V Dantově lyrice brzy převažuje bolest a myšlenky na smrt; je to obsah prožitý, ale spíše ve smyslu citu odehrávajícího se především v jeho imaginaci a jen bez kontaktu k vnější reálné osobě. Dante žárlí, koketuje se sebevraždou, ozve se v něm i náboženství, které se naklání až k pohanství, když říká, že to, co člověk na tomto světě ztratí, to na onom dostane od Lásky zpět. Objevují se znamenité sonety vycházející z intenzivního milování plného básnických vizí, jako např. Zavítal ke mně… Dante ovšem nikdy nepřekročí imaginární sféru a jeho kontakty s Beatricí budou minimální. Tady někde se začíná Nový život (rediguje ho asi v letech 1292 – 1293), který se skládá z básní a prózy, jež dohromady vytvářejí retrospektivně nahlížený příběh lásky k Beatrici.

Prozaické výklady básní, jaké nacházíme v Novém životě, nejsou novum podobně jako číselná symbolika či pověrčivost (všechno najdeme u starších provensálských básníků). Oproti minulosti a ostatním stilnovistům je Nový život ovšem velký krok kupředu: neomezuje se na zachycení pouhého okamžiku lásky, ale líčí její příběh, v němž vystupuje Dante jako subjekt, jehož prožitky a osud právě pro svou opravdovost stojí za to, aby byly ztvárněny. U ostatních básníků cítíme víc pózu, u Danta je námětem pravda prožitku. Na začátku sbírky Dante prózou líčí první setkání s Beatricí ve svých devíti letech, pak druhé po devíti letech (tedy v jeho osmnácti) a její pozdrav o deváté hodině dne druhého setkání. Je to idealizace, ušlechtilost, rozhodující životní pohnutí. Potom měl sen, napsal o tom sonet, který rozeslal přátelům, aniž prozradil jméno paní, které se týkal. Má v něm intenzivní vizi boha Lásky, který podá ženě básníkovo srdce, ta z něho pojí, bůh zapláče a odletí. Později Dante předstíral svou lásku k jiné ženě, ta však odjela – a bolest ještě zvětšilo úmrtí Beatriciny družky. Můžeme se ale i přesto ptát, kde se bere ten základní, prvotní tón bolesti celého citu. Dante rád naznačuje, že v předtuše smrti jeho paní, ale spíše se zdá, že to je obecná bolest imaginární, k zbláznění intenzivní a nenaplnitelné lásky.

V dalším pokračování sbírky se dovídáme, že básníkův předstíraný cit nebyl snad až zas tak předstíraný nebo byl přinejmenším oficiální – a když se Dante dostal na cesty, navštěvuje ho bůh Lásky a vrátil mu srdce oné paní. To je jako povolení k novému vztahu, který také horlivě započal, ale Beatrice pak Dantovi odepřela svůj pozdrav. Prchl tedy v pláči do samoty a napsal tam, vyzván k tomu přímo bohem Lásky, balatu, kterou vyšle jako omluvnou poselkyni za Beatricí (Láska mu má svědčit, že nikdy nezradil a že je stále její otrok). Dante však začne o Lásce pochybovat a cítí se rozpolcený a v takovém zmatku se setkává se svou Beatricí a vzbudí smích u ní i u jejích družek. Touha vidět ji byla však silnější než všechen posměch, pohled na ni mu střídavě vracel a zase bral sílu žít. V dalším se v próze obrací k jakési družině idealizovaných žen, kterým vysvětluje, že veškeré jeho blaženství je teď v tom chválit Beatrici, což mu ona nemůže vzít (jako mu odepřela pozdrav). Potom se mu však zdálo, že je to pro něj příliš velký úkol, až jednou na procházce u řeky začala jeho ústa „hovořit takřka sama od sebe“. V kancóně Mé paní, vy… se obrací patrně k už zmíněné družině žen, protože ony rozumí lásce a jiným „nelze o tom říci“ (exkluzivita je pro Danta typická). Opěvují se tu Beatriciny ctnosti, ne konkrétně, zato přehnaně – dokonce až tak, že Bůh jí dal prý takovou výsadu, že kdo s ní promluví, jde do ráje. Zde se Beatrice začíná podobat abstraktní Ctnosti nebo Filosofii, je to další rozměr, v němž bude oscilovat její identita. Někdy v té době umírá Beatrici otec a Dante se obrací na ženy jdoucí z jejího domu v sonetu Vy, které jdete… Básník sám však onemocněl a má vizi Beatriciny smrti, do které se míchá strach ze své vlastní smrti i touha zemřít. Beatrice skutečně, zrovna když chtěl Dante psát velkou kancónu k její oslavě, umřela – a proto vznikla místo plánované básně kancóna o jeho utrpení (Mé oči, hořem…). Zde říká, že Beatrice zemřela nikoli kvůli nemoci, ale protože si ji Bůh přál na nebesích; je to zisk pro nebe, ztráta pro zem a Beatrice zůstává dále ve své výsostnosti smrtí nedotčená. Dantovi pomáhá volání do prázdna: zemřela jsi?! Takové volání totiž vskutku občas vyvolává dojem, že ten, koho voláme, tu ještě je. Dante si tohoto zvláštního detailu všiml a dává tím kancóně větší autentičnost (podobně jako když si všiml, že myšlenky na sebevraždu se mísí se strachem ze smrti).

