XXXIII
Harold odpliv si
a slyšel dál už jen
krutý smrti smích,
jež nemá-li ještě moc
pravou,
sahá svými pařáty
až za výsostné své právo
a v nicotě
– což je její království –
nechává lidi žít!
A nicota
tam se rodí,
kde nikdo nic si nepřizná,
neb veškerá moc její
– jak se zdá –
z nevědění o nevědění
pramení…
Harold chápal stále víc
z toho dění kolem,
z té atmosféry,
kde maso hní,
že musí jít pryč…
A už se zvedal
odcházeje znechucen,
když tu všiml si přítele,
jenž seděl vedle něj.
A s hrůzou si uvědomil,
že zatímco on
uvažoval,
jak jsem vylíčil,
přítel stále k němu
hovořil,
a on nezaslechl
ani slovo…
XXXIV
Neopatrně
zeptal se Harold
svého přítele,
jenž zrovna rozebíral,
že podlaha tělocvičny
mnohdy kluzká je:
„Proč mluvíš?“
A to hrozně znělo.
Neb ve svém nechápání
přec chápal dobře,
leč chápat nechtěl
– až břicho jej rozbolelo –,
že nezná odpověď…
To věz,
že komu vnucuješ,
co sám nechce on:
se mu znelíbíš!
A tak i Haroldův přítel
tou divnou otázkou
v nitru svém
cítil se rozzloben…
Mlčel však
ve vysoké shovívavosti.
Vždyť posuďme sami,
jak šlechetně se zachoval,
když Haroldovi nedal
odpověď,
neměl-li jakou…
Harold posléze však
dozajista bídně se zachoval,
když zved se
a odešel…
XXXV
Ó zved se Harold
a šel,
leč nevěděl kam.
Šel tedy,
neb jít
mu bylo útěchou.
Jako by na zvony
si zvyk,
ba co víc:
shledal krásným
jejich zvuk…
Loudal se Harold tedy
v té noční hodině
sám prázdnou ulicí
a zvonů
naslouchal hlasu.
Tesklivému hlasu,
zvučnému hlasu,
v němž pevnost skví se,
hlasu zvonů,
jež mámivou
zvonily píseň.
a zmaten byl zcela,
neboť v jambech zvonů
krása s hrůzou
v jednom
se skvěla…
XXXVI
Chtěl žít,
však žít
není jen tak.
A ač sebekrásněji
zněla
ta píseň zvonů šlechetných,
vždy přec tušil
v těch zvonech
temné tajemství…
Tajemství, jež rozkvétá
jen o nocích,
a nocí těch Harold se bál,
neb nebylo to tajemství,
jaká už dávno znal:
láska,
víra
či tabu,
za nimiž vždy cos
se skrývá…
Chtěl Harold žít
a ptal se proč
a ptal se jak,
neboť zřejmé vůbec nebylo,
jak žít a proč,
neboť
ty zvony děsivě
ptaly se…
XXXVII
Do pochmurného
zahloubání
v píseň zvonů
a v jejich žalu
náhle z prázdné ulice
vzešel hlas:
„Ahoj…“
To divně zní,
a přec původně tak,
jako by starý svět
se ozýval…
a ozývá!
Až teprve teď
poznal ji,
poznal, že je to ona,
kterou miloval.
A rudne studem tím,
že málem bez povšimnutí
ji minul by.
„Ahoj… Promiň…“
zbaběle odpovídá,
neb zcela otevřeně
bojí se říct:
„Pomoz,
můj Spasiteli…!“
Neb má strach:
nedoufá,
nevěří již,
že něco ty zvony
přehluší…
XXXVIII
Mlčel Harold,
každé slovo mu bylo přítěží,
a přec:
tolik toho chtěl říct…
Chtěl milovat,
nespoutaně ctít
lásku – ten božský cit
a jen jí sloužit
a v ní nalézat,
čeho děsil se tolik:
smysl života.
Ó tolik jí chtěl říct!
