Velká epocha beat generation ústí do mělčiny konzumního relativismu. Tak minulé století úspěšně smetlo nejrůznější „staré předsudky“, až jsme zůstali nazí jak Nahý oběd. To, na co Burroughs útočí, dneska, alespoň na první pohled, spíše zvítězilo. Nejde o masy, nejsem natolik hloupý, abych jim něco vyčítal, jde o elity, o intelektuální a kulturní klima, v němž se prakticky ztratil smysl pro hřích, pro lidskou porušenost, pro vertikální pojetí života, bez nějž je pohlédnutí na vlastní nahotu ve smyslu Nahého oběda nemožné. A zde se chci především velmi ostře distancovat od všech těch mudrlantů, kteří přinášejí pravdy, jistoty, spásy a kteří se tak chápou bezmocného chaosu postmoderny, aby zbytek smyslu pro tragiku a zraněnost, který vyžaduje odvahu, zaprodali za duševní mír duchovního kastráta. Ani ty nejvznešenější fráze, ani ty nejpompéznější obřady nemohou změnit nic na tom, co se děje v nitru: vítězí-li v nitru protoplazmatický taťka, červ, jehož čirá singularita, bezevztažnost k čemukoli, kromě potravy, rozkoše a bolesti, popírá existenciální vrženost, nebo vítězí-li člověk autentický, ten, kdo bere svou úzkost, svou naději, svou riskantní a troskotající vztaženost na sebe. Smysl pro hřích, pro modlitbu, pro pokání, smysl pro svědomí, smysl pro poctivé slovo k sobě samému, to záleží v zásadní míře na člověku samotném, na tom, že chce žít v pravdě. Pravda jako to, co má smysl hledat v nekonečném zápolení s omylem a se lží, bez tohoto předpokladu dosti dobře pro toho daného člověka nemůže ani existovat. Tak i relativismus se místo zdrženlivosti v závěrech a určité pokory před absolutní, lidskými schopnostmi nevystižitelnou skutečností stává pouhým notorickým lhaním sobě samému, zamlženým natolik, že v zásadě odmítá ten zásadní rozdíl mezi autenticitou a ono se, mezi být u sebe a mezi totálně singulárním červem.

Nahý oběd je pro mnohé tím nejlepším důkazem rozbití všech hodnot, ať už pro ty, kteří teskní po hodnotách minulosti, nebo pro ty, kteří si nakonec libují v střepech současného relativismu. Oni se chtějí vrátit, tito přijímají situaci s pokrčením ramen. Burroughs ale ve skutečnosti ukazuje, a to nebývá pochopeno, cestu dopředu. Ukazuje naši nahotu, kterou skrýváme, ukazuje radikální hříšnost člověka a divadlo světa bez zastírání. Přešlapujeme na místě v prázdnotě dneška právě proto, že něco takového je mimo naši představivost, mimo naši mentalitu a naladění. Všechny koncepty pozemšťanského humanismu i optimistická, poklidně přežvýkaná náboženství, to všechno se v postmoderně dokonale vyčerpalo, protože se tu zapomíná na protiklad – na hřích a na radikální jinakost Boha. Je-li tu jen to přirozené, stává se vztahování k sobě samému stále slabší vůči námitce, že je pouhým zdáním, které se zdá singularitě ztracené v miliardách relativních, lhostejných událostí světa, jež se jí mohou zdát strašné nebo dobré jenom zcela subjektivně. Radikální, absolutní odlišnost Boha a světa je jedinou adekvátní odpovědí na ohromnost galaktického kosmu, na obludný proces evoluce a na absurditu dějin. Nikdy si však tuto odlišnost nebudeme moci uvědomit, neuvědomíme-li si rozdíl mezi smysluplným bytím u sebe sama, mezi poctivostí a láskou na jedné straně, a mezi totální singularitou červa, protoplazmatického taťky. Proto Burroughs ukazuje dopředu.

Musíme ztratit optimismus, abychom získali naději. Ztratit iluze o sobě, o světě, o přirozenosti, abychom to lepší, to jiné vůbec dokázali spatřit a vzít na vědomí. Tím se uzavírá velká kapitola moderní víry v člověka, která od nadšeného věk uhlí došla ke koncentrákům a Velkým bratrům, aby přes obrovské vzepětí existencialistů a beat generation, volajících nás spíše zpět k jakési pietistické mystice, skončila velkou celoplanetární žranicí chrochtajících konzumentů. Říkalo-li se s Nietzschem, že je mrtev Bůh, mělo by se dnes s Burroughsem říci, že je mrtev člověk – v obou případech se samozřejmě mluví o modlách, a pak se mluví teprve právem. Právě proto se dnes často Nahý oběd může zdát tak málo aktuální, tak málo iritující a tak samoúčelně, dobově skandální, že nikoho nenapadne připustit tuto konsekvenci, tu cestu od Nahého oběda k niterně náboženskému obratu. A s tím samozřejmě souvisí také výzva, již Burroughs nechává novému umění, výzva ten přerod zachytit, uskutečnit, být jím.

