„Tato dvojakost člověka je tak zjevná, že někteří vyslovili názor, že máme dvě duše. Domnívali se, že jednoduchá bytost by nebyla schopna takové a tak náhlé proměnlivosti – od bezmezné zpupnosti až ke strašné sklíčenosti srdce.“ Blaise Pascal (citováno podle Myšlenky, Mladá fronta Praha 2000)

Není to tak dávno, co se mi jeden mladík na chatu svěřil, že se cítí být maniodepresivní, čili chorobně, náhle upadající z nepodložené radosti do stejně špatně odůvodněné deprese. Pascal, jeden z nejpronikavějších a nejuvážlivějších myslitelů, jaké kdy lidstvo mělo, o této věci chce uvažovat jako o jedné z fundamentálních vlastností člověka. Samozřejmě nechci míchat ani náznakem rovinu psychiatrickou, čili medicínskou, s rovinou existenciální, jde mi spíše o to, že nemoci mohou naznačit něco vlastního každému člověku, něco nemocného v člověku jako takovém. Člověk není stálé, svémocné povahy: jeho početí, jeho vývoj od jedné buňky až po narození dítěte, jeho neustálé potřeby jídla, pití, vzduchu, spánku, jeho výkaly a moč, konečně nejvíce sama jeho smrt jej usvědčují z živočišné podstaty, z existence, která je vržena jako součást obrovského evolučního procesu živé hmoty. Poznáváme se ve strachu, bolesti, ale též ve slastech zvířat, v těkání tužeb, hrozeb, příležitostí. Jsou lidé, kteří z toho vyvozují cynické odvržení všech hodnot, jež nelze odvodit z živočišné říše, jako by ta byla uniformní a nikoli rozmanitá do miliard podob chování, osudů, společenství. Mohou si včely říci, že budou snad žít jako mloci? A jaký by to mělo smysl, kdyby si třeba řekly, že chtějí napodobit zvířata jako taková? Mne osobně, v tom se přidávám k Pascalovi, reflexe naší vrženosti vždy obohacuje o pokoru, o potřebu milosti a odpuštění, o naději a o hledání očisty. Možná je to proto, že jsem člověk a nikoli včela nebo zajíc, možná je to proto, že jsem právě takový člověk, jaký jsem.