Pomsta (druhé dějství)
(Komnata na hradě Luna. Osoby: Stulena, dcera Kleopatry, dva cikáni, batole Manrico, druhorozený hraběcí syn, Ferrando – velitel stráží, zpovědník, doktor, hraběnka)
1. scéna (Azulena drží Manrica, s ní jsou dva cikáni, kteří se po chlapci chápou – při odchodu celé této skupiny přibíhá do komnaty hrabě a Ferrando.)
Azulena
Pusťte jej, vždyť je to malé dítě!
Mám též doma takového…
první cikán
Nač tolik ohledů k němu mít?
Brzy to už bude jen pochodeň
a zločin oplácející zločin.
druhý cikán
Nechej těch citů, Azuleno!
Po celou dobu, co únos ten
plánujeme, ty sedíš zamlčena
a spíš než na kletbu matky své
na cizí dítě bereš ohledy.
Azulena
Což vůbec nelze vinu odpustit!?
A proč ten strašlivý trest viník
nemá na svých bedrech nésti sám?
Dítě má uhořet? A to proč?
I já mám tím vším být zničena!
druhý cikán
Upálíme ho už dnes? Lépe
je mít to brzy za sebou.
Tam, kde plála hranice, tam též
toto dítě musí shořet již.
Duši mrtvé musíme uklidnit.
první cikán
Strašná křivda žádá strašný trest.
Nás neobhájí tu žádný soud,
hledej své právo, nic nenajdeš.
Jak zvíře zuby hájí život svůj,
tak i cikán domůže se práva.
Azulena
Brzy vzplane mnoho pochodní
a mnozí, by nemysleli na čest,
mávnou rukou – jen cikán umírá…
Tak svévolí když padá celý řád,
vražda, osvobozena z pevných pout,
bez míry se rozběhne všude kol.
(pokračuje po odmlce)
Ale… do svých rukou vzít trest Boží?
Jak strašlivé je to rouhání!
Nechtějte se spolčit při tom činu
se mnou, která jsem poskvrněná.
Zde kletba mé matky, zde láska, Bůh.
(zatímco se Azulena dívá z okna, oba cikáni dítě unesou pryč)
Hle, na obzoru už svítá.
Mraky se rdí dolů do moře
a teplý jižní vítr s nimi hraje
svou dlouhou, šťastnou, snivou hru.
My zapalme také pochodeň!
Běda těm, kterým poklid jen
z oněch dálav do domů vane,
vždyť krvavý je sám úsvit, hle!
(rozhlédne a utíká stejnou cestou za oběma únosci, hned po jejím odchodu přibíhá hrabě a za ním Ferrando)
hrabě
Co mi to chceš, lháři, namluvit?
Druhý syn že se nám ztratil?
Ferrando
Co mi zbývá jiného, pane?
Vždyť bezohledná pravda dí,
čeho já jsem jen hlasatel.
hrabě
To není přece možné! Bože!
Vždyť jsem tu cikánku zabil právem…
Ferrando
Nevím, jak s tím ona souvisí,
přece nechcete věřit pověrám…
Váš chlapec se prostě zatoulal
a stráž ho brzy jistě nalezne.
To jen hloupá chůva zaspala.
Hrabě
Chůva? Co říkala? Viděla něco?
Ferrando
Mlčela – jen že se dobře spalo,
když pak ale pochopil přečin svůj…
hrabě
Nezajímají mne dojemné scény,
chci svého syna vidět hned!
Rychle běž jej hledat a najdi ho.
Než slunce vyjde, buď s ním zpět.
(chvatně odejde)
Ferrando
Obchází kol domu divný stín,
jako když mrak pomalu oblohu tmí
a tiše se valí divné tušení
z dálného západu, z říše tmy.
2. scéna (Tamtéž, přijde zpovědník, později hraběnka s doktorem)
Ferrando zahlédne zpovědníka
Otče, co vy tu děláte?
Vždyť je teprve brzy ráno
a vše kolem chce ještě spát.
zpovědník
Ne tak všechno… vyslechl jsem mnohé.
Řekni mi všechno, co se stalo.
Ferrando
Neřekl jsem méně, než co vím.
Buď slepé jsou stráže a také já,
nebo prostě zmizel pánův syn.
zpovědník
A syn – to je druhorozený…
Neřekl jsi, že je to zvláštní dost?
Komu by to jasné nebylo
– a co teprve na to řekne lid!
Zdá se, že ta kletba bere moc.
Ferrando
Až z toho běhá mráz po zádech!
V nejhorším můžeme hledat tam…
ale jak by mohla Azulena
proniknout až sem do komnat?
zpovědník
Ty velitel jsi stráží, já ne…
Zapomněl jsi však na drobnost:
ta kletba žádá smrt dítěte.
Zda-li je syn ještě naživu?
Ferrando
Jste vy ďábel! A vás to neděsí?
Kdo vás ještě bude moci vystát?
Kdo nepožene vás zpět do Madridu?
Co přinesl jste sem? Vraždění…
zpovědník
To by to musela udělat…
já nevěřím, že toho schopna je.
Však opatrně mluvme nyní,
hraběnka je jistě nablízku…
Lépe je zatajit, co se stalo,
a vše svést jen na ty záchvaty,
co ubohý hrabě stále mívá
od doby, co tehdy poprvé
nechal upálit člověka.
(přichází hraběnka s doktorem)
oba předchozí
Buďte zdráva, paní! Proč nespíte?
Ferrando
Váš choť zase trpěl bolestí,
však podařilo se jej uklidnit
i bez vás, milý doktore.
doktor
Není to pro mne velká čest,
že beze mne se lidé obejdou,
ale co naplat – půjdu zase spát…
hraběnka
Ne, nyní mně je zas nevolno.
Cosi děsného je ve vzduchu –
i vy všichni něco tušíte!
Ferrando
Netuším nic, paní. Práci mám,
a proto, prosím, mne omluvte.
hraběnka
Volně můžeš jít za svou prací.
(Ferrando odchází, hraběnka mluví k doktorovi)
Je něco, co se týká je mne.
Co to jen může být, doktore?
doktor
Nic zvláštního, jste jen vzrušena…
ale čím, to netuším, paní.
hraběnka
Snad proto, že máte čisté svědomí…
zpovědník
Svědomí, to jsem já, Jasnosti!
Složte hlavu na rámě církve
a těžké vědomí viny spadne
tak lehounce, že až s podivem.
(hraběnka se modlí na okraji jeviště, neslyší zpovědníkův dialog s doktorem)
zpovědník k doktorovi
Taková nuda je tu najednou
od doby, co je v módě svědomí.
Hrabě na lov už nevyjíždí,
paní nepořádá žádný ples
a celé panství chřadne ve smutku,
neb očekává bolestný cejch.
doktor
S hrabětem je to velmi špatné.
Zdá se, že duše jej zabila –
to silné, mohutné tělo jeho
náhle rozpadlo se do trosek
jako pod údery výčitky
a nechuti žít i nadále.
(zpovědník pokrčí rameny a odejde, tak i doktor – jen na druhou stranu, nakonec se zvedne i hraběnka a mlčky se odebere zády k divákům pryč)