Svatý Jan od Kříže představuje spolu se svatou Terezií z Avily (1515-1582) velkou obrodu nejen španělského katolicismu a ohromný stimul pro duchovní vývoj celé křesťanské civilizace. Oproti doktrinálnímu a světskému pojetí církve vystupují oba tito mystikové jasně na obranu osobního vztahu s Bohem a niterné, poctivé víry. Zdůrazňují její abrahámovský, putující rozměr, její paradoxnost a tajemství, jež lze pochopit pouze v existenciální zkušenosti a s nasazením vlastní existence. Jan ani Terezie přirozeně neměli na růžích ustláno, tradiční církevnická zbožnost se (podobně jako farizeové Ježíšem či italský klérus svatým Františkem) jimi cítila ohrožena a celé jejich úsilí bylo riskantní, z pohledu běžných lidí spíše šílený podnik. To, že se nakonec vydařil, je spíše zázrak než střízlivě pochopitelná událost.

Jan se narodil roku 1542 šlechtici a chudé sirotě. Pro nerovný sňatek byl jeho otec vyděděn, díky čemuž rodina zažila krajní bídu. Se štěstím se ve svých desíti letech dostal do Špitálu Početí, kde pracoval jako ošetřovatel. Díky tomuto místu se mohl věnovat i studiu u jezuitů. V jedenadvaceti letech vstoupil ke karmelitánům, věnuje se dále studiím a prožívá hlubokou osobní i náboženskou krizi, v jejímž důsledku uvažuje o odchodu ke kartuziánům. Klíčovou událostí jeho života se stalo setkání s Terezií v roce 1567. Brzy proto zakládá první mužský klášter „bosých“ karmelitánů, kontemplativní větve řádu. Reforma se slibně rozvíjí, čili nutně začíná narážet na odpor okolí. Deset let po setkání s Terezií je Jan v reakci tradiční větve řádu tajně zatčen a osm měsíců vězněn v kobce, z níž se mu nakonec podařilo utéci. Ve svém vězení prožívá zásadní obrat k mystickému životu a píše svá vrcholná básnická díla. Po svém útěku se Jan s velkým zaujetím a úsilím opět věnuje spolupráci na reformním hnutí: byl zvolen vikářem konventu El Calvario, píše poučné spisy pro své řeholníky a řeholnice, stal se zakladatelem a posléze rektorem koleje v Baeze a začíná s prací na Výstupu na horu Karmel. Jeho činnost je stále rozsáhlejší, avšak podobně jako u františkánů, tak se také jeho „bosí“ karmelitáni začínají vnitřně štěpit a střetat. Ve svých devětačtyřiceti letech nakonec světec umírá v klášteře v Ubedě. Teprve roku 1618 jsou poprvé oficiálně vydána jeho díla. Za světce byl prohlášen církevní autoritou až o více než sto let později. Dá se konečně říci, že teprve dvacáté století Jana znovuobjevilo a pochopilo. Katolicismus, poučený prohrami a hledající sama sebe po staletém sebezapomnění v talárech moci, našel v sv. Janovi od Kříže svého Učitele církve (jak rozdílný Učitel oproti sv. Tomášovi Akvinskému!).

