O tempora, o mores! – traduje se výrok Ciceronův. Ve starém Řecku už Hésiodos přišel s podmanivou představou, že lidské pokolení stále a zákonitě upadá. Lidé mají obecně tendenci minulost si idealizovat, a to zvláště v morálním ohledu. Může se říci, že dnes i samo slovo ctnost téměř vymizelo, že v době konzumního relativismu a všeobecné lhostejnosti je po nějakých ušlechtilých ideálech definitivně veta. Skepse, cynismus, pragmatismus uchvátí brzy všechno, čímž sice nemusí být dotčena aspoň základní mezilidská slušnost a smysl pro nutnost stíhat a trestat zločin, všechno, co je nad to, ale odumře.

Problém je v tom, že z minulosti známe pouze špičky ledovců, že to, co tehdy bylo běžné, co současník mohl vidět jaksi pod mikroskopem, to dnes ustoupilo velkým duchům a myšlenkám, reprezentujícím vzdáleným pozorovatelům masiv historie. Jsme přesvědčení, že teprve naše společnost je opravdu relativistická, emancipovaná, a soudíme tak proto, že oné minulosti připisujeme nějaký právní a náboženský řád, aniž bychom se ovšem podívali, tak jako např. Boccaccio nebo Le Sage, pod střechy jednotlivých domů, do postelí jednotlivých ložnic, do uvažování jednotlivých lidí. Netvrdím, že vždycky bylo všechno stejné, tvrdím jen to, že vždycky bylo všechno mnohem složitější. Tak jako je těžké říci, jaká je naše doba, když vidíme její reálnou rozmanitost a různost lidských osudů, tak je ošidné hovořit paušálními slovy o minulosti, tím spíše o ryzosti morálky a hodnot minulých generací.

Avšak pro morálku může mít idealizace minulosti svůj důležitý význam. Dokonce snad i pro kulturu vůbec. Nejde totiž vůbec o nějaké plošné srovnávání, o postěžování si na nějakém náhodném místě, že daná singulární událost by se před sto lety prostě nemohla stát, jde naopak o výjimečné vzory. Z minulosti tyto vzory vyčnívají, všímáme si jich, jsou pro nás jaksi evolučně důležité, protože ukazují, že něco šlo, něco, co se ve ztracenosti mezi šedivým průměrem zdá dnes nemožné. Jestliže my jsme podobni brodícímu se bahnem, který kolem sebe bezprostředně vidí pouze mlhy, bláto a havěť, jsou vzory minulosti něco jako obrovské majáky v dálce, z nichž vnímáme pouze světlo, nikoli jejich bezprostřední okolí (o němž lze alespoň přibližně předpokládat, že není příliš odlišné od toho, co vidíme kolem sebe dneska). Tyto majáky nejsou ani tak návodem k jednání, nějakou šablonou k napodobení, jako spíše výzvou k hledání vlastní cesty – neboť jejich velikost spočívá právě v tom, že je jejich vlastní. Ctnost, morálka, kultura nespočívají v dodržování kodexů či ve vnějším napodobování vzorů, naopak jsou pouze tam, kde je duch v hloubi živý, teprve tento duch správně rozumí svým předchůdcům, aniž by jimi byl svazován do neživotné formy farizeje či filistra.

Jsem přesvědčen, že je mezi námi mnoho podobných lidí a že dnešní silné pohrdání minulostí s jejími vzory ctností, krásy, morálky, kultury či vědy je jim (čili i nám všem, neboť je potřebujeme) velmi na škodu. Čirá prostřednost a omezenost, zahleděná do sebe (ta tu byla vždycky), jako by víc a víc ztrácela ostych před něčím velkým, protože o velkém může vědět jen z minulosti, čili z podstatného odstupu, a minulost je pro přepyšné idioty dneška zavržena a vysmána. Ale jak se může dnešní mladý člověk najít ve své niterné velikosti, jak může najít sobě podobného, je-li vystaven smíchu a všeobecnému nepochopení, když podobně jako Rafael před dílem géniů předchůdců řekne s posvátným zaujetím: já také chci být malířem! – jak? Na druhou stranu by bylo velmi pošetilé bát se o génia. Pomineme-li totiž různé vnější překážky (náhlá smrt, náhodné spuštění nějaké neuronální dráhy s důsledkem demence atd.), génius se vždycky prosadí (byť posmrtně). Jen pro nás pro všechny by bylo lépe, kdyby se mohl prosazovat už dnes a se širokým polem působnosti, kdyby jemu spřátelená, příbuzná mentalita vládla aspoň v nějakých rezervacích, v nichž by sklidil obdiv za svůj vnitřní plamen a ne jen nepochopení průměrných tupců, kteří nikdy nic podobného neprožili a neprožijí.