Gustave Flaubert vystihuje podstatu Baudelairova génia v dopise, jejž mu adresoval 13. července 1857, téměř dokonale (citováno podle knihy Charles Baudelaire: Hořké propasti, Československý spisovatel Praha 1966): „Miluji Vaši drsnost s delikátnostmi mluvy, které jí dodávají hodnoty, jako damašské vykládání na jemné čepeli… Ach, jak Vy chápete rozmrzelost životem! Můžete se tím honositi bez pýchy!... A pak, opěváte tělo, aniž je milujete, způsobem zasmušilým a odpoutaným, který je mi sympatický.“ Baudelaire je jako romantický dědic francouzské básnické umnosti (ta ovládá Francouze až do dob avantgardy) ve sporu sám se sebou, s člověkem, který – jako Faust – neustále naráží na zásadní prázdno či selhání života, je-li ten ponechán jenom sám sobě. Tento rozpor se zračí v neustálém hledání krásy a naplněnosti, již básnická fantazie geniálně vykouzluje a stejně geniálně ostrými řezy zase rozřezává jako tenké plátno, za nímž je věčná tma a zatracení. Baudelaire má vyvinutý smysl pro hřích, a to v podivuhodném smyslu. Nebojuje proti tmářským předsudkům, nijak se také hříchu jako něčeho pozitivního nezastává, tím méně však rozlišuje hřích jako nějakou tu či onu jednotlivost, které je třeba se vystříhat. Hřích je tu základní způsob lidské existence, což je nazření protivné osvícenství (optimistická osvěta) i romantismu (vzpoura jednotlivce proti šněrovačce vnějších společenských zvyků), v nichž motiv očisty a čistoty hraje velikou roli. Baudelaire je Faust, který vykročil ze společnosti Wagnerů, a tak nachází selhání lidské existence jako takové (Baudelaire je Faust, který na rozdíl od knižního Fausta, vidí sám sebe ve své vrženosti). V jeho díle se proto rozvíjí základní motiv moderního umění, který se dnes vrací sám k sobě, totiž ke Goethovi. Tímto motivem je hledání pojetí člověka, které by jasně zdůraznilo jeho osudový přesah nad masovou, jednostejnou, konformní civilizaci měšťáků.

 

                Baudelairův život probíhá na samém rozhraní minulé epochy elitářství a budoucí epochy měšťácké jednostejnosti. Ačkoli se na jeho stranu stavělo mnoho nezpochybnitelných osobností francouzské literatury (tak třeba sám velký Hugo), Baudelaire – a žádný básník po něm až do dnešních časů – nikdy už nemohl získat jejich prestižní postavení, jak je v čisté formě představuje právě Goethe, neboť nastala doba mas. Narodil se roku 1821 již starému a o více než třicet let mladší ženě. Po smrti otce dostává v sedmi letech otčíma, který se stává postupně stává generálem a senátorem, čili zámožným mužem. Už ve svých osmnácti letech se Baudelaire osobně setkává s Balzakem a de Nervalem. Potom absolvuje „za trest“ (nechtěl se nijak podřizovat dobrým radám svého otčíma) námořní cestu do Indie, trvající téměř rok, aby po dosažení plnoletosti mohl žít po svém. Získává pro sebe Gautiera i de Banvilla, čili je vybaven opravdu skvělými literárními kontakty. A žádné zavržení ze strany těchto starých elit neměl nikdy pocítit, naopak. V té době se seznamuje i s divadelní statistkou, mulatkou Jeanne Duval. Kolem roku 1843 začíná psát Květy zla, jinak je ovšem neúspěšný a na žádost rodinné rady dostává rozhodnutím soudu finančního opatrovníka. V roce 1845 vydává knihu Salon de 1845, v níž rozebírá výroční výstavu toho roku. Pokouší se ovšem zároveň o sebevraždu. Pak spolupracuje s časopisy a vydává další Salon. Hledá politické zakotvení, potom redaktorské místo, avšak nedaří se mu. Na konci čtyřicátých let se u Baudelaira objevují první příznaky příjice. Dále vydává studii O víně a hašiši, předchůdkyni Umělých rájů, a začíná pracovat na překládání děl E. A. Poea. On i Jeane Duval jsou oba nemocní, jejich vztah prochází krizí, což je všechno zarámováno bídou, v níž oba žijí. Na konci června 1857 konečně vycházejí Květy zla a už v půlce července je kniha zabavena z příkazu státního návladního. Soudní proces, který doléhá na autora i nakladatele krátce po soudním stíhání Flaubertovy Paní Bovaryové, jasně ukazuje na povahu doby (kolik takových soudů bylo až do Nahého oběda!).

 

                Květy zla jsou z rozhodnutí soudu nakonec o několik básní ochuzeny. Baudelaire je několikrát podporován subvencemi ministerstva školství za své publikace o výtvarném umění a o Wagnerovi, avšak na jeho vleklé bídě to mnoho nemění. Nakladatel Květů zla prodělává úpadek a Baudelaire s odměnou za dokončované vydání francouzského překladu díla E. A. Poea vyráží do Bruselu, kde se mu nevede o nic lépe než ve Francii. Nachází zde pochopení u Adély Hugo, manželky Victora Huga. V roce 1866 ochrnul na polovinu těla a ztratil řeč. Této němoty se do smrti už nezbavil. Část nákladů na jeho hospitalizaci převzal na žádost Banvilla, Leconta de Lisle, Sainte-Beuva a Mériméa francouzský stát. V poslední srpnový den 1867 Baudelaire umřel.