Ale objevuje se nová paní, která dovede s Dantem tak soucítit, že se do ní zamiluje; nejprve starou lásku k Beatrici zradí oči a srdce je kárá (sonet Ty proudy slz…), a potom i srdce podlehlo (sonet Chodívá ke mně…). Teprve mocná vidina oslavené paní Beatrice učinila této „nevěře“ konec. Je zvláštní, že je to rozum, kdo se zastává první lásky a je brán oproti srdci jako ten lepší a pravdivější. Dante není romantik, nýbrž scholastik, jeho ctižádostí je učenost, nahlížená pravda, věčný a pravý svět intelektu oproti pomíjivosti pozemskosti. V tom je středověký, ve svém až rouhačském soustředění na vlastní city a jejich vize světa je zase moderní – taková je i Beatrice, je někdy skoro milenkou moderního básníka, někdy teologickou ctností, alegorií. Když se Beatrice zastává rozum, nemusí to ještě znamenat její alegoričnost, ale určitě to znamená, že nebeská zemřelá Danta volá k zakotvení ve věčnosti. Božská komedie je pak právě o tomto volání. Dantův Nový život se po několika dalších sonetech na Beatrici končí s příslibem, že studuje, aby o ní mohl psát důstojnějším způsobem, aby o ní řekl, co dosud nikdo nikdy neřekl o žádné jiné. V Hostině potom čteme, jak objevil Boëthia a Cicerona a jak našel útěchu ve Filosofii, kterou si představoval jako šlechetnou a soucitnou paní.

Pokud se týká pozdější Dantovy lyriky, za zmínku stojí polemika s přítelem Foresem Donatim, která má ráz veselého cvičení, a pro svou zemitost a osobní tón svědčí o furiantském přátelství. Ve vyhnanství se pak Dante zamiluje do jakési paní Petry, o jejíž nelítostnosti píše značně umělé verše (mj. sestinu Už zase nastal…), dokonce i zcela novou básnickou formou (Lásko vždyť vidíš…). Vynášení těchto pozdějších žen už není tak přepjaté jako tomu bylo u Beatrice, je to láska všednější. Ve verších Cinovi da Pistoia Protože jsem byl… Dante jasně bere Lásku jako živel, který lidi ovládá a který si vynucuje střídání žen, když staré blaho zmírá. Není tedy pravda, když se romanticky chápe Beatrice jako jediná žena Dantova života: byla tu a) manželka, b) jiné paní z mládí, c) ženy po smrti Beatrice, to vše bylo ale pomíjivé a pozemské, člověk to zřejmě prošel jako stav, s nímž se plně neztotožnil – pouze Beatrice proměněná v zásvětního anděla pravdy do sebe kondenzuje všechny síly Dantovy osobnosti a její identitu. I celá pozdější Dantova lyrika je o nešťastné lásce… předpokládám, že tyto ať platonické, ať fyzické vztahy a neštěstí nenaplnitelnosti souvisely pro Danta úzce s  bídou a marností pozemské existence, čili nebyly konkurencí pro Beatrici.

