„Věk je chlapec, / který si hraje, hraje kostkami / – dětské království.“ Hérakleitos (citováno podle Hérakleitos: Řeč o povaze bytí, Hermann a synové Praha 1993)

Při čtení starořeckých zlomků člověk cítí, jak složité je porozumět archaickému myšlení spolu s jeho přerodem v myšlení prvních iónských filozofů. Z konkrétnosti rituálu a personifikace přírody povstává obecný výklad skutečnosti, uložený do výrazných, podmanivých metafor, jež nemají ambice abstraktního rozumu, ale stojí spíše na básnické intuici. V drsném období raného řeckého starověku jistě věk nemohl být asociován s romantickým teskněním nad tím, co se mohlo udát s množstvím lidských osudů, které obsáhl. Spíše se v syrovosti života srdce vůči bolesti otupilo a vše to, co se dělo kolem, vnímalo jako nutnost, a to buď v náboženském smyslu, který umožňoval kauzalitu a smysluplnost, nebo s osamostatňováním se jednotlivce ve smyslu jakési absurdní hry, která nemá z hlediska budoucnosti jeho já žádné východisko a žádný smysl. Hérakleitos, známý svým odporem k mase a k průměrnosti, mohl vidět prázdno lidské existence zvláště výrazně, a tehdy by mu při jeho pronikavosti nezbylo možná vůbec nic jiného než přijmout neodvratitelné a zároveň ho obžalovat. Na jedné straně svými slovy průzračně vystihuje hru věků, onu náhodnost, v níž se linie zdánlivě smysluplného příběhu dříve či později náhle bortí, na druhé straně – aspoň podle mého názoru – poukazuje hořce na to, že právě dítě, jež nutně nemá ponětí o ničem, a je proto velmi kruté, vládne světu. Jak moc to muselo být bolestné pro něj, pro člověka, který ve svém městě energicky vždy prosazoval vládu toho nejlepšího, nejvhodnějšího?