V létě roku 1997 (bude to deset let), kdy W. S. Burroughs, poslední velká postava beat generation, zemřel, jsem se shodou okolností poprvé otevřel modernímu umění, zejména evropské avantgardě a americkému bítnickému hnutí. To druhé mne zaujalo mnohem více – v avantgardě převažovala provokace, póza, intelektualismus a společenské elitářství, kdežto její američtí následovníci byli ve svých doupatech více sami sebou, více žili a tvořili dovnitř sebe, a tak přicházeli s mnohem silnější existenciální zvěstí o člověku jako takovém, o tom, co na něm je věčné a společné všem, čili o étosu života a o náboženství. Burroughs, Ginsberg a Kerouac, jak jsem později poznal lépe z jejich knih, sestupují k člověku v jeho ztroskotání, v jeho vrženosti, k člověku obnaženému, červímu, hříšnému, a to s nebývalou otevřeností a autenticitou, aby ukázali hlubokou smysluplnost etického a náboženského pojetí života. To se může zdát leckomu překvapivé tvrzení. Obecně se totiž ujala představa, že tato literatura míří k destrukci všech hodnot, k protestu proti společnosti jako takové, tím spíše proti náboženství, že propaguje drogy, absolutně uvolněnou sexualitu a lenivé povalování květinových dětí. Pro mne ale nebylo a není podstatné, jak se dílo Burroughse, Ginsberga a Kerouaca promítlo do velkého poválečného kulturního vření, jak si ho vykládali různí guruové tzv. alternativní nebo undergroundové kultury. Naopak jsem k četbě jejich zásadních děl přistupoval ze své vlastní zakořeněnosti v klasické evropské kultuře a v biblickém, existenciálně pojatém křesťanství. A objevil jsem veliká tradiční témata, nesmírnou uměleckou kreativitu a dokonalou duchaplnost. Samozřejmě každý autor a každá kniha představují jiný případ, jiné kvality. Kerouac určitě, na rozdíl od Burroughse, duchaplností nevyniká, v uměleckém výrazu, v existenciální hloubce zase Ginsberg a Kerouac svého přítele jasně převyšují atp. Vnitřní kompatibilita, jednota ve velké, zázračné rozmanitosti, souvislost mezi Kvílením, Kaddišem, Nahým obědem, Feťákem, Teploušem, Podzemníky a Na cestě může vytanout teprve po hlubším rozboru všech těchto děl a jejich celkového kontextu.

 

                William Seward Burroughs se narodil 5. února 1914 v Saint Luis ve státě Missouri. V této době v Evropě vrcholil dadaismus, začala se první světová válka a optimismus konce devatenáctého věku se počal hroutit. Sociální, národnostní a velmocenské napětí v Evropě se postupně přeměňuje v koncentrační tábory Třetí říše, druhou světovou válku a komunistickou říši Velkého bratra. Amerika se naopak postupně stává supervelmocí, oázou klidu a místem azylu pro mnohé utečence ze šílené Evropy. Burroughs ve srovnání s oběma svými přáteli byl tedy snad i díky tomu, že dospíval v době, kdy Amerika za Evropou snad ve všech ohledech zaostávala, nejevropštějším bítnikem. Nenavazuje na americký sen Whitmanův, na tu velkou vizi svobodného, autentického jednotlivce, jak se jí chopili Ginsberg i Kerouac, ale analyzuje rozklad lidské stránky člověka, v čemž se může srovnat s Nietzschem či se Zolou a v hlubším smyslu s křesťanským pojetím porušené přirozenosti a se středověkými alegoriemi šílenství, hříchu či ďábla. Na Harvardu se věnoval studiu antropologie, lingvistiky a anglické literatury (mj. i pod vedením T. S. Eliota), v roce 1936 dokonce cestoval do Evropy, aby se zapojil do protifašistického odboje, přičemž navštívil Vídeň (zde studoval medicínu), Budapešť i Prahu. Brzy se ale vrací zpět do Ameriky, studuje krátce u A. Korzybského, polského lingvisty, jenž Burroughse značně ovlivní, ale zejména se věnuje poznávání života z perspektivy rozličných podřadných zaměstnání. V Evropě ani prokletí básníci, a tím méně avantgarda, nepojali své místo na zemi tak sociálně nízko, v takovém spojení se všemi vyděděnci, zločinci, narkomany a chudáky, jako beat generation. Odtud i zvláštní jazyk těchto umělců, jejich nikoli pozérské, nýbrž svrchované pohrdání společenskou slušností, různými zákazy atd. Jejich nesmírná vůle k samostatnosti, k poznání pravdy o odvrácené straně života, jejich potřeba konfrontovat se s beznadějí, s rozkladem, s bolestí a najít tak záchranu lidství může snadno připomínat svatý zápal mystiků – přičemž mystiky, ba staré magie je v niterném světě beat generation nemálo. Zvláště překvapivé je to, jak se jejich neštítivost vůči hříšnému člověku a jeho celkové bídě podobá postoji Ježíše Krista