Mezi stilnovisty se řadí i menší básníci jako Lapo Gianni (asi 1250 – asi 1328) a Gianni degli Alfani (o jeho životě víme jen to, že byl současník Dantův a že před rokem 1300 byl vypovězen z Florencie a cestoval až za Dunaj), kteří byli oba Florenťané. Nejsou zcela bezvýznamní, protože z davu stilnovistů se zachovalo nejen jejich jméno, ale i jejich básně (u prvého patnáct, u druhého sedm). Lapo Gianni působil v rodném městě jako soudce a právník, byl přítelem Danta a Cavalcantiho. Bližší pohled na jeho tvorbu objeví báseň Dej, lásko, ať se milá ke mně vine, která odkrývá širší záběr nového stylu. Je to nevybroušená, sylabicky nepravidelná báseň s rýmy aa bb cc…, jejímž obsahem je naivní, samozřejmý egoismus. Lapo chce k němu se vinoucí milou, chce aby v řece Arnu tekl balzám, aby každý Ital byl jeho vazalem, aby podnebí bylo mírné i v létě i v zimě, chce, ať jsou vždy sady obtížené plody, „ať plný mládí, veselí a jasu / můj život trvá do skonání času“. Lapo se chce pochopitelně taky dostat do ráje, chce žít věčně, chce všechno, co chce přirozeně každý. Ale protože většina přání je nereálných, cítíme za vším hru, kratochvíli životem zkušeného muže, který si rád příjemně zažertuje. Oproti idealizacím a bolesti „větších“ stilnovistů jsme tu zase na zemi (pozemské touhy a pozemská hra), tak trochu v sicilském stylu – ovšem výraz je mnohem kultivovanější, bohatší. Gianni degli Alfani je autorem básně Čím víc mnou pohrdáš, tím více tě chci!, která je formálně i obsahově podobnější „velkému“ stilnovismu. Lze z ní ovšem cítit více pozemské vášně a romantismu (o čemž svědčí už jen název). Básník vystupuje i zde vůči ženě (Gianni nepíše pro „paní“) submisivně. Celá báseň zní urputně, deset veršů druhé sloky je tvořeno jedinou větou, která má ohromný spád a nadechuje se k stále novému tempu. Gianni se bojí odmítání, nemá odvahu pozdvihnout tvář, podívat se jí do očí, jeho oči jsou „tak těžké pod tou smrtonosnou ranou (tj. odmítání), / že nemůže je zvednout (tj. tvář je nemůže zvednout), jak z ní planou“. Mezi další stilnovisty patří např. Florenťané Chiaro Davanzati (asi 1235 – 1280), Dino Frescobaldi (asi 1271 – asi 1316) a významný florentský kronikář Dino Compagni (asi 1255 – 1324).

