V dějinách literatury je mnohem patrnější neostrá splývavost různých období stejně jako jejich vnitřní ideová, pocitová a stylová rozrůzněnost než ona období sama – dokonce i těm, kdo by se rádi spokojili s pouhým školským škatulkováním, vzniká zejména u velikých osobností otázka, kam je zařadit spíše. Možná se řekne, že jsou na přelomu, nicméně tím se pojednají pouze jako určité výjimečné, strohou pravidelnost porušující případy, ačkoli naopak právě v nich se zrcadlí živá, škatulkování se vzpírající kontinuita ducha. Ne typičtí tvůrci pro danou epochu bývají ti podstatní a vlivní, ti duchovně bohatí, typičnost je totiž schematická a průměrná, je ve stejném protikladu s principem osoby a osobního, autentického přínosu jako komedie letor se Shakespearovým dílem. To typické je vždy přemnoženo (ostatně logicky by to ani nemohlo být typické, kdyby to nebylo jednoznačně většinové) a vždy zapomenuto. Ba dalo by se říci, že to, co je pro člověka jako člověka nejtypičtější, čili co jednoznačně všichni, ať géniové, idioti, pravěcí lidé, supermoderní manageři, ať papežové či poslední páriové, musí sdílet, jsou fyziologické funkce požívání, dýchání, vyměšování atd. Naopak lidský jednotlivec jako nezaměnitelná, jedinečná, originální bytost je tajemným protikladem takovéto banality. Tam, kde je on sám sebou v plném smyslu (lze-li o takovém modu bytí vůbec mluvit), tam je konec všeho typického.

 

                Evropskou kulturu od dob antiky až do dnešních dob zaměstnává napětí mezi tím, co je na jednotlivci osobité, co je na něm jakožto na singularitě tak cenné, že jen díky tomu lze hovořit o jeho svobodě, o jeho vůli, o jeho vině, o osobním soudu nad ním a o oběti, již pro něj podstoupil sám Bůh na kříži, a mezi tím, co umožňuje intersubjektivitu, sdílení, rodinu a obec, ať už to nazveme jazyk, rozum, cit, řád, étos, společenství nebo jinak. Složitost celé situace, v níž ostatně vstupuje na scénu i Goethe, může dokreslit osvícenský důraz na rozum, který ovšem zároveň má osvobodit sebevědomého jednotlivce od moci předsudků, od tradic a společenské hierarchie, aby sám sebe našel ve společné harmonii nahé pravdy, neboť teprve ta může dotvořit plnou osobnost i spravedlivé, fungující společenství. Je otázkou, kdo něčemu takovému opravdu věřil a kdo spíše jen připouštěl, že cesta osvícení lidské mysli rozumem je ta jediná, která dává lidstvu určitou naději. V určitém, často ostře vnímaném, přesto však dosti proměnlivém a neuchopitelném, protikladu k těmto idejím stála tendence, kterou představoval Rousseau a která dala základ romantismu. Všimněme si zejména Rousseauovy nedůvěry vůči civilizaci i vzdělanosti. Není to nic převratně nového. Podobné myšlenky byly vlastní mnoha křesťanským světcům, rané reformaci a ve zcela jiném smyslu třeba i Baconovi. Goethe se narodil v době, kdy osvícenství pomalu pohasínalo (i když věda expandovala po celá dvě další staletí tak úžasným společenským a duchovním vlivem, že v jistém smyslu lze až do dnešní doby mluvit spíše o kontinuální hegemonii víry v osvěcující rozum) a na vlivu začal nabývat právě romantismus. Od hnutí Sturm und Drang přes období spolupráce se Schillerem až po poslední léta, kdy dokončoval druhý díl Fausta, se tento Němec, ve své době jistě největší a nejvlivnější kulturní postava Evropy, s dohasínajícím i s nastupujícím hnutím vyrovnával po svém, neostrém, jakoby montaignovském způsobu.