 

                K Baudelairovi se hlásily a vracely takové osobnosti, jako S. Mallarmé, P. Valéry či T. S. Eliot, s jehož esejem Baudelaire se celkem ztotožňuji a odkazuji na něj čtenáře (ačkoli moje pojetí dvojice Goethe-Baudelaire je zcela jiné – Eliot má ke Goethovi vůbec mnohem chladnější vztah). To, co je na tomto básníku vskutku obdivuhodné, nejsou ani tak básnické kvality jako spíše osobní přístup k životu, smysl pro jeho existenciální hloubku. Baudelaire ve svých básních bývá dost nabubřelý, rétorický, občas mlátí prázdnou slámu nebo se utápí v pózách, někdy přímo nudí a příliš otálí s pointou, objevuje však a aktualizuje rozměr člověka (tak třeba i Kierkegaard), na nějž masová společnost zapomíná, ba kterého se přímo děsí. Možná právě takto nejlépe můžeme pochopit název Baudelairových Květů zla. Z této sbírky si vyberu tři básně, o nichž bych se chtěl zmínit podrobněji.

 

                Začnu Zdechlinou, která představuje fascinující ulpění na kontrastu mezi fyzickou krásou a fyzickou pomíjivostí. Pro starší doby má tento rozměr existence svou náboženskou podstatu, smrt v celé své hnilobné, červivé faktičnosti je odkrytím základní porušenosti bytí. Zevnějšek, bohatství, světské hodnoty, vztahy, vášně, to všechno je pohřbeno v klubku hnisu a jedinou odpovědí je naděje ve smysl, který to všechno převyšuje, naděje ve vykoupení. To, co by kdysi mohlo být námětem zbožné meditace o pomíjivosti a porušenosti světa, to je pro moderního člověka stále šokující a těžko přijatelný fakt, byť dost možná nejzásadnější fakt jeho vržené existence vůbec. A Baudelaire si tohle uvědomuje. Monotónním veršem, který se drží za vykreslovanými obrazy a nevtírá se do pozornosti čtenáře, bodá do ideálu krásy, tak drahého romantikům, obrací sen miliónů v pohled na vnitřnosti individuální smrti, poutá ho tím k banální realitě přírody, tak často za dob osvícenců a romantiků idealizované. Řeže dav na jednotlivce, protože smrt je svrchovaně individualizující událost.

 

                Ale přibližme si celou tuto báseň konkrétněji. Básník se krátce, třebaže romanticky, obrací na svou milovanou, aby jí připomněl jednu ranní procházku. Vzhledem k tomu, co jí bude připomínat a s jakým poučením báseň uzavře, domnívám se, že takovéto přímé vtáhnutí milenky do hry je zároveň hluboce opravdové, ironicky však nečekající pochopení dosahu slov, čili prokleté v tom smyslu, že autor své hluboké znepokojení a poselství nemůže sdílet. Zdechlina není niterná osobní kontemplace, je to vyznání a potřeba sdílet. Cesta tu nevede dál k Bohu, ale k vysněné vzájemnosti lidské, s níž strašlivě kontrastuje koncert faktické přírody, na němž si dává Baudelaire záležet (ib.): „…s nohama nahoru, jak žena všeho znalá, / a potíc jedy zpod žáru, / nedbale, nestoudně dokořán otvírala / své břicho plné výparů.“ Ta paralela mezi dvěma přirozenými procesy, mezi sexem, chtíčem – a hnitím! Začátek  se zrcadlí v konci či konec v začátku, začarovaný kruh fyzického bytí. Ale báseň graduje. Do děje je vtaženo i slunce, ba sama Příroda: „Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, / jak dopéci by chtělo tu / a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, / co spojila kdys v jednotu; // a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě / jako květ rozvíjí se dál. / Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě / div neomdlela, na vás vál.“ Vonící květ jako symbol páchnoucí mrtvoly! Je mezi nimi opravdu ten rozdíl, který cítíme my, puchem omdlévající bytosti? Vrcholem této části básně, v níž se ze zdechliny stává výklad celé přírody, je „neklidná psice“, která čeká, až básník a jeho milá odejdou, a ona se bude moci vrátit k hostině. „Rozteklá mršina“ jako pamlsek. A přece to tak v přírodě je. Optimistická víra v moudrost, smysluplnost a lidský život nějak cenící Přírodu se musí rozplynout pod tvrdým, faktickým útokem Baudelairovým. Jenže tomu nejde o nějaký řezavý, ve své cyničnosti uspokojený materialismus, naopak zažívá vylíčenou situaci jako velký problém. Obrací se ke své milé, čímž poselství básně propojuje od přírody směrem ke konkrétní vržené existenci, která si žádá víc, než příroda může dát, totiž smysluplnost. A kde je ta? „A přece jedenkrát budete, není zbytí, / jak tohle svinstvo plné much, / vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití, / vy, vášeň má i strážný duch!“ V další sloce je v rozvíjení této myšlenky mimochodem pohrdnuto svátostmi a pozornost se soustředí jen na hnití, aby se pak ve třetí sloce básník postavil proti Přírodě svým nitrem: „Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru / polibky žrát vám budou dál, / že božskou podstatu i tvar svých lásek věru, / ač dávno tlí, jsem uchoval!“

