Louis de Broglie, potomek staré italské šlechtické rodiny, se narodil v roce 1892 na rodinném zámečku na Seině jako poslední z pěti dětí svého vévodského otce. Zpočátku sice studoval humanitní obor, posléze však byl stržen nadšením svého o sedmnáct let staršího bratra, který se věnoval experimentální fyzice. Učarovala mu kvantová teorie a její paradoxy. Brzy se také stal profesionálním fyzikem. V roce 1923 ho při diskusích s bratrem napadlo, jak vyřešit zásadní problém, táhnoucí se dějinami fyziky od dob Newtonových a Huygensových. Otázka zněla: má světlo vlnovou nebo částicovou (čili kvantovou) povahu? V té době se díky Einsteinově interpretaci fotoefektu a některým pozorováním vědělo, že se elektromagnetické záření může v určitých situacích chovat jako vlnění, v jiných jako proud částic. De Broglieho napadla geniální, velmi odvážná a přelomová myšlenka, že tento tzv. dualismus platí nikoli jen pro elektromagnetické záření, nýbrž pro hmotu vůbec. Jinými slovy řečeno: dva fyzikálně protikladné způsoby vysvětlení povahy světla, které nelze spojit do jedné teorie, neměly být oba zároveň připuštěny jen díky Einsteinově interpretaci povahy světla, ale jejich současná platnost pro odlišné způsoby chování hmoty měla být její inherentní, bytostnou vlastností. Jak tuto myšlenku de Broglie zdůvodnil? Matematickými argumenty. Napsal brilantní disertaci na své kacířské téma a v roce 1924, čili pouhý rok po nápadu samotném, ji úspěšně obhajuje na Sorbonně a o další rok později publikuje v prestižních Annalen der Physik. Nobelova cena se dala očekávat, zastihla de Broglieho v jeho sedmatřiceti letech.

 

                De Broglie se tak stal jedním z nejdůležitějších tvůrců nové, šílené fyziky, v níž se filozoficky zdravý rozum a deterministická fyzika Newtonova nevyznají. Ocitl se tak na jedné lodi s Bohrem, Heisenbergem, Diracem, Schrödingerem či později s Feynmanem. Tato úžasná epocha dějin fyziky (a vlastně i chemie, neboť kvantová teorie definitivně obě vědy spojila) je podle mne dodnes nedoceněna, byť se o ní mluví často a nadšeně. Lidé se překvapivě rychle vracejí po avantgardním elánu de Broglieho generace ke snům o jasném, zcela vysvětlitelném kosmu, o „teorii všeho“. Největší a nejvíc vzrušující intelektuální událost minulého století je dosud neprožita filozoficky a humanitně orientovanou veřejností – naopak filozofie se tváří, že se nic nestalo. Občas zaslechneme něco o teorii relativity, o kvantové fyzice však spíše nic.

 

                De Broglieho dualismus je dodnes fundamentální a platná fyzikální teorie, která se mnohokrát osvědčila v experimentech. Stal se tak jednou z charakteristických součástí obrazu světa, který odmítá lpění na intuitivních samozřejmostech a nahrazuje je husarskými kousky kreativního intelektu tak, aby mohl úspěšně předikovat výsledky experimentů. Příroda se tak ze zakletí do samozřejmých, nazíraných pojmů, z mrtvé hmoty, mechanismů a z abstrakcí, jež se jí vnucovaly jako sama její podstata, stala mystériem, mystériem otevřeným stále novému dobrodružství a přesahujícím radikálně lidské myšlení. Věda je na téže abrahámovské cestě jako člověk, neboť člověka v jeho omezenosti a vrženosti nijak nepřevyšuje, je naopak jenom jeho nástrojem k úspěšnému predikování okolních jevů.