 

                Goethe sdílel s romantiky sklon k prostotě, k niternosti, která v jakémsi mystickém smyslu souvisí s přírodními krásami, s životem kosmu jako takového. Odmítal útlak, dogmata a umělost, místo toho zdůrazňoval přirozený vývoj, důvěru v intuici a spíše optimistický vztah k fungování přirozenosti světa (proto také v jeho celkem ortodoxním vyznění závěru Fausta není postavena do protikladu milost Boží a svět, nýbrž i Mefisto, nemluvě o všem ostatním, má svůj pozitivní význam v celém řádu spásy). Nebyl ovšem naivní, naopak jeho otevřenost vůči konkrétní složitosti života, jeho racionální, přímo didaktický odstup od jednoznačných řešení, jeho důraz na vnitřní vývoj, na zkušenost a na snášení životních těžkostí Goetha velmi sbližují, jak jsem už řekl, s Montaignem. A to platí také o šíři záběru a o humanismu, s nímž se u obou těchto myslitelů pojednává člověk jako člověk, ať už je antický či moderní.

 

                Kdo se začte do Goethových pamětí Z mého života – Báseň i pravda, uvidí, odkud se tento duch stával sebou samým, v jak rozšafných a stimulujících podmínkách zrál, kolik se kolem něj rojilo zajímavých, obohacujících lidí, již v celé kontextu probouzejícího se vzepětí německé kultury byli neseni jakousi svěžestí rostoucího organismu a nikoli únavou. Němci se rodili z osvícenství do romantismu, i proto u nich obě hnutí tak intimně lnou a ohromují ještě i po stoletích svou vitalitou (od Kanta a Lessinga až Nietzsche). Přesto si i Goethe na sklonku svého života, byť byl bez přehánění opravdu knížetem evropské literatury jak později už nikdo jiný, stěžoval 14. března 1830 Eckermannovi (Výbor z díla, nakladatelství Svoboda Praha 1949): „Německý spisovatel – německý mučedník! Ba, můj milý, shledáte, že tomu není jinak. A já sám si sotva mohu stěžovat; nikomu se nedařilo líp, většině dokonce hůř, a v Anglii a Francii zcela jako u nás. Co všechno nevytrpěl Molière, a co Rousseau a Voltaire! Byrona vyštvou zlé jazyky z Anglie a nakonec by byl uprchl na konec světa, kdyby ho časná smrt nebyla zbavila filistrů a jejich nenávisti.“ Autorovi výroku bylo tehdy přes osmdesát let, mohl být poněkud zatrpklý z různých důvodů, nicméně pro toho, kdo zná např. dopisy, které psal Schillerovi, bude tento pesimistický tón velkým překvapením.

 

                Goethe nemá pokračovatele. To můžeme zřejmě plně pochopit teprve dnes, kdy celá horečka moderního umění opadla a kdy lze celý její vývoj reflektovat z hlediska přínosu, ze stanoviska otázky, kam vyrazit dále. Ve třicátých letech devatenáctého století existují už masy a politická i kulturní situace nemá budoárové zarámování. Společnost se stává víc uniformní, a to až do půlky dvacátého století. Neposedný lord Byron, který měl Goethovy sympatie, jako jistý vzor romantismu ukazuje dobře na tápání, vnitřní rozervanost, pochopitelnou odcizenost pickwickovské Anglii, ale i na sílu povrchní líbivosti, s níž slavil literární úspěch. Složitost minulých dob je smetena, Goethův Faust je interpretován tím nejhloupějším způsobem, který je velmi vlivný dodnes, totiž jako projev osvobození člověka, jeho titánské vzpoury. Hledá se nikoli rovnováha a diskuse s minulostí, ale mocný subjekt, jakýsi univerzální napoleonismus, který osloví masy, povede je, aby s nimi změnil svět. Tak se k věci staví Hugo, většina autorů se ale v tomto smyslu vrhá na analýzu společnosti (včetně Balzaka), na příběhy, které mají vzdělat masy, kultivovat je, a tak připravit příhodné společenské změny (rys, který sdílí tzv. realistický román s osvícenstvím). Montaigneův a Goethův člověk je zapomněn.

