Tristan Corbière (1845-1875) je o čtyřiadvacet let mladší než Charles Baudelaire a de facto stejně starý jako Paul Verlaine. Na rozdíl od Verlaina, který patřil mezi parnasisty a do setkání s Rimbaudem zpíval podle noty dobového průměru, Corbière je podobný samorost jako Baudelaire, ale v srovnání s ním už nemá kontakt s romantismem či s dobou Goethovou. Kdyby měl být přirovnán k nějaké postavě z Fausta, pak určitě k homunkulovi. Objevil se ve druhé polovině devatenáctého století, které si zakládalo na citlivosti, důstojnosti, na morálce a tzv. vznešených ideách – to všechno v měšťáckém pojetí, jako nečekaný dědic prostořekosti a cynismu renesančních osobností, jakými byli Cecco Angiolieri, François Villon, Giovanni Boccaccio, Burchiello či François Rabelais. Ale zatímco Cecca bere vážně sám jeho největší vrstevník Dante, zatímco Villon, Boccaccio, Burchiello a Rabelais byli ve své době velice čtení a vlivní, Corbière v hegemonii rozcitlivělého davu nemohl najít žádnou rezonanci a svůj tvořivý vývoj odžil v ústraní. Tato opuštěnost ho nenutila své básně příliš prořezávat, spíše jej naopak nutila k pojetí poezie jako nějakého soukromého zanadávání, výlevu nebo cynického komentáře k životu, který ho činí snesitelnějším. Proto u Corbièra nelze hledat básnický um, jeho poezie je spontánní projev toho, kdo mluví sám se sebou prostřednictvím mnoha metafor a duchaplností, prostřednictvím přirozeného rétorického nadání, aby odkryl banalitu a špínu lidského života, který neskýtá naději, i když se občas falešně třpytí ledajakou podmanivou cetkou. Ačkoli v těchto básních nejednou najdeme rošťáctví a jakési dobré naložení, což jistě je charakteristické pro jmenované Corbièrovy předchůdce, osud tohoto básníka mu tyto vlohy neumožnil příliš rozvinout. Jeho renesanční, syrové odkrášlení reality, jeho smysl pro pravdu špíny, který není vlastní ani Baudelairovi, ani Verlainovi s Rimbaudem, získal ve dvacátém století velký vliv a byl dovršen a překonán v Joyceově Odysseovi nebo také v díle Ginsberga a Kerouaka. Corbière je tak jedním z klíčových uzlů na cestě od Goetha k dnešku.

Je paradoxní, že právě takovýto básník cítil potřebu změnit si své původně nepříliš romantické jméno Édouard-Joachim na romantičtější Tristan. Narodil se v Bretani do rodiny námořního důstojníka, který to dotáhl až na ředitele paroplavební společnosti, uplatnil se ale i jako publicista a autor dobrodružných románů. S Baudelairem Corbièra spojuje kromě jiného i velký věkový rozdíl mezi jeho rodiči – jeho otec se rozhodl usadit teprve po dosažení onoho ředitelského místa a vzal si o třiatřicet let mladší ženu. Žili v Morlaix a v Roscoffu, kde si pro svou relativní zámožnost mohli dovolit mít své prázdninové sídlo. Corbière tak podobně jako Baudelaire nebo Verlaine nedostal do vínku hmotnou nouzi, bídu a propad na samotné dno společnosti. Zásadním problémem všech (a Kierkegaarda, Nietzsche, Schopenhauera, kteří se také nenarodili v chudých poměrech) bylo to, že se svým výjimečným duchem nemohli kolem v měšťácké, uniformní společnosti v žádném ohledu prorazit. Ačkoli Corbière byl neduživý a od mládí těžce nemocný, lze si představit, že v jiných dobách by mohl najít své uplatnění, svůj rozvoj kdesi na dvoře spřízněného šlechtice, a stav svého zdraví by nesl mnohem lépe. Zprvu ale musel žít v ústraní Roscoffu, kde mu společnost dělaly jenom knihy romantických autorů (včetně Baudelaira), moře a bohémská společnost zapadákova. Na přelomu 1869 a 1870 cestuje s malířem Hamonem do Itálie, kde se setkává s Armidou-Josefinou Cuchian, již provází a vydržuje hrabě de Battine. Za laskavého přehlížení ze strany tohoto šlechtice se pak herečka Cuchian stává Corbièrovou milenkou, což trvá de facto až do jeho smrti. V roce 1873 Corbière vydává nákladem svých rodičů svou jedinou básnickou sbírku Žluté lásky, která se nedočkala žádného ohlasu. O rok později se jeho zdravotní stav za pařížského pobytu, kam odjel kvůli milence, prudce zhoršuje a nakonec ve svých devětadvaceti letech umírá u matky v Morlaix. Corbière, viděno dnešní optikou, rozhodně příliš šťastný život neměl, na druhou stranu to na tehdejší dobu není žádná velká tragédie. I Byron a Puškin umřeli mladí, ti však za velké pozornosti společnosti a jako autoři uznávaní uprostřed kulturních elit. Corbière žádné kulturní elity za partnera neměl, ba ani mít nemohl (Baudelaire byl mrtvý a Hugova generace tonula v politických bouřích oné doby). Umřel neznám a opuštěn, prokletý.

