15. červenec

 

                Čtu nyní knihu, která se jmenuje Na západní frontě klid… a kterou napsal nějaký zde velmi slavný spisovatel. Skutečně je mu třeba přiznat jméno spisovatel a nikoli básník, neboť dokáže jen spisovat, ne psát. Člověk by nesměl znát Homéra, Hérodota a Thukydida, aby ho mohl brát vážně. Je jediná lidská vlastnost, na niž spoléhá – a to je sentimentální zbabělost. K jeho cti je třeba říci, že věděl, co dělá, protože právě tato vlastnost je tu určující a zdejší lidé se dají nejvýstižněji nazvat právě sentimentálními zbabělci.

 

                Abych mu ale odpověděl čestně, a ne tak, jak on odpovídá zastáncům mého mínění. Nelze mu upřít, že jeho román je dojímavý a že díky této vlastnosti může vnášet do ledajaké duše zmatené názory. Řekl bych, že to vlastně platí o všech románech… až na výjimky. – Román klade tuto otázku: mohou nějaké okolnosti ospravedlnit zabití bližního svého? Naivní idealista odpoví, že nikoli, nebo naopak: ano. Pro druhý případ lze uvést za příklad marxisty, maoisty, komunisty, nacisty či fašisty, podle jejichž pošetilých názorů, které se chtějí blýskat svou filantropií a mravností, by se vražda stala tím nejodpornějším zločinem, jaký vůbec může být, byla by totiž konána s čistým svědomím, vedoucím k absurdnímu světu.

 

                Řekl bych, že bližního můžeme zabít nejen tehdy, když mu tím na jeho naléhavou žádost pomůžeme (eutanázie), nýbrž i tehdy, když on sám ohrožuje náš život. Odvěké a vždy přirozené lidské právo zní: oko za oko, zub za zub. Nikdo nemůže lidem vytýkat, řídí-li se jím – jen když nepáchají za menší křivdu křivdu větší. To, že se můžeme povznést nad to, že nám bylo ukřivděno, nad svůj život i život svých nejbližších a nepožadovat žádnou náhradu anebo náhradu ne zcela úplnou, to vše není vždy zcela správné, i když je to základem učení Krista, našeho Spasitele. Pokud jde totiž o křivdy nejtěžší, jejich beránčí snášení bude jen posilovat toho, kdo křivdí, a upevňovat jeho moc.

 

                Lidské soudy si samozřejmě nemohou troufat soudit člověka, nýbrž jen to, co je pro lidskou společnost vůbec snesitelné. Soud a soudní pravomoc jsou konečně základní věci, na nichž společnost stojí, a mají právo, je-li to nezbytné, v zájmu veřejného prospěchu obětovat i život jednotlivce (trest smrti).

 

                Teprve zde, v tomto koutě světa, jsem se konečně přesvědčil, jak zlé je snít o lepším světě: nevede to nikam, než ke světu ještě horšímu. Nemysli si, že zdejší lidé vraždí méně než jiní – přečti si dějiny dvacátého století a uvidíš největší množství zavražděných lidí, jaké kdy v historii bylo. Kdo zabíjí? Hloupost a ideály. Směle k miliónům vyvražděných přičti také ty, kdo se s takovou slávou zbavili koloniálního panství a nyní naprosto zbytečně umírají buď hlady nebo bratrovražednými válkami anebo obojím – jsou jich stovky miliónů.

 

                Válkou zde vedou přístroje, zabíjení jsou však lidé (a ti také zabíjejí). Protivníci se nedokáží jeden druhému podívat do očí, neboť jsou ve stejném postavení jako otroci perského krále: raději by vůbec neválčili, kdyby je nečekala smrt za dezerci. Proč se tu ale válčí? – Válka má smysl jen tehdy, pokud obě strany jsou hluboce morálně přesvědčené o pravdě své věci a pokud nemohou než válčit, čili bránit holou existenci – jinak se nelze divit tomu, že ti, kdo jsou pouhými otroky, donucenými válčit, se proti válce postaví se stejnou nenávistí jako jejich páni proti nepřátelům, ba s ještě větší.