 

                Vrátím se ale ještě k Byronovi. Nebyl už on v jistém smyslu prokletým básníkem? Pro některé je snad stále symbolem básníka vůbec. Krasavec, umírající v mládí ušlechtilou smrtí, lord, jenž nevede v žádném ohledu fádní život, člověk duchaplný, spojující inteligentní ironii, horoucí vášeň, statečnost a jiné aristokratické ctnosti. A přece to byl spíše banální muž i básník! Snad bych řekl: pozér. A Shelley, jeho pravý opak, zase prázdný, o to blouznivější puritán. Hlavní problém toho vichrného romantismu spočívá podle mého názoru v tom, že byl příliš jednoduchý, že neviděl člověka jako komplikovanou bytost, že smetl tisícileté problémy a zakryl je dobovou snůškou „krásy“ a gest. Zrození prokletých básníků je naopak nutno vidět tam, kde se odložené dědictví Goethova Fausta znovu prodírá slupkou lhostejnosti k životu, a to k životu trýznivému, který je zasažen stínem existenciálního kolapsu. V tom ohledu je pak  Hugo jen Goethův pozdní současník, který podobně jako on přetavuje osvícenské dědictví do nové doby a její mentality – hlubin velkého Němce se však ani náznakem nedotýká. Byron je ještě povrchnější, byť už náleží do důležité skupiny romantiků, dandyistů, jejichž cílem se mimo jiné stává vymezení proti společenské průměrnosti, bující na vše strany a vše topící. Ač je totiž Pickwick svou ušlechtilostí jakýmsi novodobým donem Quijotem, společnost, kterou reprezentuje, může nabýt děsivých, smrtelných rozměrů, změní-li se její pseudovzdělanost ve vážný, filistrovsky vynucovaný standard vzdělání. Je-li tu ale v podobě rozmáhající se školní tzv. vzdělanosti Wagner, Faust stále chybí a Byron jím být nemůže.

 

                Vzpomene-li si laskavý čtenář na mé komentáře k Faustovi, vybaví se mu snad i ten nejvhodnější kandidát na roli měkkého, sebe sama obelhávajícího, avšak zároveň hystericky snivého, smělého ducha, který sestupuje do nejhlubších míst lidské existence – Baudelaire. Je přímým dědicem romantiků, sám je romantik a jeden z nejvýznamnějších dandyistů, ale na prvním místě je svérázným, neuvědomělým, překvapivým návratem Goethova Fausta a jeho sebereflexí. Byron je potom jen Baudelairovým stínem a Shelley může být nejvýše ideologem nejhloupějšího výkladu stěžejního Goethova díla. To, co začalo prokletými básníky (ale také Berliozem, Schopenhauerem nebo Cézannem), je gigantický, dosud netušený návrat ke staré moudrosti, k osiřelému dědictví posledního knížete evropské literatury a kultury vůbec. Dnes to už opravdu můžeme říci a epochu vymezit jmény Baudelaire na jedné straně a Burroughs na straně druhé.

 

                Jedním – a naprosto přirozeným – paradoxem dějin kultury je nutnost, s níž různí lidé interpretují velká díla současníků či velká díla minulosti, a to zejména proto, že ta jsou velmi bohatá svou plodností, svou schopností ze srdce do srdce (jak říkával Beethoven) tvořit most mezi netypickými, autentickými jednotlivci, z jejichž jedinečného vztahu vyrůstá právě živý, v unikátním neopakovatelnu zachycený výklad. Proto můj pohled na Baudelaira je třeba jiný než pohled Flaubertův a bylo by ostatně divné, kdyby nebyl. Dívám se na celý ten masív moderny z pohledu jedenadvacátého století a tvrdím už dlouho, že nastal čas reinterpretovat příběh moderní evropské literatury. Přinejmenším je takovýto – u mne unikátně inspirovaný zejména Goethem a staršími klasiky, ba přímo určitým motivem inspirace z minulosti – projekt zajímavým dobrodružstvím.

 

                Abych to mohl lépe vysvětlit, musím se podrobně věnovat v následujícím článku klíčové postavě celého příběhu, kterou je Charles Baudelaire.