Pojď si lehnout do trávy

a neber si své šaty

– už tě čekám mnoho dní

a mnoho dní se trápím.

Já viděl tebe, Eróte,

jak šíp jsi na mne střelil

– a odskočil jsem od tebe…

však stále na mne letí!

Tys vyrostl, jak všechno též

a jako všechno zahyneš.

Úzký světla paprsek

se prošel letním stínem

jak ducha lehká kročej,

jenž nerad se dá vidět.

Pohoda se přelévá

jak doušek studeného vína

ze strany na stranu

labužníka mastných úst.

Dva pijáci sedí

spolu v hospodě,

mlčí, karty hrají,

nechávají plynout čas.

Už po mně nechtěj polibek,

to vedro tak úmorné

jen spát nutí mě.

Královna mi muší

pošeptala v uši:

hle – svět úžasný!

V tiché noci,

v dešti hvězd

prochází se poutník

s Tebou, velký Bože, jen.

Ten zázrak! Hle:

Svět je zde!

V řece vidím v odraze

krásné tělo v obraze,

jen zvednu trochu zraky

a vzor už vidím taky.

Bubláš tiše, potůčku,

nekonečnou básně sloku,

již vložil do tvých úst

básně otec – Orfeus.

Nad řekou se klidně usaď

a ciť ten běh nekonečný

mezi břehy sevřený.

Najady si v rose hrají

v jednom řeky zákoutí

a kousek dále sedí básník,

jemuž je Bůh vykouzlil.

Broučků dětská pohádka

vsála v sebe lásku:

v jejího srdce hlubinách

andělů zříš zástup.

Velký vůz se kloní

k nám smrtelným

prostorem věčnosti

se svým tajemstvím.

Neustrne božský malíř,

všechno je jen studie,

každá chvíle věčnost mění,

jež začíná se podruhé.

Zavoněly širé lesy

směsí vůní nebeskou

a v dálce slyšíš zpívat kdesi

hymnu žití vítěznou.

Jen jedno Slovo Boží

– a hle: meze dalo vesmíru.

Tam v dáli okr rozehrál

zhuštěn v bytí mnoha skvrn

ušáka v božských konturách,

jak z prvotních by vyšel vln.

Odkud jsi se odrazil,

třepetavý obraze?

– Což nezdáš se mi, chvíle chvil,

přelétavý motýle?

Třezalka již světí květ,

též maliník se rozpomněl

a perlami už zdobí se

– tak ovládán je časem svět.

Až básníka někdy uvidíš,

popros ho, ať dá ti svět.

Harfa lesů, Orfee,

zdáli píseň nese,

tvůj dech když se zachvěje

a do strun stromů opře.

Blíž bohům, nebi blíž

pne se buk mohutný

a v té výši již

slyší, co ty neslyšíš.

Vryli mnozí do stromů

horoucí svou lásku,

však čas je změnil v náhrobky,

když nevryli ji do srdcí.

Už nakloněn je velikán

a padá zdrcen nutností.

Tu stojíš a močíš, příteli,

a všude kol samý květ

a všude láska napohled,

jíž spokojeně přihlížíš.

Všude kolem láska

se, bratře, ozývá

– jak slovo Krista Pána

duší zachvívá.

Já slyšel, Bože, náhlý křik

těch obzorů nekonečných:

kdesi zableskl se okamžik

a vymanil se času z dráhy.

Začni znovu, lyro snivá,

od začátku jako čas,

začni znovu opěvovat

všeho žití divý kvas.

Tu ujala se láska slova,

a vystříkl náhle gejzír

věčných myšlenek.

Vzlétne náhle, sedne zase,

vzlétne znovu, zachvěje se,

obletí tě, zaleskne se

– a motýl zmizí v dálavě.

Tak krásný ptáček,

nevím ani,

kam zmizel tak záhadně

po koupání.

Když se díváš pozorně,

tu náhle mezi stromy

pavučinka se ti zjeví

a provazochodec paprsek.

Sedím, lásko, nad potokem

a s hladinou si povídám:

ona říká – pořád dále;

a já se ptám: kam to, kam?

Nenadávej na hmyz stále,

spíš zab jej, když tě kouše.

Zbrázděný máš, země, hřbet,

od bolesti křivou tvář,

v utrpení pláčeš déšť

– a to všechno krása tvá.

V tomto horku

nechoď dále,

říká víla potichounku

strážíc čistý pramen.

Přesliček se jemné vlasce

ohýbaly tam a sem

a unášel tě vítr sladce

do dálných krajů za splínem.

Seděl jsem v klidu

a doufal, že přijdeš.

Jak touha se

smrtelný bodlák

hrdě, marně však,

zvedá do nebe.

Žití vůně

poletuje

nevázaně

nespoutaně.

Kdyby slova rostla

tady na zemi,

pak by mohl dostát

básník,

čemu dostát neumí.

Jak schodiště do chrámu

teď mračna leží

a já pomodlit se jdu

tam, kde bohové sídlí,

proveden jsa Fantazií.

Kaluž čpící, zatuchlá,

plná varu, hniloby

vzdychá těžce ode dna

v temném tichu rození.

Na mýtině, na sluníčku

země dává větru v plen

tep svůj tolik zrychlený.

Včera, dnes i zítra,

co se změní?

Staré věci znova,

jen v jiném oblečení.