V roce 1954 byl Burroughs v severoafrickém Tangeru, tehdy šlo o tzv. mezinárodní zónu, kde si mohl žít podle svého gusta – bez problémů s přísunem drog a naprosto volný ve své homosexualitě. Žil nespoutaně, ale vyhýbal se přitom pozornosti tak dokonale, že se mu dostalo od zdejších lidí přezdívky Neviditelný muž. Tanger se v Nahém obědu často objevuje jakožto Interzóna, ba dalo by se jistě říci, že tato kniha mohla být stěží inspirována jiným prostředím, že místo jejího vzniku, místo bezvládí a úplné svobody teprve dává celému Burroughsovu konceptu dostatečný prostor – prostor pro cokoli, čili i pro naprosté a děsné obnažení potřeby jako destruktivní síly inherentní živé hmotě.
Název knihy byl vymyšlen ještě před jejím napsáním, a to nikoli Burroughsem, leč Kerouacem, který staršího přítele přesvědčoval o tom, že napíše velké dílo, které se právě tak bude jmenovat. Domnívám se, že právě Nahý oběd je skutečně nejvýmluvnější pojmenování pro Burroughsovu knihu, když se na ni podívám zpětně a ze svého úhlu pohledu. Oběd je totiž symbol čehosi základního, přirozeného, kultivované formy naplňování základní potřeby, bez níž nelze žít – potřeby jídla. Nahý je tehdy, je-li odkryt ve své podstatě – v algebře potřeby, ve spojení potřeby s mocí, v ohromných mechanismech evoluce, z nichž pojídání vychází. Jistě Burroughs nepíše žádnou filozofii přírody, nevytváří ani esej podobný Mase a moci od Eliase Canettiho, který se zabýval podobným tématem vztahu moci a potřeb. Odkrývá bizarní, přímo pekelnou alegorii moci potřeby nad člověkem, zničení jeho lidství. Canetti to, co je podstatou oběda a co se stane i leitmotivem Burroughsovi knihy, formuluje takto (Arcadia Praha 1994): „Všechno, co se jí, je objektem moci. Hladový v sobě cítí prázdný prostor. Nedobrý pocit, který v něm tato prázdnota vyvolává, překoná hladovějící člověk tím, že se naplní potravou.“
Kerouac v roce 1957 za Burroughsem do Tangeru přijíždí a nachází jej v horečné práci na novém románu. Popsané listy se válejí všude okolo, Burroughs se nepříčetně řehtal některým podařeným pasážím a žil ve svém světě. Příchozí host se ihned pustil do přepisování napsaného a něco posílal i do New Yorku Ginsbergovi. Oba tyto přátele Nahý oběd přiváděl do šílenství. Ginsberg to vystihne jedinou větou z věnování svého Kvílení, jedné z nejlepších básní minulého století vůbec (citováno dle Karma červená, modrá a bílá, Mladá fronta Praha 2001): „Williamu Sewardu Burroughsovi, autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dožene k šílenství.“ Ginsberg dorazil do Tangeru za oběma přáteli a pomohl Kerouacovi celý román uspořádat. Vyšel v Paříži roku 1959 u M. Girodiase. V Americe pak o několik let později (1966). Zde byl nejprve pro údajnou obscénnost zakázán, brzy se však stal i díky tomu legendou, kterou je dodnes.
Burroughsovo nejdůležitější dílo nevznikalo za normálních podmínek, není vůbec produktem běžného literárního provozu, autor o ně nepečoval s náležitostí, charakteristickou pro všechny slávychtivé. Nikdy potom se nestal salónním intelektuálem, celebritou oficiální kultury či mudrcem typu Allena Ginsberga. Považuji proto za hloupé a povrchní, má-li být tak či onak Nahý oběd chápán jako součást showbyznysu, jako projev potřeby pohoršovat či být in, prostě jako kampaň zviditelňující autora. Jedná se spíše o sevřenou, přímo kontemplativní výpověď o podstatě života, o něčem tak důležitém, že to strhlo ve vnitřním prožívání i muže tak odříznutého od světa, tak neviditelného, tak zfetovaného a tak lhostejného k osudu toho, co napsal, jakým byl v té době Burroughs. Jistě, jde o burlesku, o grandiózní perverzi, o líčení rozkladu lidství, o cynický a hořký smích, což jsou všechno věci, které si s kontemplací sotva lze spojit… ale život je zvláštní a může svá tajemství vydávat zrovna takto, zrovna takovou formou, ba snad i lépe, než by se mu to dařilo jiným způsobem.
Podle Ginsberga, který se o svůj dojem z Nahého oběda po letech podělil s Josefem Rauvolfem (Rauvolfův doslov k Nahému obědu, Maťa 2003) je třeba toto dílo chápat zhruba jako Orwellovo 1984: „Stejně jako je Orwellův román 1984 esejem o politice anglického jazyka, Nahý oběd je jistým způsobem hrdinská kniha o odporu proti zpracování člověka a pronikání do jeho soukromí, které provádí stát a najatí manipulátoři jazyka a obrazů. Burroughs ve svém díle neustále nabízel čtenářům prostředky k obraně – jak s pomocí metody střihů prorazit mlhu jazyka, kterou vláda vypouští, aby lidem vypláchla hlavy. Je to příručka, jak se bránit totalitnímu brainwashingu, a když si Nahý oběd přečtete, jste v průběhu četby svým způsobem chytřejší než na začátku. Jste skeptičtější.“ Myslím si, že je to příliš politické a mělké chápání Nahého oběda, jakési hledání korektnosti, přijatelnosti v něčem, co se právě oné Ginsbergově výchovnosti, užitečnosti, službě správným hodnotám bytostně protiví. To, co říká o metodě střihů, je navíc tak banální a schematické – jako by člověk mohl vzdorovat vládní politice lži a manipulace právě tím, že si rozstříhá její texty a různě je poskládá. Stejně jako u Orwella je i u Burroughse základem kontrast zdravého rozumu a jakýchsi přirozených hodnot s líčenými příběhy, snaha ukázat obludnou vymknutost vyprávěného: u Orwella je to totalitní stát, pýcha konstruktivistického rozumu, u Burroughse algebra potřeby, čili život sám. Proto Orwell vytváří pečlivě promyšlenou vizi, jakousi fasádu pojmového sdělení, proto píše poučný příběh, de facto bajku, Burroughs naopak je ve vleku obrazů, odporných alegorií a cynického řehotu, v rukou se mu hemží obrovský červ, totiž biologická podstata člověka. Je-li Orwell varující kazatel, který chce, aby se poklidně uvážlivý čtenář rozhodl podle zdravého rozumu pro správnou cestu, Burroughs je zoufalý horlivec, který líčí peklo samo a umisťuje ho do útrob člověka, arci i uvážlivého čtenáře – což ho může vést k šílenství, jak to připadlo Kerouacovi a také Ginsbergovi samotnému tehdy v Tangeru.
Četba Nahého oběda podle mého
názoru předpokládá některé idiosynkrazie, které nemusí mít každý. Jednou
z nich je záliba v