Žluté lásky jsou podivuhodnou sbírkou plnou mystifikací. Řazení básní, datum, jež je u nich udáno, nebo podobně i místo napsání, jsou většinou básníkovy výmysly. I z tohoto důvodu nepovažuji za příliš smysluplné zabývat se otázkou, proč je sbírka nazvána právě tak, jak je. Pozoruhodnější je její osud. Verlaine jedenáct let po vydání Žlutých lásek řadí jejich autora na první místo svého seznamu prokletých básníků. Po něm se ke Corbièrovi hlásí také Bloy a Laforgue, který jeho vliv přenáší až na jednoho z nejvýznamnějších básníků a kritiků dvacátého století, na T. S. Eliota (jenž je svým temperamentem ovšem jeho pravým opakem). Eliot nachází v Corbièrovi metafyzického básníka, příbuzného s Johnem Donnem, čili muže, který dokáže přeměňovat „myšlenky do počitků a pozorování do stavů mysli“ (Metafyzičtí básníci, in: T. S. Eliot: O básnictví a básnících, Odeon Praha 1991). Corbièra ovšem vysoce cení i Breton a Tzara, čili avantgarda, která je s ním příbuzná v provokativní svobodě, velké spontánnosti, ba automatismu. Ani Eliot, ani avantgarda podle mého názoru ale nedoceňují to nejpodstatnější, co Corbière přináší, totiž rozbití distance mezi uměním a špínou života, jeho naprostou všedností, nehezkostí. Jestliže Baudelaire ve Zdechlině objevuje falešně zakryté, zásadní napětí života, ve Žlutých láskách je kontrast potlačen, vítězí zde cynismus a banalita konkrétního, které je konečnou pravdou, čili je řezavější než díla zmíněných renesančních cyniků.

Žluté lásky mají takový charakter, že jejich jednotlivé básně nemá smysl chápat tak či onak mimo sbírku, odděleně – a pokoušet se je jednotlivě rozebírat. Ba domnívám se, že se vůbec o nějaké identitě a poselství Corbièrových básní nedá mluvit. Proto tolik mystifikací, protože to všechno je pouze hra. Hra nad propastí, hra, pomocí které se básník vyrovnává víc než se svým stavem s pravdou o životě, kterou nazřel. V bohatosti prožitků, postřehů, vjemů se rozvíjí obrovské, nespoutané žonglování, v němž se to všechno znovu a znovu prožívá, zas a zas vrhá do konečné pravdy zmaru, banality a špinavé šedi. Toto objevení člověka v nahotě jeho konkrétního osudu, toto vybalení lidské bytosti (vlastně také kusu bláta) ze zatuchlých pavučin různých pojmů, věr, ideálů, náboženství, není ve skutečnosti destruktivní, je naopak nutným předpokladem pravdivé kontemplace lidské existence. Corbière proto nezabíjí, nýbrž rodí. Jeho dílo představuje paradox, že ten, kdo nejméně mluví o velkých hodnotách, ba jejich neproblematické vyznávání zcela boří, může být tím, kdo dokáže otevřít autentickou otázku po nich, kdo dokáže ukázat horizont, s nímž se musejí utkat a setkat, aby mohly skutečně žít v hloubi srdce a ne jen živořit v tlamách povznesených žvanilů. To, co je ve Žlutých láskách tím skutečným zdrojem tragického napětí, je to, že odhaleným člověkem je sám Corbière, čili že člověka v jeho nahotě a špíně, který stále zůstává člověkem, není vidět jako ty. Básníkovo já se tu řeže na kousky a nemůže se chytnout a vytáhnout, podívat se na sebe a najít se jako ty. To se uskutečňuje teprve u Joyce či u beat generation. První z nich se konkrétnosti člověka, jak ji objevily Žluté lásky, směje a v obsáhlé frašce na jevišti všedního dne ukazuje distanc mezi banalitou prožívaného a sjednocující osobou, mezi faktem a existencí (oproti tomu by se chtělo říci, že Proust fakta proměňuje v existenci). Druhý přístup spočívá v tom, že tím, co je konkrétní, tou bídou a špínou, prosvítá ten, kdo je hoden nekonečné lásky, a tak i svatosti, totiž zraněný, vržený člověk bez naděje, pro nějž a z lásky k němu je třeba víru věřit a naději doufat.