Že existuje
jen jedno „musíš“,
a to: musíš žít,
že život plyne
a v smrti mizí
a šalebně že
všechno: přežít musíš
zní…
Neb co bude,
je pouze smrt…
a k ní veškeré
úspory těch, co přežívají,
míří jen,
jen ke smrti…
Pouze ke smrti
a ztratí se,
kdo spoří
pro smrt…
XXXIX
…život svůj!
To vše říct jí chtěl,
a ještě více –
neb myšlenky valily se
jedna přes druhou,
a kde jedna
teprve zjevila se,
již ukazovala,
kde druhá dlí.
To chtěl,
však bál se, říct,
neb cítil
tíhu těch slov…
Neřek tedy nic –
jen:
„Máš čas?“
Mít čas?
Člověk nemá nikdy čas,
neboť plyne stále,
utíká
a vede člověka
veškerým
naposled…
XL
„Mám...“
Ozvalo se v odpověď.
A Harold cítil,
že život navrací se
do tepen…
cítil jej nadosah.
A chtěl žít.
Řekl tedy:
„Projdeme se…?“
Kývla hlavou,
a tak spolu
dva zamilovaní
šli
v prázdném městě,
kde vše spalo již.
Příliš spalo…
I pustil se Harold
do svého monologu:
„Stalo se ti to také už…?“
A co? –
šeptla dívky tvář.
„Čas že plyne…,
smysl že není a být musí…,
lidé že jsou jen trosky…,
vše že je naposled…,
otázka že se nedá obejít…“
Umlkl
a ona řekla:
„Stalo…“
Harold se vyděsil
i podivil se i radostí
vzplál,
neb to malé, křehké
tělo
a líbezně prostá tvář
nesly břemeno
titánů,
jako i on sám.
„A víš,
že to znamená
brzkou smrt…?“
XLI
…začal Harold
důvěrný dialog,
avšak příliš brzy skončil,
neb dívčina zbledla,
rozbolel ji žaludek
a nevěděla,
co dát v odpověď…
Nikdo neslyší
o smrti rád,
zvláště pak,
kdo daleko měl by ji mít
před sebou…
Tíží smrt
a zavazuje
strašnou silou svou
k žití naposled.
A to bolí…
Dnes už asi neusne,
a to se tolik těšila
– ne na bolest,
leč na rozkoš spíš.
Řekla mu:
„Smrt…?“
A Harold pochopil,
že slovem svým
prohrál
její
lásku…
XLII
Ač nedostala odpověď,
přec v Haroldově zraku
četla zřetelně:
smrt…
A to už nemohla snést,
utekla tedy
a Harold osaměl.
Již nemá nic,
snad ještě zbývají mu
sny,
ty však provždy
jimi zůstanou…
Okolí vždy tak obyčejné
dnes zdálo se mu hovořit
a hovořilo zvučnou řečí
jeho zvonů v těle:
„Co jsme, zda víš?“
Zprvu jen šepot
od těch věcí zněl,
však zvedal se hlas
a síla jejich dechu…
a už Haroldovi plály vlasy,
už přivírat musel oči,
které slzely, které
plakaly…
XLIII
Příliv větru
stále zdvihal se,
jenž z těch věcí vál…
Zatím slabý ještě byl,
než aby Harolda odnést
moh,
a tak Harold
k záchraně krok
mohl udělat.
Zbavit se jeho vanutí;
avšak ustoupiv
vše ztratil by,
co těžce tak vykoupil:
blízkost žití.
Dobře věděl,
že v této vteřině
vše rozhoduje se,
neb zůstane-li déle
větru napospas,
pak ten, až zesílí,
navždy se sebou jej unese.
Navždy unese,
a to značí
život trudný
a brzkou smrt…
Ale
život…
XLIV
Proč neuhnul,
jak uhnuli ostatní?
To mě neptej se,
neb bohů nejvyšších
je práva tvá otázka.
Jsou lidé,
že nechtějí žít,
neznají touhu,
kterou žití budí,
straní se strasti
smrti napospas.