Il Dolce stil nuovo se uzavírá Pistojanem, který se narodil kolem roku 1270 a umřel, když Petrarkovi bylo 33 let (1337). Cino da Pistoia (vlastním jménem Quittoncino dei Sigisbuldi) dlouhá léta studoval práva (i ve Francii), potom působil jako soudce doma v Pistoji. Později vyučoval na univerzitách v Sieně, Perugii a v Neapoli. Významnou měrou přispěl k obrození římského práva, které hrálo svou úlohu v italském renesančním procesu. Cino byl přítelem Dantovým, v jehož stínu básnicky rostl, i Petrarkovým. Mnoho jeho básní zní dost konvenčně, jako např. sonet Ta paní, pro niž chodím zadumaný, který je někdy připisován Dantovi. Cino je básníkem smutných veršů, které dovede výborně formálně zvládnout a ve kterých idealizace paní i citu postupně opadá a stává se realističtější až do řezavé bolesti zklamání. Cinova bolest je snad ve všech jeho básních opravdovější a méně meditativní, než je tomu u Danta, jehož duch měl mocnější síly a náboženské zaměření. Sonet Ach, což jsem se vám tolik zošklivil je poutavý kontrastem ladného formálního stilnovismu a umně zachyceného vnitřního neladu a utrpení. Cino říká: miluji vás vřele, nepřestávám – ač chci ze všech sil. Chce přestat! Cítí tu lásku jako břemeno. Další verše líčí beznaději z toho, že ho paní odmítá, že v něm vidí nepřítele. Poslední sloka mluví dokonce o sebevraždě: „ale já musím pro vás zemřít, paní, / a udělám to věru bez váhání, / i kdybych měl se hříšně zavraždit“. Sonet Proklínám den, kdy zřel jsem ponejprve proklíná „zář vašich zrádných očí“, proklíná „láskyplnou píli“, se kterou psal pro milovanou verše (psal je, „aby vás lidé věky věků ctili“), a proklíná i své „…tvrdošíjné lpění / na něčem, co mi dá jen utrpení“ – nakonec si uvědomuje, že jsou oba každému k smíchu, „jak věčně věřím, že se změníte“. Zde cítíme až romantický vzdor a hořký úsměv. To vrcholí ve znamenitém sonetu Kdybyste slyšela ten žalný hlas – v němž Cino vytýká paní, že se směje jeho vzhledu. Kdyby znala jeho utrpení (způsobené skrze ni), nesmála by se, neboť Cinovy vzdechy proudí „z trosek, z rovu“, ze srdce, které ví, „jak málo žít už mám“. Závěrečné trojverší zní takto: „duše mu říká (tj. tomu srdci): sbohem, srdce v hrudi! – / a tak se stává to, co ve vás budí / vždy zábavu a smích, když přijdu k vám“. Koncentrovanost, vnější umírněnost závěru a stilnovistická vznešenost dávají nečekaný obsah a sílu veskrze moderní křeči člověka žijícího v trýznivém nepochopení a křiklavě nespravedlivém ponížení.

Abychom se dostali k největšímu básnickému dílu epochy komun, k Božské komedii, musíme se zabývat nejdříve náboženskými performancemi tohoto období. Můžeme snad říci, že podle tehdejšího náboženství bylo (nebo mělo být) pro duši utrpením být svázána s tělem. Smysl života spočíval ve vnitřní pouti duše od těla ke Kristu, od tohoto světa k onomu. V anonymních Alegoriích o duši pocházejících z epochy komun můžeme zastihnout tři stádia vnitřní pouti duše: a) lidské stádium (duše zatížená pozemskostí vidí náboženskou pravdu jen v podobenstvích), b) stádium očištění (duše se tříbí a očišťuje od pozemských náklonností), c) stádium obrození (duše prozře a uvidí pravdu samotnou). Už dříve se ve mši stala základní křesťanská událost (utrpení, zmrtvýchvstání a naše přijetí Krista) dramatem či lépe řečeno svébytnou performancí. Podobně vznikala i první středověká ludi, officia a ministeria. Ve 13. století se těchto performancí ujala i laická zbožná bratrstva, řemeslnické cechy apod. Upustilo se od latiny a vzniklo první italské divadlo. Podobný vývoj však není typický jen pro Itálii, probíhá ve stejné době v celé západní civilizaci. Během bohoslužby se stávalo, že kazatel po četbě z evangelia vykládal svůj příběh ve formě představení. Mnichové a kněží hráli děj a kazatel připojoval svá vysvětlení a úvahy. Jednalo se o představení liturgické a nazývalo se mysterium (tento název, tj. tajemství, lze vysvětlit patrně tím, že se jedná o alegorie s vyšším obsahem, než se zdá, určeným pro zasvěcence, tj. zbožné lidi).

