Po sbírce Dej mi pít! následovala během podzimu 1995 napsaná sbírka Podzimní růže, v níž navazuji na předchozí období, ale byl jsem více ovlivněn poezií staré Číny a jaksi jsem se přiklonil k idealizaci lidovosti. Opět vybírám pouze ty, které považuji za vhodné ke zveřejnění.

Svítání

Copak to vím,

proč svět je tak krásný?

Jeseň vyzdobila stín

a rudé planou mraky.

Ticho se šine prostorem

a oči tvoje září,

proč ptáš se mě, živote,

proč svět je tolik krásný?

Nenajdeš

Jsi mrzutý,

ticho se tě ptá:

„Proč příteli?“

– Hledej odpověď,

najdeš-li…

Podzimní růže

Podzimní růže zdobené mrazem,

růžový vzdechu v tiché pustině:

mučednice krásy skloněny umíráte

a mé srdce s vámi jde.

Chůva

Kolébá mě bolest,

chůva mého života:

spi už sladce,

mám pozdravení od Boha.

Má kolébka se houpe dál

a stařena u ní sedí:

tiše dítě, už je tma

a blízko je tvé vykoupení.

Poslouchej!

Sklonil se k tobě Bůh

– což jej neslyšíš?

Přeruší jej snad šum

a pár rozmarů lechtivých?

A ty říkáš: opustil mě Otec můj:

ne!: to tys jej opustil!

Před deštěm

Pochmurný říjnový večer,

když myšlenka v slze teče

a studený vítr rozhání oblaka:

nad čajem mnich se ohýbá

a šeptá žalm šedá obloha.

Faleš

Jed svůj plivli na verš

ďáblové s modrýma očima:

jejich jméno slabost je

a jejich kyj lidskost falešná.

Slyšel jsem zpívat u kytary,

když oheň krásně plál,

spokojené cáry tmy,

jež dojala nicota.

Hudba očí

Prázdno cítíš…proč?

Pohladil tě, harfo, Bůh

a ty vydala jsi tichý tón.

Bolest rozepjala chvění strun,

jen slyš, jen slyš: krásy šum.

Perská

Nad mou hlavou hejno ptáků

míří kamsi do dálek:

věčnost vládne skrze změnu

a kdo bez Boha, lituje.

Přilétl si pro důvěru

tvého srdce lehký splín,

na bolest si tiše sedl

a smočil zobák v naději.

Li Po

Zlatá rybka v jezírku:

o čem sníš, Li Po můj?

Hladinu větřík zdáli vzdouvá

a přání šeptají tichá slova:

miluji ta mléčná ňadra,

jež odhalilas dnes mým snům

přes průsvitnou záclonu.

Píšeš do vody, šeptáš do větru:

to jsou touhy básníků.

Růže

A co básník?

– ptal jsem se tě, růže.

Stále mlčíš

a nebem voní tvoje duše.

Nač jsou slova?:

vždyť ty jsi duše básníkova…

Podzimní procházka

Vydýchl jsem vzhůru páru,

v niž celý svět se zabalil:

a jako rybář já do oparu

chytal jsem dávná toužení.

Černobílá fotografie

Olše se třesou

a listí podzimní

andělé nesou

na tvůj klín.

Ptali se mě,

co bude, až zemřu.

Mlčel jsem

a políbil tvou ruku.

V příštím čísle se objeví druhá část sbírky.