 

                Před koncem druhé světové války se z Burroughse stává narkoman s dlouholetou a intenzivní zkušeností se světem drog. Droga se mu také stane tím hlavním klíčem k pochopení rozkladu lidství. Ve slavné, autobiografické knize Feťák otevřeně, duchaplně a suše líčí její destruktivní vliv na člověka, podstatu jejího působení, jíž je závislost. V předmluvě k Nahému obědu (Maťa 2003), která nese název Prohlášení: svědectví o Chorobě, čteme tato výmluvná slova: „Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let, klidný, tichý, duševně zdráv a celkem v pořádku… Chorobou je míněna drogová závislost a já byl narkomanem patnáct let. Když říkám narkomanem, myslím tím závislost na tvrdých drogách (obecné označení pro opium či jeho deriváty, včetně všech syntetik od demerolu po palfium)… Droga je druhem monopolu a posedlosti. Narkoman nečinně přihlíží, zatímco ho jeho feťácké nohy nesou po naváděcím paprsku drogy přímo k dalšímu relapsu… Droga v sobě nese základní vzorec viru „zla“: Algebru potřeby. Tváří „zla“ je vždy tvář absolutní potřeby. Narkoman je člověk s absolutní potřebou drogy. Za určitou četností už potřeba nezná žádné hranice či kontrolu. Slovy absolutní potřeby: „Vy byste to neudělali?“ Ano, udělali. Lhali byste, podváděli, udávali své přátele, kradli, prostě cokoli, jen abyste uspokojili svou potřebu…“ Burroughs ve své válce proti droze, proti algebře potřeby lacině nemoralizuje, naopak ukazuje na kořen, na samu podstatu života, v níž je potřeba (byť ne třeba absolutní) zakódovaná, a to dělá ve velké, trýznivé, ďábelsky sarkastické, naprosto šílené a bizarně alegorické frašce, již nazval Nahý oběd. K tomu, jak tato kniha vznikla, se vrátím v příštím článku, nyní budu sledovat další běh Burroughsova života.

 

                Koncem války se seznamuje s osudovými přáteli, druhy v géniu, s A. Ginsbergem a J. Kerouacem, bez nichž by se nestal tím, čím byl, stejně jako oni bez něho. Pro mne osobně je beat právě tato trojice a ostatní nepovažuji za příliš podstatné, už vůbec ne drogové guru, jakým byl např. T. Leary, hnutí hippie, undergroundovou destruktivní svobodu či „volnou lásku“ – prostě všechno to povrchní, hmyzí, snadné, prázdné, co je právě v díle zmíněných tří géniů zkoumáno s takovou trýzní, s tak hlubokým odmítnutím. Ginsberg a Kerouac čerpali od Burroughse obecný přehled, intelektuální sílu, on od nich odvahu k vizím i citovost, vždyť se do nich do obou svého času zamiloval (výborný přehled o společném životě těchto tří přátel podává Kerouacova biografie z pera Gerarda Nicosii Memory babe). Je dost možné, že právě Ginsberg a Kerouac plně osvobodili Burroughsovu homosexuální orientaci, že oni mu vdechli mystiku a magii, možnost víry v Ohyzdného ducha či sílu psát knihy, jakou je trýznivě osobní Teplouš (naprosto kontrastující svou citlivostí s Feťákem) či šílený Nahý oběd.

 

                Burroughs byl původně ženatý a svou ženu Joan opravdu miloval. Do konce života ji považoval za člověka, který jej výrazně ovlivnil. V roce 1951 ji ovšem údajně nešťastnou náhodou, dost možná ale v jistém smyslu záměrně, zastřelil při hře na Viléma Tela. Obě děti, které měl s Joan, mu byly vzaty jejich prarodiči. Burroughs se stal zoufale svobodný a vrhl se na dopsání Feťáka, napsal Teplouše a začal žít v pravém slova smyslu bítnický život. Smrt své ženy později přičítal tzv. Ohyzdnému duchu, jímž byl posedlý a kterého se podle vlastních slov zbavil až v roce 1992 siouxským obřadem vymítání).