Janova poezie (úzký svazek vyšel v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří 2003) je samozřejmě náboženská, zdůrazňuje mystiku lásky mezi Bohem a duší, která je jeho nevěstou (v souladu s Bernardovým výkladem Písně písní). Tím může být vzdálena dnešním čtenářům, ale jistě také tím, že vychází z formálních zvyklostí soudobé španělské poezie a má spíše deklamační, nikoli melodický charakter. Přesto má však velkou hodnotu přinejmenším ve dvou ohledech, které bych rád zmínil. Nejprve je třeba si povšimnout Janova ohmatávání těžkých tajemství a paradoxů prožívané křesťanské víry. Např. jde o pro Jana typické pojetí noci jako bolestné hloubky, krize, propadu, ztracenosti a bloudění, prázdnoty, kde ale člověk náhle potkává Boha, jak se v noci, co nejintimněji, potkávají milenka s milencem: „Ó noci, tys mne vedla, / ó noci, sladší nad zrozený den, / ó noci, jež jsi svedla / milenku s milencem / a spoutala je oba navzájem.“ Tato sloka z básně Kdysi za noci temné je zároveň ukázkou toho, jak Jan dokáže mystický prožitek setkání s Bohem, prožitek, který se mohl udát kdesi v hloubi odporné kobky, v níž byl světec vězněn, přenést do smyslové krásy. To je ta druhá přednost Janových básní. Vynikne zejména v okamžiku, kdy Jana srovnáme s Dantem. Zatímco Dante to božské a duchovní vyjadřuje alegorií, materiálními symboly a scholastikou, Jan nahlíží a zpřítomňuje Boha skrze vnitřní, chtělo by se říci petrarkovský prožitek. Bůh je tu to, co cítím a prožívám uvnitř, naprosto intimně, právě v té hloubce, v níž nejsem schopen myslet, dělat ty správné distinkce a rozumět alegorii – je v rovině rozechvělého milostného citu, ba přímo i tělesného dotyku. Tak silně, jak je nitro uchváceno tělesnou rozkoší, tak silně ho uchvacuje též Bůh. Cituji z už zmíněné básně pokračující sloky: „Na ňadru rozechvělém, / jež pro něho jen ukrývala jsem, / spočinul lehce čelem, / laskáním unaven / a cedrem ovíván jak vějířem. // Když s vánky ze zahrady / mé prsty jeho vlasy laskají, / tu ruce jeho rády / bloudí mi po šíji / a všechny moje smysly vzněcují.“ Zde se, podobně jako u svaté Terezy, může otevírat a také se občas otevírá otázka, co vlastně oba světci ve vztahu k Bohu prožívali a zda své prožívání víry příliš nespojili s potřebou smyslové rozkoše a erotické extáze. Myslím však, že i kdyby tomu tak bylo (a člověk je ostatně spojitá nádoba, v níž lze obtížně něco oddělit zcela ostře), zůstává všechno to pouhým symbolem vznešenosti lásky, která kromě své prožitkové intenzity má také intenzitu existenciální, v níž konstituuje, zakládá, proměňuje duši, jak píše Jan v básni S oporou i bez opory: „Vím, co umí láska pravá / od té doby, co ji znám. / Ať se zle či dobře mám, / tutéž chuť vždy všemu dává, / duši měníc v sebe sama. / V tom plameni omamném, / jenž v mé hrudi víc a více / proměnil mě v žáru svém, / beze zbytku stravuji se.“ Podstatné je zde to odlišení toho, jak se mám, od stále stejné chuti, již dává všemu láska. Je totiž milostná láska spíše zdrojem toho, jak se máme, není od toho oddělena a založena tak hluboko v duši, tak nezávisle na naší interakci s vnějším světem, aby vždy tutéž chuť dávala všemu.

Janova poezie je kromě tohoto napětí mezi eroticko-mystickou extází a věčnou, vše proměňující láskou, typická také rozkročením mezi pravým, náboženským smyslem básní a jejich sklonem k smyslovým detailům. Tím lze Jana do jisté míry řadit k tzv. metafyzickým básníkům, kteří dokáží smyslově vnímat nadsmyslové zakořenění života. Pěkným příkladem může být poslední sloka zmiňované básně Kdysi za noci temné: „Na sebe zapomínám / tvář sklonila jsem nad milým, / má duše míří jinam, / starosti opouštím / a odkládám je k liliím.“ Jde mi zde konkrétně o závěrečný verš, v němž lilie snad nejsou symbolem ničeho, co má jen podpořit vyjádření prožitku, ba nejsou zřejmě ani pouhou okrasou, nýbrž jakýmsi zacítěním a zacílením celé mystiky k jednom vjemu, v němž se zjevuje a koncentruje.