 

                Má takový závěr někoho ukonejšit? Snad samotného autora? Myslím, že nikoli. Je to totiž zjevně nedostačující odpověď. Vlastně ať se odpoví cokoli, nikdy to nemůže stačit. To, co Baudelaire nabízí, je prožitek. Není to řešení. Tak jako víra je prožitek a nikoli řešení. Jenže jako takový vyžaduje vnitřní události, jakýsi niterný život duše. Ne postoj, kterým se člověk vytáhne ven z bahna vlastní silou, ale protest proti nekonečné přesile, bez sil a bez vší vyhlídky. Tomu je komplementární Boží milost, která zachraňuje Fausta, jenž v ni nedoufal a doufal jen v sebe. Baudelaire jako sebereflektující Faust vidí propast lidské existence a zcela v kontrastu s mnoha pozdějšími generacemi moderních lidí nedoufá už v nic, pouze protestuje s křehkou niterností jedince proti gigantické zdechlině Přírody. Jedním z paradoxů a tajemství víry je to, že právě tady je věřícím.

 

                První část Zpěvu podzimního je složena ze čtyř čtyřverší a představuje snad jeden z vrcholů Baudelaira básníka umností verše, intenzitou prožitku, sílou obrazů i podněcováním fantazie. Na druhou stranu jeho poselství je slabší než u zdechliny, má typicky romantický, výlevný ráz. Kontrast mezi létem a zimou představuje základní rámec básně. Všechno se děje od léta k zimě, což je zpodobeno fantastickými zvuky, jaké se ozývají při stavbě šibenice. Verš je velice hutně a melodicky, dokonale rozechvět těmito ozvěnami nitra. Bohužel po této jímavé, usebrané zpovědi přichází druhá část, v níž Baudelaire oslovuje milou, u níž hledá útěchu. Smutek ustoupí tomuto naléhání, které soustředěně postupuje k milence jako děcko ke své matce přes letmou zmínku o hrobu, navazující na Zdechlinu. V Květech zla je mnoho a mnoho takových melancholických básní, v nichž se od poznání života utíká ke smutné kráse, útěšnosti přítomné chvíle, aniž by se tak ovšem uteklo.

 

                Mnohem obsažnější a dost možná druhou vrcholnou básní Květů zla je Léthé. V ní se opět jedná o určitý výlev, nyní však ztišený a spojující velmi zajímavě erotiku s touhou se utopit v bezpečném sebezapomnění (proto Léthé – podsvětní řeka zapomnění) a zároveň s tím neustálým pocitem, že ostré pravdě nelze uniknout. Verš je exaltovaný, umný, hodný dědice těch nejlepších romantiků – a po jejich vzoru trochu umluvený. Za pozornost stojí poslední dvě sloky. První zní takto (ib.): „A poslušen lósu, jenž rozkoš vnuká, / budu jak ten, jenž odsouzení zvykl, / Sám bez viny, dochvilný mučedník, / Jenž roznícen svá podpaluje muka.“ Tím losem je náruč milenky, a takovému odsouzení není až zas tak obtížné přivyknout: jde o zapomnění na všechno v náručí rozkoše. Leč v předchozí sloce se rozlišuje mezi rozkoší jako takovou a mezi milenčinými polibky, čili mezi prožitkem její lásky: teprve „v tvých polibcích se valí Léthé proud.“ Odtud lze pochopit slova o mučedníku bez viny, když se jen přesuneme k poslední sloce: „A vysaji, bych zášť svou utopil, / I nepenthes i bolehlavu doušek / Zde z hrůtků tvých ňader bez všech roušek, / Jichž žalář však, žel, bez srdce vždy byl.“ Co jsou však polibky bez srdce? Je to Léthé? Zde je to obrovské drama básníkovo, ono pohlédnutí na dno lásky jako pohlédl ve Zdechlině na dno života. Ne snad že by každá láska byla jen falší bez srdce, to vůbec ne – ale vždy je tu propastná možnost, že srdce je cosi, co je člověku jako takovému dáno jen částečně, že může odumřít, že nitrosvětským podložím lásky je pouhý pohlavní pud. Léthé je tam, kde věříme, cítíme, prožíváme srdce druhého, ale stejně jsme stále jednou nohou v této rozkoši i v odsouzení, bez viny mučedníci, kteří sami podpalují svá muka svou rozníceností, aby na věčném okraji záště pili doušky jedu rozkošného zapomnění, že to, co líbají, může být spíš věc bez srdce než člověk. Anebo dovedeno do důsledky: že my sami jsme bez srdce…