Nietzsche, tak jako Goethe a celá stará tradice Rimbaud věděl, že existence je víc než literatura. Že literatura, má-li mít smysl, musí růst z existence. Existence se pod nánosy pokrytecké morálky, davových řečníků, stále se rozšiřující „vzdělanosti“, primitivních ismů a výkladů světa, pod nánosy dobromyslnosti páně Pickwickovy a pod tunami žvástů žurnalistů, profesůrků, „spisovatelů“ apod. neztratila a nese své výsostné dědictví dál.

Ani Rimbaud, ani beat generation nepředstavují mimořádný umělecký výkon, jsou spíše neustálou výzvou k návratu, soustřeďují v sobě těžce vydobyté, do samoty zahnané a na hraně šílenství nalezené bohatství autenticity. Jenom ti, kteří tohle nikdy nepochopili, mohou vůbec – po vzoru myšlení typického měšťáka devatenáctého století, jenž měří „morálku“ tím, co má kdekterá tetka, sama zlodějka a smilnice, navenek za správné či naopak za pohoršlivé – uvažovat nad tím, zda „morálka“ umělce souvisí s jeho „dílem“. To je ta ohavná „morálka“, již nenáviděl Nietzsche, morálka nejen pokrytců, ale i hlupáků, kteří mají Prokrustovo lože a na něm poměřují všechno podle kritérií své vlastní naškatulkované malosti. Nevědí, co je to existovat, nechápou tajemství člověka, nepřipouštějí přesah – znásilnili Boha a jeho sv. Ducha nahradili svým rozoumkem, který je tak plný slepoty a lži, že si člověka spletl se šablonou. Člověka totiž morálně nedefinuje jeho tvar, ale niterný postoj k vlastní deformitě. Šablonisté by jistě hned chtěli zastávat i v tomto ohledu pózy, pózy kajícníka, jenže tam, kde narážíme na své opravdové hříchy, tam se jedná o opravdový boj, o hledání, rozlišování, o pochopení sebe sama, o dřeň života utopenou v hovnech smrti, beznaděje, selhání, hříchu a prázdnoty.