Jsou lidé,
že neznají cit
a nic,
co důstojno bylo by
žití naposled…
Ti jsou spíše zvířaty;
tíhou zmožení let,
s životem spáleným
v kompromisu
umírají pak,
aniž by vůbec kdy
žili.
A nevadí-li to jim,
nevadí to mně ani pak,
ni bohům nejvyšším,
ni komu jinému.
Nechme je tedy
napospas jejich osudu,
neb každá rada,
jež tíži vrhá žití,
i hlavu by tě mohla
stát…
XLV
„Chtěl bych žít…,“
tvrdil Harold hvězdám,
neb co už víc
může člověk chtít,
než žít?
Vytrval tedy
a žití ochutnal,
že chutná hořce
a smutně,
odvážně a hrdě,
že chutná po krvi
a po mase,
nejistě a bolestně,
že chutná ostře
a nádherně,
po chvilce i po věčnosti…
Že chutná po smrti
a smrt v něm
je ukryta
a noří se zvolna
do těla
v podobě
davu…
XLVI
Kdo tuší z vás
tíhu žití?
Všichni!
V nejhlubších svých
hlubinách,
nikdo však neví
o tom,
neb vědět znamená
žít…
Hrozná je to tíže,
nedivme se tedy,
že Harold cítil se
zdrcen,
neboť: co teď?
Jak žít?
A nebyl tu,
kdo moh by mu
poradit…
XLVII
Vše v chaosu
otázek zmítalo se.
A otázky rostly
a valily se
ze všech stran,
každá odkazovala,
že další přijdou hned,
chyběla však odpověď…
Harold chtěl si už říct:
vše marné je,
valí se po drahách neznámých
a zbývá jen:
poddat se.
Chodit na čas do školy,
po škole v hospodě
zasedat za stoly,
v dalším životě pak
ozubeným kolečkem se stát
a otáčet se…
Vždyť člověk je odsouzen
život promrhat
a v nejhorších
případech
o tom vědět:
že mrhá, mrhá…mrhá jen.
A otáčí se…
XLVIII
A tak chtěl by žít…!
Pak proč nežije?
Proč nehledá odpověď?
Že to těžké příliš
a marné je?
A tu Harold si řek:
„Jsem zbabělec!“
Neb ať marné je to sebevíc,
neb ať otázek pálí hořce
bič,
je vždy žitím:
se ptát…
A nežitím: se vzdát!
A Harold ví
nyní už,
že musí hledat,
stále hledat,
znovu hledat,
marně hledat
odpověď,
chce-li
žít…
XLIX
Tak prožil Harold noc:
pod balvanem otázky.
Teď ráno je již
a vidět můžeš, chceš-li,
jak Harold jde do školy.
To vypsal jsem,
co můžeš vidět ty,
leč co uvnitř děje se,
zatím ne.
Slyš tedy!
Urputný boj
tam vede se.
Vždyť láká Harolda
velmi klid,
jímž všichni žijí,
a řád
– i když strojek
hodinový –,
v němž se nacházejí.
Chce tento mír
a klid,
zároveň však
chce žít
– a tak vede se boj.
A zmírá Harold
bojem tím,
neb život těžké je
nést…
L
Znovu ocitáme se,
nyní, v tuto chvíli,
na přednášce profesora.
A zas
zaujat svou nevědomostí,
co za pravdu má,
vykládá…
Haroldovi je stále hůř,
neb stále více se ozývá,
že lépe zhynout
živ,
než stále mrtev být!
A tak zvedá se,
jak už kdysi se zdvih,
a stojí teď
v posluchárně
uprostřed.
Již všiml si jej
i profesor
a klesá hlasem…
Pozoruje Harolda
zplna udiven
a jeho se ptá:
„Co se děje, kolego?“
Harold rudne,
pot mu stéká po tváři,
nadcházejí vteřiny trudné:
„Ale nic,
jen smysl mi tu
schází…“