Nahý oběd je jako hraniční kámen. Spolu s Ginsbergovým Kvílením a Kadišem či s tvorbou Camusovou představuje poslední vzepětí velké epochy šílenství, oné hrdé vzpoury proti zničující konformitě. Až dodnes tohle není pochopeno. Velká únava spolu s intelektuální degenerací epigonů a s masovým konzumem zamlžila ono dědictví i jeho výzvy, všechno se soustředilo na drobné věci: miniaturismus ducha – čili postmoderna. Tohle se stává snadno právě tehdy, když proud, který nese všechny jedním směrem, vyčerpá a vyžaduje prudkou odbočku. Zbytky minulosti to žene dál ve zmírajícím slepém rameni, ostatní nevěřícně tápou či zcela rezignují na nějaký směr a jen exhibují, žvaní a zaplňují místo, které – jak si bláhově domýšlejí – tu zbylo pro ně.

Psát krásně rýmované básničky, vracet se k idealizované minulosti či hledat různé neo-ismy, to by samozřejmě nebylo ono jít z Burroughse a z celé jeho epochy dál, za ně. Cíl není v tom minout Nahý oběd, cíl je v tom převzít jej jako dědictví a jako jedno z východisek. Za Nahým obědem začíná již nová epocha. Destruktivní boj s konformitou, rozbíjení iluzí se dostalo na svoji hranici – co zbývá? Renovace, dokonalost. K tomu se samozřejmě v Tématu stále vracím a od samého založení časopisu kolem toho kroužím. V mohutném cyklu Řecké báje či v dramatu Vitellius a také jinde chci ukázat svět v základní perspektivě Nahého oběda a zároveň upřít pozornost na jedince (tak trochu ve směru Kadiše či Camusových intencí), na jeho ztracenost i na jeho pozemsky nenaplnitelnou nekonečnou důležitost, čili na vrženost a tragiku jeho existence. To vše v přitakávající formě, jež nenutí k šílenství, jež nerozbíjí, ale naopak zdržuje mysl u mystéria světa v důvěřivém prožitku, který dávno ztratil optimismus, aby dospěl k naději.

Nahý oběd jako obrovská sarkastická fraška, jako dědictví nonkonformismu a boje umění o svobodu proti „veřejnému zájmu“, proti všem možným pravidlům a filistrovským poučkám, proti jednotným frontám epigonů a strážců kultury musí zůstat v renovaci naprosto živý a aktuální (mnohem víc než v postmoderně). Žádná servilnost vůči čtenáři, ale proud ze samého nitra, ze srdce do srdce (jak říkával Beethoven) – psaní, které si získává svou autoritu, svůj vliv, svou moc a své čtenáře tím, že je autentické, že je výsostným zachycením něčeho, co opravdu vyrostlo v mohutném prožitku a reflexi světa. Právě proto je Nahý oběd stejně jako Kvílení či Kadiš svědectvím síly, která by měla imponovat novým umělcům. Tato síla se dnes může projevit v hledání dokonalosti, už nemůže být destruktivní. Jedině tak dnes dokáže svou poctivost.

Samozřejmě nelze říci, že nic z rozmanitosti forem a triků Nahého oběda nelze do nového uměleckého díla převzít. Naopak. Přejímání a inspirace jsou nespoutané, musí však být zhněteny v jednotu, kterou vtiskává síla autentická, osobní, neopakovatelná síla, tvořící nové, originální dílo. Dovoleno je vše. A je-li dovoleno vše, je čas na dokonalost. Je-li možné vystavovat, prodávat, kochat se hliněnými kuličkami jako šperky, dospěla doba do situaci, kdy je třeba začít vyrábět krásně broušené démanty. V takovém démantu může být obsaženo mnoho z mistrovství těch, kteří se kdysi proti inflaci laciných, konformních démantů vzbouřili tím, že je začali destruovat a vytvářet mimořádné, nesmírně silné výpovědi. Nové démanty mezi hliněnými kuličkami budou ovšem působit velmi silně, ať už najdou inspiraci kdekoli, jen to musí být opravdu démanty. Pak se stanou protikladem toho, čím byly kdysi: dříve šlo u nich o symbol konformity, o lacinou, povinně váženou cetku filistrovských rozměrů, o to, co bylo všude, co měl každý a co mělo cenu jenom navenek – dnes naopak v podobné mrtvolné inflaci už nežijeme a nové démanty mohou opravdu zaujmout, oslnit, prosadit se a upřít naši pozornost zpět k podobným skutečným démantům minulosti (třeba k dílu Goethovu), neboť ty falešné, filistrovské již odnesl čas.