Režisér Vorel natočil zajímavý, němý film ze současnosti, jemuž dal podivný název Skřítek. Jedná se vlastně o fraškovitou karikaturu všedního, průměrného života, v níž skvěle hrají Eva Holubová, Bolek Polívka, Ivana Chýlková, Jan Kraus a další a další – v neposlední řadě také „dětští“ herci. To, že film byl pojat jako němý, je vynikající nápad, protože takto je silně umocněn jednak důraz na celkovou povahu světa, v němž postavy žijí, a pohled diváka není rušen sledováním nějakého příběhu, jednak si mnohem lépe uvědomíme, že právě v tom světě, který vidíme a který je z určité (větší nebo menší) části i náš, je jedno, co kdo řekne – zde jazyk ztrácí roli komunikace nebanálních, netriviálních obsahů, ale všechno lze podobně jako u opic vyčíst z grimas, činů, jednání. Od této vnitřní prázdnoty se odráží sofistikovaná společnost, hojnost potravy a konzumní způsob života.

To, co do pouště všednosti vnáší nějaký život, jsou city – city dospívajícího syna, který zažívá potřebu předvádět se i citové zklamání z lásky, city jeho matky, která se hroutí pod náporem strojové práce u pokladny v supermarketu, pod náporem nevěry svého muže a péče o obě děti. Na dětech, zejména však na malé dceři, je pak nejlépe vidět, že celému tomu absurdnímu kolotoči konzumního přežívání cosi chybí, že bez toho cosi je lidský život strašně bezvýchodný, že poskytuje sice chvilkové radosti, ale tone v chaosu a nezorientovanosti. Tak třeba oba rodiče míjejí své děti, ty jsou jen jednou z daností jejich světa. Žádný zvláštní vztah, žádné vědomí niterné odpovědnosti tu není.

Ano, mohlo by se zdát, že už zbývá jen přejít k moralizování. Kolik přece známe tzv. pozitivně uvažujících lidí, zvláště žen, které mohou donekonečna vyprávět o tom, jak je třeba pečovat o děti, o rodinu, jak je třeba mít na mysli pravé hodnoty života atd. atd. Takto je život složen ze škatulek, je sice navenek odpovědný, ale žít z hodnot slovních průjmů a těch všelikých klepen, z návodů a mravů, z pozlátka správnosti, to je stejně prázdné jako sám život hrdinů Vorlova filmu. Kudy tedy dál? Cestu ukazuje skřítek. Podivná, bizarní postava, která si chodí hrát s malou dcerkou, osvobodivý diblík, jezdící na praseti, běhající po střechách domů, stále se řehtající a vlastnící podivuhodný drahokam. Skřítek totiž spojuje tři základní věci, jež skleníkovému světu konzumu chybějí: a) tajemství, b) svoboda, c) hra. Všechny tři patří ku sobě a vzájemně se prohlubují.

Odkud je skřítek? Kdo je skřítek? Je nepravděpodobný, nehodí se sem! Ano, je tak nepravděpodobný jako sám život, nehodí se sem jako naše nemoc, náš hřích či naše smrt. To všechno je tajemství. Uzavře-li se člověk tomu, co jej převyšuje, uzavře se de facto všemu, neboť jej převyšuje všechno: celý vesmír, zrození, smrt, osud, vztah, láska. Nechá-li se z toho všeho člověku jen okamžitý, fyzický prožitek, zůstává karikatura člověka, Čapkův mlok, ne ale člověk.

Skřítek je nejen tajemný, ale i svobodný. U tajemného je ostatně možnost svobody vždy radikálně otevřena. Z tajemna může jednat a mluvit někdo svobodný. Tak jako svoboda je tajemná, tak je i tajemno jakýmsi pramenem svobody. Svoboda skřítkova silně kontrastuje s neustálým opakováním prázdnoty života lidí – a tento kontrast se projevuje ve skřítkově hravosti, která je projevem tajemna, svobody a zároveň otevřenosti vůči druhému jako tomu, kdo oboje se mnou může sdílet.

Celé dějiny náboženství, mystiky, umění, vědy, filozofie a všeho, co je v lidském světě ušlechtilé, zajímavé, hluboké, se otáčejí kolem osy tajemství, svobody a hry. Začíná-li nám chybět ta, začíná nám chybět lidskost sama, a v tom Vorel poukazuje, byť jen jakousi groteskou, na fundamentální ohroženost každého údělu a každého života – že umře zaživa.