 

                Po dopsání Nahého oběda, svého chef d´oeuvre, pobývá nějakou dobu v Paříži, kde spolu s malířem Brionem Gysinem oživuje starou dadaistickou ideu díla vzniklého ze spousty náhodně uspořádaných ústřižků jiných textů, které mohou pocházet i od různých spisovatelů. Tak vznikla slavná Burroughsova kniha Nova Express. Cituji podle doslovu Josefa Rauvolfa, jejž připojil k českému vydání Nahého oběda vysvětlující Burroughsova slova: „V Nahém obědu a Hebké mašince jsem diagnostikoval chorobu, a v Lístku, který explodoval a v Nova Express je nabízen léčebný prostředek. V tomto díle se snažím vytvořit novou mytologii pro kosmický věk. Mám pocit, že staré mytologie se definitivně zhroutily a naprosto neodpovídají současnosti. V této mytologii pracuji s konspirací Novy, policií Novy a zločinci Novy. Láska hraje v této mytologii malou roli, protože jde o mytologii války a konfliktu. Mám pocit, že to, co označujeme za lásku, je ve velké míře klam – směs sentimentu a sexuality, která byla potenciálem systematicky degradována a vulgarisována. V mé mytologii existuje nebe a peklo. Peklo nastává, pokud padneme do rukou nepříteli, do rukou moci viru, nebe se rovná tomu, když se nám podaří z této moci osvobodit, když získáme vnitřní svobodu a zbavíme se libovolného formování.“ Burroughs spolu s Kerouacem a Ginsbergem zastává autenticitu, ale oproti nim v mnohem individualističtějším, puritánštějším a cyničtějším smyslu. Zatímco se Orwell ve svém slavném románu 1984 uchyluje k představě dokonalé totality, Burroughs ji ve všech jejích osobnost člověka samu zasahujících důsledcích vidí všude kolem sebe v povaze světa vůbec, ve viru potřeby, ve vnější formaci, v popření sebe sama. Pokračuji v citaci slov samotného Burroughse, jak je cituje Josef Rauvolf: „Moc viru se manifestuje mnoha způsoby. V konstrukci atomových zbraní, prakticky ve všech politických systémech, jež jsou zaměřeny na okleštění vnitřní svobody, to znamená na kontrolu a ovládání. Manifestuje se v extrémní pustotě všedního života na Západě.“ Burroughs, kdybychom jej chtěli politicky zařadit, by asi zapadl nejlépe do škatulky radikálního nonkonformisty, nelevicového anarchisty, prostě do následovníka individualistických dobrodruhů divokého Západu – Ginsberg by měl mnohem blíže k levicovém idealismu a Kerouac ke svobodnému, románskému tradicionalismu.

 

                Burroughs nikdy nepřistoupil na drogovou propagandu ve stylu T. Learyho, nepřijal hnutí hippie a naopak se soustředil na další boj proti viru i na jiných frontách umění: vytvářel tzv. brokovnicové obrazy, vydal několik alb, na nichž ho při četbě doprovázejí třeba rapová kapela Disposable Heroes of Hiphoprisy nebo rockeři Sonic Youth, John Cale aj. Napsal také nově libreto k Weberově opeře Čarostřelec, a tato opera se s hudbou T. Waitse hrála posléze pod názvem Black Rider s velkým úspěchem.

 

                Nejdříve z trojice geniálních přátel umřel Kerouac, upil se k smrti již v roce 1969. Burroughs a Ginsberg se mezitím vzdalovali – Ginsberg se stává ve svém aktivismu postupně hlavním symbolem, mluvčím a nakonec i trochu karikaturou té obrovské vlny, jež ve jménu bítniků zaplavila druhou půlku dvacátého na Západě. Oproti pasivnějšímu, skeptičtějšímu a cyničtějšímu Burroughsovi prožíval své duchovní poslání se silnou, ale dost možná málo přesvědčivou intenzitou. Oba, ačkoli Ginsberg byl o dvanáct let mladší, umřeli téhož roku, před deseti lety: Ginsberg 5. dubna a Burroughs 2. srpna 1997. Ke Ginsbergovi se chci vrátit ve speciálním, jemu věnovaném, čísle Tématu ještě letos.