Děkuji vám, dámy a pánové, že jste si s novým rokem otevřeli i nové Téma, že mu zůstáváte věrni. Čas se přehoupl do číslovky 2007. Je tu opět leden, byť zima se stále zdráhá řádně usednout na svůj trůn. Podvědomě se ptáme: kde jsou ty ladovské zimy? co se to děje? Loni byla zima naopak velmi dlouhá, mrazivá a přeplněná sněhem. A bývaly i doby, kdy jsem zas cestou na půlnoční potřeboval deštník. Příroda, jednoduše řečeno, není povinna plnit naše romantické představy o tom, jak má být v zimě nebo v létě, naopak ale může reagovat na to, jak do ní zasahujeme svým chováním. Když člověk stojí na prahu nového roku, cítí se docela nejistě, cítí více než kdykoli jindy, že není pánem svého osudu – co se asi všechno může stát? Jaké bude léto, když je taková zima? Co všechno může způsobovat naše chování? Snažíme se vůbec dohlédnout za horizont přítomné chvíle, materiálních požitků a tupé šedivosti života?

Konzumní způsob života mi přijde jako určitý výdobytek: zbavili jsme se (mám na mysli Západ) bídy, morových epidemií, tuberkulózy a jiných zákeřných nemocí, udržujeme mír, toleranci, žijeme z ušlechtilých humanitních ideálů, za něž bojovali (často i velmi těžce) hrdinové a buditelé včerejška. Díky Bohu. Výsledek se ale příliš podobá velkovýkrmně prasat s dlouhými koryty a s řadou vyžraných, chrochtajících konzumentů, pro něž kromě spotřeby a požitků nic jiného není podstatné (všechno ostatní, co berou v potaz, je jen prostředkem toho či onoho). Mrtvoly, smrtelní jsme bohužel zůstali, mrzáci a oběti neštěstí, stále jsme bohužel zranitelní, mizí rychle z očí, aby poklidné obžerství mohlo pokračovat nerušeně dál. Nejeden přemýšlivec nad celým tím výjevem láme hůl, usvědčuje současníky z prohnilosti a sesílá na ně hromy blesky přírodní apokalypsy. Ovšem možná je právě tohle ta nejušlechtilejší podoba lidského stáda, jaké je vůbec možné dosáhnout, možná jedinou alternativou je bída a krev. Asi to všichni tak nějak tušíme, a proto hledáme koncepty „trvale udržitelného rozvoje“, proto se velmi osvíceně a opatrně snažíme stádo posunout k méně nebezpečnému stylu života, aniž by ale došlo k ochuzení bohaté nabídky šrotu v korytu.

Myslím, že je správné a nutné mít odvahu podívat se kolem, možná nejlépe teď na začátku nového roku, takto, bez falešného štěstí. Je to dobrá škola pokory, prohlubování nitra a zhodnocování života. Sem patří i vnímavost pro velké umění. Takových lidí nemusí být celé davy (ostatně existuje celá škála lidí od absolutního konzumenta k absolutní autenticitě), stačí jich trocha – jsou jako sůl, která vytváří chuť jídla, proměňuje množství (byť ne v sebe sama, přece jen v cosi snesitelného a aspoň zčásti plného). Proto se mi zdá zdaleka nejdůležitější do roku 2007 popřát všem, ať máme sůl v sobě i kolem sebe, ať sůl této společnosti nepřestane být slaná, ať naše životy jsou co nejautentičtější a nejhlubší. Ani vy, ani já – volens nolens – nejsme jen pro sebe, náš život je zakořeněn v celku společnosti a lidstva. Soukromá přáním, jak je známe z vánoční a novoroční doby, nevidí za okna na ten jarní leden.

Také dvacáté číslo Tématu budu postupně doplňovat, jak už se stalo zvykem u čísel předchozích. Můžete se těšit na zejména na hlavní korpus čtyř článků, v nichž se zaměřím na výjimečný román W. S. Burroughse, který se pokusím uchopit z mé vlastní perspektivy. Dále pokračují Volné zápisky jednoho aristokrata, dopisy K filozofii moderní malby a ukázky z mé umělecké tvorby. Doufám, že se mi v podobné formě podaří udržet Téma alespoň po celý rok 2007 a že neztratím, nýbrž naopak získám čtenáře. Vám všem děkuji za věrnost a pro nové, jedenadvacáté číslo našeho pozoruhodného, unikátního časopisu, který se zabývá kulturou ve světovém a v Česku nezvykle širokém horizontu, vyhlašuji tematické zaměření, jemuž jsem se z nedbalosti dosud vyhýbal: prokletí básníci.