Voda se vzdouvá v zátoce
a studí mrtvá hlubina,
divná touha se počíná
a v prázdno hledí divoce,
nitro je bolu původce,
jenž z citu větve vyhání,
vždyť kámen nezná laskání,
ni nemoc a pád života,
mu pod nohy se nemotá
láska, matouc ho stopami.
V bezhlavém a divém letu
jak hemžení larev vzniká
každá láska od střevlíka
po člověka s retem v retu.
Je-li touha, život je tu.
Odtud nenávist pochází,
zpupnost zhrdnuvší zákazy,
zloděj i vrah, prostě Pepa,
náhody spleť krutě slepá,
jež spaluje se v extázi.
Ona hmotou nazývá se,
že klade odpor dotyku
a všechno nutí do styku,
sama tvoří násep hráze
i pramen řek v jejich snaze
zatopit vše nebo smésti,
co se staví jejich štěstí –
ona rodí, ona vraždí,
jí je hýbán jeden každý,
kdo je žití ratolestí.
Eurynomé tančila,
vítr bouřný probouzela,
jenž ji chytal kolem těla,
vášní dotyků opilá
spatří hada, půl ichtyla –
Ofióna, jak jej zveme.
Ten se s vášní přisál k ženě
duši plodě, duši světa,
v něm vše živé, bůh i sketa,
původ svůj má neskončeně.
V severní vítr vášnivý
zas Omfión se rozplynul,
leč v ženském lůně bytí půl
se s půlí pojí, protivy:
Eurynomé na nivy
mořských řas své vejce klade.
Když je hřeje, čeká mladé
zvědava a bez pohnutí:
co se zrodí ze splynutí
dívky s tebou, smilný hade?
Jak smrt by svoji tušila,
tak zvukům vejce naslouchá…
žraloka spíš, ne koloucha,
tasemnici, ne motýla
skořápka kryje spanilá.
A když praskne vejce vzduté,
dívka mizí kamsi všude.
Z vajíčka však život raší,
bzukot fanfár zazpívá si,
jak se hrne v to, co bude.
Tu hmyzu celé armády,
tam houby, tam zas květena,
zvířata vyjdou spářena
spáry do sebe zaťaty –
plné jsou zemské zahrady!
A duše hvězd, duše Země,
bohové i skřetů plémě,
prastaré moci jeskyní
jdou z tepla vejce do zimy
vášnivě a rozrušeně.
Z živoka hned roste jiný,
to je původ nás i všeho,
co je z hada mohutného.
Smrt však chodí na ty křtiny,
žvýká těla v tráveniny,
maso mele ve svém mlýnu,
aby hnitím okolnímu
životu zas půdu dala,
bez ní by se děcka malá
nezrodila nikdy v plínu.
Tři sudičky drží scénu
života jako na dlani,
dech jejich zvratky zavání,
ve tvář padá rozbrázděnu
šedý vlas – nepoznáš ženu:
zhrblé stáří zanedbané
nedá říci: paní, pane…
Žijí kdesi v sluji skalní,
šťastný osud, osud žalný
předou nám, kdo přežíváme.
Klóthó, ta život odvíjí
z barev plného vřetena,
Lachesis zase určena
je měřit vlákna linii
(tak líbat mohu na šíji
tvé vlasy, a tak spočinout),
ta sluj má ovšem temný kout,
v ní sedí baba s nůžkami,
Atropos, v díře potkaní,
a chce-li, může ustřihnout.
Osud je v hvězdách zachycen,
ten tajemně jim panuje,
ač pár pohledů do sluje
(ty smrti své jsou podpisem),
ať do kouta, ať pod svícen,
chaosu se zděsí jistě:
Klóthó usne na svém místě,
opilecké písně píská
Lachesis a metr stiská,
Atropos si tahá klíště,
leč nic se samo neděje,
všechno je z vůle osudu,
o níž hovořit nebudu,
neb temná je jak závěje
hvězdných mlhovin, které je
vždy z léta vidět v zenitu,
kdy světlušku zříš opitu,
jak se v škarpě šourá domů
lhostejná jsouc k nebesklonu
i k ztrátě klíčů od bytu.
Ať už je někdo uprosí,
ať sudice jsou uspány
či odvážlivec zábrany
zvrátí jejich, vždy na losy
to vepsal osud rákosy
na začátku bytí všeho:
vše je možné, nic nového
nikdy ale nenastane.
Cokoli v kronikách máme,
to je sudby pouhé echo.