 

                Navíc je třeba dodat, že zdejší páni jsou většinou naprosto zbabělí, války se vůbec neúčastní, a proto se těmto ubohým národům nedivím, že války nenávidí – ať z toho však dál nedělají náboženskou věc. Tyto národy jsou ovšem naprosto neschopné a nedovedly by si již vládnout samy po vzoru antiky, a proto jim ani nelze radit, aby válčili proti svým vládcům. Také uvaž, že jejich vládcové vždy po čase odstupují a skládají účty ze svých činů – nejsou tedy války ani zcela jejich vinou, nýbrž vinou politické nemohoucnosti obyvatelstva, které neví, co chce, a když to ví, jen se mu to zdá.

 

                Kdo však může říci, co se děje v zákulisí a oč jsou tito ubožáci ubožejší? Je to zcela stejné jako u nás nebo jako v minulosti – naši poddaní také nechtějí války, ale musí jít a dobře vědí, proč musí, jinak by nikam nešli. Ale proto ještě nedělají z války žádnou náboženskou událost!

 

                Za dezerci je smrt a na frontě platí: když nezabiješ, budeš zabit. To je celá nutnost těchto válek. Proč jsi, drahý hrdino, zabíjel a nenechal ses raději zabít? Choval jsi se tak a zdá se ti to odporné a absurdní – ale proč? Chtěl bys snad žít raději v ráji (kdo ne?) a skutečný svět je ti nesnesitelný? Vyčítáš si, že ses raději nenechal zabít? Ano, jistě: pak jsi se měl také raději nechat zabít.

 

                Rádi tu hovoří o tom, že je jiná doba – změnily se snad proto zákony života? To by si mohl myslet jen člověk nanejvýše pošetilý.

 

                Machiavelliho zásady mají dvě nevýhody: jednak jsou kruté, jako je krutý i život sám, a proto jsou určeny jen pro lidi silné, jednak mohou svádět k nejodpornějším zločinům, budou-li využívány nikoli k prospěchu společenství, nýbrž k uspokojení egoismu politika. Mají však zase dvě nepostradatelné výhody: jednak je bez nich politika naprosto nemožná, což nemusím vysvětlovat žádnému rozumnému muži, a dále také dovolují jednotlivci, aby se podíval životu přímo do očí a nesnil o lepším světě.

 

                Ještě bych se chtěl vrátit ke svým zápiskům ze třináctého července – psal jsem tam o nacistech a o tom, jak zacházeli se svými vězni. Nyní přemýšlej: jaký mohli mít tito nacisté názor na svět, když se dopouštěli toho, co podle morálky jejich otců bylo odsouzeníhodné nad všechnu míru? V co mohli věřit? Jaký byl jejich svět… jaký jiný než absurdní? Kanibalové se naopak drží jen svých tradic, když jedí maso svých nepřátel, čili mají čisté svědomí. Co ale zůstává ze života, z tradičních hodnot těm lidem, mezi nimiž tu žiji? Nivelizují se tu rozdíly mezi kulturami a uznává se relativismus a nihilismus, tedy zdánlivá absurdita světa. Co však zůstane prostým lidem bez jejich náboženství, bez jejich tradic? Vždyť v nich je celé jejich lidství. Velcí duchové jistě mohou povznést sebe sama nad všechny ty různé formy a podobně jako Hérodotos poznat za vším jednoho jediného, univerzálního člověka.

 

                Nelze však přejít od zdání absurdity světa ke skutečné realitě než buď očistou, je-li toto zdání zaviněno špatnými názory, nebo pokáním, je-li zaviněno hroznými činy. Avšak ti, kdo jsou bláhoví, nemají vůbec svůj chmurný, rozštěpený a vyprázdněný stav za trest Boží, nýbrž buď se vůbec cítí zdánlivě dobře anebo teprve na trest čekají a myslí si, že ten postihne ty ostatní, zatímco oni budou spaseni. Stále mají za nejhorší trest zánik anebo fyzickou bolest – věci tak obecné a přirozené, které nutně potkají i světce.

 

                V těchto myšlenkách jsem prožil dnešní den, rozptýlil mne jen profesor, jehož jsem opět přijal. Slíbil jsem si, že zítra se zase vrátím ke svým obvyklým myšlenkám a nebudu za tyto zdejší lidi řešit jejich problémy. Co tě nepálí, to nehas. – Ono se však někdy zdá, že mne to pálí víc než dost.

