Vidím kolem sebe v nepořádku spoustu knih, některé se krčí na samém dnu hromad jako připomínka ještě letního čísla Tématu, v němž jsem z nich citoval nebo je rozebíral. Teď na poslední chvíli mezi dokončováním lednového vydání a plánováním obsahu březnového čísla píši tuto předmluvu z bezpečí svého kouta, vzdorujícího nepřízni a lhostejnosti světa, a vítám vás na další etapě našeho společného běhu.

Jeden z mých přátel si mi nedávno stěžoval na slepičí kdákání ženského osazenstva jedné z olomouckých hospod. Zažil ten nepříjemný pocit, kdy se člověku zdá, že jeho duše se svými otázkami, myšlenkami a prožitky je pro okolí zbytečná. Je to situace, v níž slova jako burcovat, vysvětlovat či hájit svou ideu nemají žádný horizontální, společenský smysl. Stane-li se určitá doba příliš uniformní (západní Evropa devatenáctého století), ztratí-li vnímavost vůči přirozené rozmanitosti nadání a odmítne-li ve vzedmutí „masové vzdělanosti“ elitářství těch, kdo se prostě narodili s mimořádnými schopnostmi, stanou se pro ni charakteristické osudy Byrona, Puškina, Lermontova, Nietzsche, Kierkegaarda, Schopenhauera nebo osudy prokletých básníků, Gogha a Gaughina. Zatímco Villon v renesanční Francii byl opravdu dobrodruh, jehož život by z náboženského pohledu na věc mohl být nazván prokletým, čili ve smyslu na straně zla (ale i to je samozřejmě obtížné posoudit, protože zlo mohlo být mnohem spíš na straně těch vládnoucích a bohatých), prokletí zmíněných lidí spočívalo v osamoceném vzdorování všude se rozprostírající uniformitě průměrné vzdělanosti, kterou mohl ještě Goethe ze své výsostné a elitářské stolice knížete evropských básníků mrskat Xeniemi až do krve. Oproti němu se však zmínění géniové jeví poněkud jako šílenci. Jejich šílenství povstalo z osamocenosti, z toho, že jejich výjimečnost nebyla doceněna (jaký kontrast oproti Dantovi či Michelangelovi!).

Podobně se lze podívat na to, jak velký rozdíl je mezi hrdým vzdorem těch, kdo se v dějinách stavěli na stranu nějaké myšlenky, již považovali za správnou, jakoby proti všem, a mezi prokletými génii devatenáctého století. Ani Kierkegaard ani Schopenhauer, jež lze snad mezi všemi zmíněnými nejspíše považovat za ideově konsistentní stoupence jediné základní pravdy, nejdou proti všem s optimistickým očekáváním vítězné budoucnosti, nýbrž v samotě a úzkosti, v pocitu křivdy, v šílenství bez perspektivy (odtud též tak podobné zabarvení jejich jinak dosti rozdílného učení). Svými myšlenkami (což třeba krom syfilis dovádělo k šílenství zejména Nietzsche) prakticky nikoho neoslovili, ba ani nevyvolali vážnou polemiku. Proto se hovořívá tak často o předběhnutí své doby, kterýžto pojem bychom snad vůbec neznali, nebýt devatenáctého století a jeho specifické situace. Prokletí géniové tohoto věku (a netvrdím, že tu byli i ti neprokletí, úspěšní, v homogenní uniformitě vlivní až přespříliš – třeba Hegel) nebyli proti všem ve vzájemném souboji tezí a životního pocitu, nýbrž (jak ostatně upozorňuje také Tocqueville na jedno z velkých nebezpečí společnosti, v níž staré kulturní elitářství ustoupí čiré průměrnosti mas) v tom, že byli ignorováni stádem měšťáctva a jeho proroků. Podobně by se o mém výše zmíněném kamarádovi, stěžujícím si na hospodské slepice, mohlo říci, že byl a je proti všem slepicím.

V březnovém čísle Tématu rozšíříme horizont záběru našeho časopisu právě o ty, jimž se uvyklo říkat prokletí básníci. Jaký vztah mají přes avantgardu a beat generation, přes celé dějiny minulého století k naší současnosti? Proč by je neměl minout nikdo, kdo poezii má víc než rád, kdo ji totiž miluje a kdo ji chce proto oživit? Jinak se setkáte se všemi známými rubrikami. Květnové číslo (jak ten čas plyne!) bych rád věnoval třicátému výročí smrti Jana Patočky v tematicky zaměřeném cyklu článků čemu mne naučil Jan Patočka.