Voda se vzdouvá v zátoce

a studí mrtvá hlubina,

divná touha se počíná

a v prázdno hledí divoce,

nitro je bolu původce,

jenž z citu větve vyhání,

vždyť kámen nezná laskání,

ni nemoc a pád života,

mu pod nohy se nemotá

láska, matouc ho stopami.

V bezhlavém a divém letu

jak hemžení larev vzniká

každá láska od střevlíka

po člověka s retem v retu.

Je-li touha, život je tu.

Odtud nenávist pochází,

zpupnost zhrdnuvší zákazy,

zloděj i vrah, prostě Pepa,

náhody spleť krutě slepá,

jež spaluje se v extázi.

Ona hmotou nazývá se,

že klade odpor dotyku

a všechno nutí do styku,

sama tvoří násep hráze

i pramen řek v jejich snaze

zatopit vše nebo smésti,

co se staví jejich štěstí –

ona rodí, ona vraždí,

jí je hýbán jeden každý,

kdo je žití ratolestí.

Eurynomé tančila,

vítr bouřný probouzela,

jenž ji chytal kolem těla,

vášní dotyků opilá

spatří hada, půl ichtyla –

Ofióna, jak jej zveme.

Ten se s vášní přisál k ženě

duši plodě, duši světa,

v něm vše živé, bůh i sketa,

původ svůj má neskončeně.

V severní vítr vášnivý

zas Omfión se rozplynul,

leč v ženském lůně bytí půl

se s půlí pojí, protivy:

Eurynomé na nivy

mořských řas své vejce klade.

Když je hřeje, čeká mladé

zvědava a bez pohnutí:

co se zrodí ze splynutí

dívky s tebou, smilný hade?

Jak smrt by svoji tušila,

tak zvukům vejce naslouchá…

žraloka spíš, ne koloucha,

tasemnici, ne motýla

skořápka kryje spanilá.

A když praskne vejce vzduté,

dívka mizí kamsi všude.

Z vajíčka však život raší,

bzukot fanfár zazpívá si,

jak se hrne v to, co bude.

Tu hmyzu celé armády,

tam houby, tam zas květena,

zvířata vyjdou spářena

spáry do sebe zaťaty –

plné jsou zemské zahrady!

A duše hvězd, duše Země,

bohové i skřetů plémě,

prastaré moci jeskyní

jdou z tepla vejce do zimy

vášnivě a rozrušeně.

Z živoka hned roste jiný,

to je původ nás i všeho,

co je z hada mohutného.

Smrt však chodí na ty křtiny,

žvýká těla v tráveniny,

maso mele ve svém mlýnu,

aby hnitím okolnímu

životu zas půdu dala,

bez ní by se děcka malá

nezrodila nikdy v plínu.

Tři sudičky drží scénu

života jako na dlani,

dech jejich zvratky zavání,

ve tvář padá rozbrázděnu

šedý vlas – nepoznáš ženu:

zhrblé stáří zanedbané

nedá říci: paní, pane…

Žijí kdesi v sluji skalní,

šťastný osud, osud žalný

předou nám, kdo přežíváme.

Klóthó, ta život odvíjí

z barev plného vřetena,

Lachesis zase určena

je měřit vlákna linii

(tak líbat mohu na šíji

tvé vlasy, a tak spočinout),

ta sluj má ovšem temný kout,

v ní sedí baba s nůžkami,

Atropos, v díře potkaní,

a chce-li, může ustřihnout.

Osud je v hvězdách zachycen,

ten tajemně jim panuje,

ač pár pohledů do sluje

(ty smrti své jsou podpisem),

ať do kouta, ať pod svícen,

chaosu se zděsí jistě:

Klóthó usne na svém místě,

opilecké písně píská

Lachesis a metr stiská,

Atropos si tahá klíště,

leč nic se samo neděje,

všechno je z vůle osudu,

o níž hovořit nebudu,

neb temná je jak závěje

hvězdných mlhovin, které je

vždy z léta vidět v zenitu,

kdy světlušku zříš opitu,

jak se v škarpě šourá domů

lhostejná jsouc k nebesklonu

i k ztrátě klíčů od bytu.

Ať už je někdo uprosí,

ať sudice jsou uspány

či odvážlivec zábrany

zvrátí jejich, vždy na losy

to vepsal osud rákosy

na začátku bytí všeho:

vše je možné, nic nového

nikdy ale nenastane.

Cokoli v kronikách máme,

to je sudby pouhé echo.