 

                Musím ještě připsat, že pozdě v noci, vlastně už nazítří, přijel posel od mých příbuzných. Vévoda prý náhle onemocněl. Mám si nyní přát, aby zemřel, či nikoli? Třeba pro Ovidia byla Augustova smrt konečným zpečetěním jeho doživotního vyhnanství.

 

 

 

                16. červenec

 

                Svoboda – ta úlisná a vnadná nevěstka, jež je v těchto zemích posledním výstřelkem módy. Proč se o ní pořád mluví? Morálně je přece člověk svoboden vždy, politicky a fyzicky nikdy. Nač je ti však všechno morální svoboda, nejsi-li dobrý? A co zbude z politické nebo fyzické nesvobody, když umíš přijmout nutnost a využít možnost? Ale dost! Včera jsem si o tom zakázal přemýšlet.

 

                Navštívil mne opět onen zmatený student, ačkoli jsem se studenty již přerušil styky. Když jsem si po jeho odchodu četl své zápisky z onoho dne, kdy se mi přišel omluvit, zjistil jsem, že mi vlastně ještě dluží jedno vysvětlení – ale na to jsem nepomyslel.

 

                Bohužel právě on mě přivedl k myšlenkám, které jsem si včera zakázal: budu tedy jen komentovat, co on sám řekl, nikoli rozvíjet své názory. Můžeš se mi vysmát, že tak lpím na tom zákazu, který jsem si dal, avšak v těchto podmínkách je to otázka duševní hygieny.

 

                Dějiny jsou prý ohavné, filozofové zmatení a cyničtí, básníci smilní – jediná pravda je prý v hloubi náboženství. Podle něj je nejlepší život ten, který žije masochistický mnich, jenž popírá a nenávidí přirozenost a celý stvořený svět ve jménu jeho Tvůrce. K tomu je prý potřeba odvahy (aby ne!: přímo ďábelské) a síly, již nemá. Proto může prý jediné: přijmout ty odporné povinnosti lidskosti, přirozenosti a všednosti a s nenávistí k nim čekat jen na smrt.

 

                Platí zásada: je-li někdo nakažen morem, je zapotřebí se mu důkladně vyhýbat, je-li ti tvůj život ovšem drahý. Okamžitě jsem jej tedy vyhodil, aniž jsem ho nechal říci něco dalšího, a sloužícím jsem zakázal pouštět jej někdy příště ke mně do domu.

 

                Posléze přišel profesor a i s ním jsem mluvil o svobodě. Zas po delší době se zdržel až do noci. V dalším jen komentuji jeho názory.

 

                Skutečný rozdíl mezi svobodou a nesvobodou je prý jen v tom, zda pociťujeme či nepociťujeme odpor na cestě za svými touhami. Tak je právo mnohdy nesvobodou a mnohdy zase svobodou, stejně jako anarchie. Svoboda v tomto smyslu je ovšem sice to, po čem lidé asi nejvíce touží a čím se dají nejlépe zlákat, avšak není ničím jiným než prostorem – a to i ke zločinu. Aby vysvětlil skutečnou svobodu (skutečnou v metafyzickém, nikoli pragmatickém smyslu), odkázal mě na Hegela.

 

                Velmi hájil liberalismus, i když nikoli tolik proti šlechtě jako spíše proti etatismu. Liberalismus prý usiluje o to, aby si každý dělal, co se mu zlíbí, avšak jen v mezích zákona (není to však principem každého právního státu?). Liberální stát prý dává svým občanům o hodně širší svobody politické, náboženské a ekonomické než jakýkoli jiný stát alternativní. Když ale uvážím, co pro něj znamená svoboda, je otázka, zda jsou právě svobody opravdu to nejdůležitější, co potřebujeme. A co udělá prostý lid se všemi těmito dary nedary? Konečně: jak by vůbec bylo možné odbourat etatismus v několikamiliónovém státě, který politicky snad sjednocuje jen jakási byrokratická chiméra? Na to jsem se ho už neptal, bylo pozdě v noci.

 

                Zprávy z domova nemám zatím žádné. Vévodova nemoc ve mně ovšem vyvolává neustálou nejistotu, nervozitu a nepříjemné bolesti celého těla. Snad zemřu dřív než vévoda… Pochován tady? Hrozná představa!