3. dubna 1998

Slovo surrealismus (doslovně „nadrealismus“) užil v dosti nejasném významu asi sám velký Apollinaire. O dva roky později přijali hlavní teoretik nového hnutí, André Breton, spolu se svým přítelem Soupaultem toto označení pro metodu spontánního psaní. Oproti dada se v surrealismu rozvíjí mohutný pokus o reflexivní zachycení podstaty jedné etapy vývoje umění i umění vůbec. Bretonova odvaha hledat a formulovat je stejně úžasná jako jeho obdiv k Duchampovu odmítnutí tezí. Odtud vyrůstá zajímavý problém, jak oboje spojit, jak pochopit osvobozenost a spontánnost umělce v pozitivním smyslu. Tady se přímo nabízela a také byla využita stále se vzmáhající psychoanalýza. V psychoanalýze, jednoduše řečeno, vždy šlo o to, že člověk není plně definován svým vědomím, svou vůlí a svým myšlením, nýbrž že velikou úlohu v jeho duševním životě hraje i tzv. nevědomí – čili to, co z nás mluví, když jednáme víc spontánně, a co nás umí mučit neurózami, nutkáními apod. Na úrovni nevědomí se biologické proniká a splývá s duchovním, ať už je to myšleno spíše materialisticky (Freud) či spirituálně (Jung). Dnes se mohou zdát teze psychoanalýzy banální (a vskutku takovými jsou), neboť po celé minulé století rostlo ve vědě (biologie, etologie, etnologie, psychologie a sociologie), ve filozofii (existencialismus) či v díle takových lidí, jakými byli M. Proust, E. Canetti, J. Joyce, G. Ginsberg, W. S. Burroughs a spousta jiných stále samozřejmější a diferencovanější vědomí o omezených možnostech člověka vytvořit se ze svého vědomí, definovat se a zmocnit se sám sebe. Na tomto poznání stojí většina náboženství, stará moudrost antiky a zejména křesťanská teologie, o něm hovoří Dante, Shakespeare, o něm dává proti povrchnímu měšťáckému živlu svůj vzkaz budoucnosti i Goethův Faust. Breton správně pochopil, že avantgarda není něčím nahodilým, nýbrž představuje cestu k podstatnému – čili podle Apollinaira: moderní umění se navrací k aktivitě, k velikosti lidského údělu v kontrastu s malostí uniformity vševládnoucích měšťáckých davů. Faust, a ne Wagner.

Avantgarda (a surrealismus obzvláště) ovšem představuje nesmírnou změť dobové módy, různých frází, gest, extrémů – prostě obrovský, překotný tlak upozaďovaných umělců (od dob Baudelaira, Gogha, Gauguina), nekonformního, geniálního ducha na možnost vlastní expanze, sebeprosazení. Byl to ostatně tak neočekávaný zázrak, že se těmto umělcům nakonec podařilo změnit dějiny umění a prosadit tu autentickou linii, prosadit prokleté básníky, malíře a velké dědictví Západu v jeho živé formě. Jedním ze základních problémů, které zvláště ve spojení s psychoanalýzou a s Bretonovou tezí o automatismu umění, podle níž umění vychází z nevědomí, ze spontaneity organismu, vyvstaly a z pohledu dneška se zdají velmi závažné, je problém autenticity. Ačkoli si totiž člověk nemůže definovat sebe, může si sám sebe přiznat a může k sobě zaujmout aktivní postoj, zejména v oblasti svých vlastních intencí. Nikoli tedy to, co se děje samovolně (pozdější heideggerovské ono se), je nutné chápat jako hodnotné a , pravé, nýbrž to, co vychází ze skutečného prožitku, z toho, že člověk je sám se sebou a že se sebou také zabývá. Zde vyniká zejména rozdíl mezi evropskou avantgardou, která si ještě dost potrpěla na pouhém vnějšku, na lesku zdání, na intelektuálních pózách – a mezi americkou beat generation, rozcházející se rázně se smetánkou a horlící pro svébytný, do sebe uzavřený, v sobě svatý život na dně společnosti. Dada ve své destrukci i surrealismus, který se ve změti teorií topí jako malé děcko, aby ukázal bezvýchodnost všech uměleckých manifestů, za níž se osobní zodpovědnost umělce nikdy nebude moci skrýt, teprve k autenticitě spějí, odvažují se zpřetrhat vazby s většinovou společností, ukázat jí vztyčený prostředník a trvat na tom, že to gesto má smysl, reflexivní podklad i budoucnost.

Ne každý automatismus je ve stejném smyslu spontánní. Existuje třeba spontaneita peristaltiky, existuje spontaneita chtíče nebo spontaneita, s níž vzniká nesmírně hloupý nápad. Automatismus se projeví v trapném přeřeknutí stejně jako v joyceovské epifanii – a tam i tam je jiný, je odkrytím něčeho jiného v člověku. Člověk se spolehnutím na spontaneitu nemůže nikdy zbavit toho, že tak se odkryje i jeho vůle, jeho charakter, jeho plnost či prázdnota, jeho prožitky ve své hloubce. Žádnou spontaneitou a automatismem se nevytvoří osobnost s jejími existenciálními dilematy, s její odpovědností, vržeností a hledáním. Ale zároveň je právě ono surrealistické přihlášení se k nevědomí vzpourou proti zakrývání a falšování pravdy o sobě, té zvláštní prázdnoty, malosti a tuposti, jak ji i za všemi měšťáckými maskami bylo lze člověku, jakým byl třeba Karl Kraus, snadno poznat. Umění roste v hloubi člověka, není škraboškou a gestem na povrchu, zároveň ovšem hloubku člověka nelze zaměnit s vegetativní peristaltikou střev – tak je podle možné nejlépe vyjádřit sporné dědictví surrealismu do budoucnosti. Nejde konečně tedy o to vrátit se do nevědomí, ani ne o to je pořádně exploatovat, nýbrž prostě o to být sám sebou, nikoli ve smyslu determinace jako organismus, který musí to či ono a také si to přizná a dá si práci, aby se zbavil všech údajně směšných předsudků, které mu v tom brání, leč jako ten, kdo se neschovává před existenciálními dilematy, před svou vržeností a také před prožíváním za sebe a v sobě (což všechno je opakem onoho ono se).

Surrealismus se dá interpretovat i jako útěk z tohoto světa do snu či na druhé straně jako odnož komunismu. Již z toho lze poznat rozpornost tohoto hnutí, jež – dost zjednodušeně řečeno – vskutku mělo dvě fáze: fázi snílkovského realismu a fázi politicky aktivistickou. Ve složitosti našeho století není však správné vytýkat omyly, jichž se může snad každý hledající dopustit, má-li vůbec někam dojít, správnější je hodnotit úmysl a úsilí. Zvěstí surrealismu již není jen svoboda jako u dadaismu, ale i cíl a smysl této svobody, totiž vcítění. A to především ve smyslu autenticity. Breton ostatně dávno varoval před nebezpečím zotročení fantazie tím ono se, tou touhou „šťastně“ žít, protože to „znamená unikat všemu, co člověk nachází v hloubkách svého nitra s nejvyšší spravedlností“ (citováno z Manifestu surrealismu podle H. Reada).