Sedm je mocný Titánů

věrných nebeským planetám,

co hýbají se sem a tam,

a sedm je, ať neklamu,

jich manželek, co v průvanu

tam bydlí s nimi na nebi.

Na slunci jiný nesedí

než Hyperion s Theou svou,

tvář starců mají úzkostnou,

jež z paprsků se zašklebí,

když se oči oslepené

v prudkém jasu vzpamatují.

Dávný živok ve své sluji

mohl zřít je každodenně,

jeho vnuk však na té scéně

tratil časem, jak se stáří

vrylo v tváře a jak maří

matné rysy obličejů –

v kolotu všech zemských dějů

se víc pravěk nerozzáří.

Jen dítě po nich zůstalo,

ten malý bůžek – Hélios,

jenž miloval tak chvění os

a o ořích snil nastálo,

jichž pár tam plání běhalo,

že když už trochu síly měl,

vždyť dříve by je nepřiměl,

chomout jim vnutil, otěže…

jsa z mocných bohů jistěže

jich snadno zkrotil natyrel

a ze slunce pak ohebného

jako z plechu koval sobě

korbu vozu čili lodě,

již chtěl řídit z můstku svého.

Dosud slunce, strážce všeho,

nebem plulo samovolně,

pád nehrozil z výšky kolmé:

teď však oři nebem pádí,

Hélios je vede mladý…

Spadne dolů ze svých kol? Ne!