Máme zachována dvě mystéria uváděná na Zelený čtvrtek a Velký pátek. První začíná Kristovou hostinou v domě Lazarově šest dní před Velikonocemi: autor si však s tímto nelámal hlavu a přesouvá hostinu na Zelený čtvrtek. S velkou pravděpodobností byla tato mystéria jen překlady a úpravy starých latinských performancí zachovaných v lidové tradici. Máme zprávy o tom, že roku 1298 (tedy za Dantova života) cividalští kněží dávali trilogii Ludus Christi a později v témž roce během několika dní provedli tuto řadu představení: Stvoření Adama a Evy, Proroctví čili Zvěstování, Narození, Smrt a Zmrtvýchvstání Kristovo, Sestoupení Ducha svatého, Antikrist a Příchod Kristův na poslední soud. Používal se i zpěv, hudba a mimika, kněží byli herci i herečkami. Známe dále představení nazvané O mnichovi, jenž šel sloužit Bohu, pravděpodobné hrané mnichy a mnichům v klášteře. Hrdinou je mladý mnich, který odolá vazbám na rodinu i přátele a odejde na poušť. Anděl mu zjeví, že bude zatracen: mladík ale vytrvá v lásce k Bohu. Vytrvalost mladíkova je korunována andělovým poselstvím, že je spasen. Na závěr jsou diváci vyzváni k askezi a myšlenkám na věčný život. Ve zpěvu mnichově nalézáme verše prosté a půvabné, dovedně se rýmující; co jim chybí na ladnosti, to doplňuje prožitek. Mnich mluví o duši věřící (v protikladu k duši smyslné): duše létá vzhůru za Bohem, nemůže tam však zcela vyletět a padá tíhou svého těla zpět dolů, ponížená a uplakaná. Přesto právě díky této snaze v ní žije Bůh. Věřící duše v rozjímání „jen se k nebi dívá“ a nemá soužení, „leč jen proto, že je k tělu připoutána, / z něhož chce prchnout do náruče Pána“.

Známe také hru Komedie o duši. Charakter verše a duch je obdobný jako u ostatních mystérií. Duše vychází čistá z Božích dlaní, anděl strážný ji představuje její síly: Paměť, Rozum a Vůli. Tyto tři mocnosti však nestačí k záchraně před závidějícím Satanem, je třeba ještě milosti Boží. Bůh posílá na pomoc duši tzv. teologické ctnosti: Víru (oděnou v nebeskou barvu, v pravé ruce kříž, v levé kalich), Naději (oděnou zeleně, se zrakem upřeným na nebe a rukama sepnutýma) a Milosrdenství (oděné růžově a s děťátkem za ruku). Satan povolává Kacířství, Zoufalství, Smyslnost a jiné alegorie včele s Nenávistí. Dojde k rozličnému střetávání těchto postav, duše působí spíš pasivně a zpočátku odolává zlému. Autor je vynalézavý, celkem překonává scholastickou neživotnost přirozeným chápáním, citem, vcítěním. Tak např. Nenávist dlouze útočí na Milosrdenství. Mimo jiné takto: vykašli se na lásku, která tě vede k tomu, abys odpouštěl viny; to je zbabělé, raději „každému splať vždy všecko bez milosti / a řádnou smyčku hoď mu na sám vaz“. Nakonec útočí Smyslnost a poráží Rozum, duše podléhá, touží po věnci s pentlí. Tu ale zakročí sám Bůh, obrací duši k sobě, ta se kaje. Na pomoc jí posílá nové ctnosti (Opatrnost, Umírněnost, Stálost…), z nichž se každá náležitě představuje. Cítíme náhle více scholastiky, která se však protrhne ve zpěvu zkroušené duše. Těžká nemoc potom zasahuje duši, nad jejímž ložem svádí boj anděl a Satan. Zasahuje Bůh, duše je spasena: „v překrásném šatě, v rouše nevěstině / budeš teď v nebi plesat na hostině“. Vše dopadlo dobře. Komedie tehdy nebylo označení pro veselohru, ale drama s dobrým koncem. Komedie o duši stejně jako Božská komedie nejsou tedy komedie v našem smyslu, pojednávají naopak o nejvážnějších věcech života.

Existovaly ovšem i taškařice a frašky (ačkoli těžko můžeme mluvit o veselohrách), o tom jsme nicméně mluvili už v pojednání o středověké poezii jako takové. Tam byl také rozebrán všeobecný charakter a vývoj středověkého dramatu, které trvá i v epoše komun. Obraťme se proto raději k Dantově Božské komedii.