Trochu jsem se opozdil, Vánoce 2006 právě minuly. Má smysl ještě přát k svátkům, které jsou za námi? Neměl bych se zamyslet nad tím, zda je udržování Tématu pro mne stále únosné, když zanedbávám i důležitá data a nedokáži včas napsat svou tradiční malou úvahu o Vánocích? Ale proč bych se tak snadno vzdával? Je úplně jedno, jak se stalo to, že jsem snad selhal, jde spíše o to, jak učinit ze selhání výhodu. Přát k Vánocům po Vánocích může mít a má svůj smysl. Možná je to lepší než konvenční přání před nadcházejícími svátky, které jako magnet uchvacují všechnu pozornost lidí k nakupování, shánění, konzumování, k rodinným (pro mnohé otravným) povinnostem. Ve spoustě doručených pohlednic a mailů jsou všechny jen přehlédnuty, není na ně čas – a větší pozornost upoutá možná jen pozdrav od toho, komu jsme ještě nenapsali a kdo nás svým přáním zatěžuje další povinností, totiž povinností rychle a včas odepsat.

 

                Když Vánoce minou, zavládne pohoda. Není to paradoxní, je to přirozené. Ceny zboží začnou klesat, děti si užívají dárků a prázdnin, dospělí lenoší, popíjejí, tráví dovolenou a čekají na Silvestra. Vlažní křesťané si odbyli svou „půlnoční povinnost“ a do kostela celý rok už ani nepáchnou, sváteční úvahy a promluvy mizí z médií, skalní křesťané dodržují další běh liturgického roku a jehovisté se tváří, že se nic nedělo a nic neděje. Proč by ale Vánoce zrovna v tuto dobu nemohly začínat? Jistě, církevně jsou tyto svátky vázané na určité datum (západní a východní církev se díky různým kalendářům i v datu liší), nicméně jejich podstata nemůže s žádným datem souviset. Je úplně jedno, zda si narození Krista připomenete v květnu nebo v září nebo v březnu, nejvíce záleží na tom, co si vlastně připomínáte a proč.

 

                Tím, že Vánoce skončily, neskončil jejich smysl, naopak! Každý pochopitelně bude vidět smysl Vánoc v něčem jiném (a leckdo může být přesvědčen, že je to jen otravná a vnější společenská konvence) – proč by to třeba nemohlo být rozbalení dárků? nebo večeře v kruhu rodiny? nebo odpočinek? nebo poslouchání koled? nebo sledování Mrazíka v televizi? Vůbec nic proti tomu nemám, každý podle svého gusta. Jisté se mi ale zdá, že takto založené svátky zažívají rozklad a směřují k zániku. Bohatství vánoční tradice, díky jejíž vitalitě ještě Vánoce slavíme, stojí na křesťanství. Křesťanství dává také smysl onomu šťastné a veselé… protože Vánoce jsou právě oslavou narození Mesiáše, příchodu Spasitele. Čili jsou to svátky radosti a naděje, jejichž štafetu k nám nesou naši předkové až z hlubin středověku. I kdyby Bůh stokrát nebyl, má tohle dědictví hodnotu, bije v něm obrovské množství lidských srdcí a jejich těžko zpochybnitelných prožitků. A to právě proto, že vánoční mystérium není ploché dogma, není to nějaká abstraktní tradice a kodexová hodnota, je to naopak živoucí příběh, kterým je možno se nechat oslovit a uchvátit. O čem budeme psát a pro co budeme žít, zmizí-li veškeren tento rozměr života jen pro naši přežranou lhostejnost či pyšné pohrdání rozumem našich předků?

 

                Mladí lidé si dnes často hrají v lese na různé pohádkové bytosti – občas potkávám ve vlaku hloučky jinochů a dívek, oblečené do fantasy kostýmů, upravené ve tvářích po vzoru tradiční romantiky (dlouhé prosté vlasy, přirozený výraz, žádná kosmetika) a zas natěšené na víkendová dobrodružství. Věří tomu, nač si hrají? Nebo je to jen jakýsi tik, skrytá potřeba, jež se bez hutné, náročné stravy ukájí pouze v přízračných fantaziích? Co bude pro jejich životy důležité, až vyrostou, co vezmou vážně? Budou už hned po návratu domů do „reality“ pohrdat svými hrami? Nebo jinak: co pro nás i v tomto světle znamenají Vánoce po Vánocích? Je to jen vyhozený stromek, odbyté pečení a návštěvy, rozdané i obdržené dary?

 

                Celý rok můžeme a máme žít z Vánočního poselství, bereme-li je vážně. A proto: šťastné a veselé!