XVI

 

To jen v silách

je zvířete,

však nad lidské síly,

v těch lidech nevidět

zmírající nuly…

Ne nuly v tom snad,

že ještě nevlastní

vyšší hodnostní odznak,

že ještě nemají určené,

jak v pompě

život promrhat,

nuly v tom prostém

faktu

jen,

že nejsou…

Tam a zpět

míč přelétal

a Harold

poprvé ve svém životě

nevěděl,

proč po něm skočit,

proč vůbec…

Nikdy to nemělo smysl,

dnes teprve to ví.

Hraje,

ba výborně hraje

Harold dál,

na zvracení je mu ale,

neboť chtěl žít

a jenom

utíká…

 

 

 

XVII

 

Ostatní však

v družné zábavě,

v zápalu nejvyšším,

s nímž táhnou do boje,

házejí míčem

sem a tam,

tam a sem

a stihnou vše

při tom rituálu bezduchém:

i páří se,

i brousí drápy

a cvičí tělo,

také přátelství

silněji vážou

a ulevují si

od afektů zvířecích.

Dnes to ale jiné je,

neb Harold

dráždí je,

že ač nejlepší z nich

ten nejlehčí míč

zkazil potupně

a vůbec:

hru jim kazí

a trudnou dělá,

když vážit nechce si těla

a příliš dbá

o ducha…

 

 

 

XVIII

 

Nesmíme si myslet však,

že sportovci jsou bezduší!

Vždyť ze všech oni

to oni jediní

nejvíce starají se o duši!

Skáčou,

běhají,

házejí

a nikdo

krom nich

netuší,

co dělají tímto

pro duši…

Vždyť takový koule hod

přehodí celý

Platónův idealismus

a chudák Platón pak

může jen snít,

jednou že koulařku

přehodí.

Ó nepřehodí!

Aristokrat ten změkčilý!

nepřehodí…

 

 

XIX

 

To filozofů osud je šlach:

že od samého myšlení,

jež stejně nikam nevede,

změkčile dřevění.

A pak,

neb v šlachách

veškerý duch ukryt je,

ztratí ducha sílu

a mravní čest.

Tak sportovec neváhá

a pěstí šlach,

šlechetně věří pak

šlechetnosti schopen je-li ,

že ducha tímto pěstuje.

A my mu to neberme!

Vždyť rozšířený je to jev,

že i život celý

člověk sportu daruje

či co zbývá z něj,

že bychom při sebemenší námitce

argumentům šlach

museli za pravdu dát.

Tak mlčet

moudřejší

jeví se…

 

 

 

XX

 

Osudově Harold prohléd

nahost krále

a sportu cenu,

a tak tam teď stojí

uprostřed hřiště

míčem nevýslovně

pohrdaje,

neb na něj letí

s absolutním nárokem

na odražení.

Také absolutno

sportovci mají!

Couvl Harold

a míče nároku nedostál,

neb jevil se mu

jako absurdity zosobnění.

A tak – tupě na zem

balón pad

a uraženě odrazil se…

A nikdo nemůže vyjít z udivení,

ne že  míč se odrazil

– i když i to snad ,

že ale couvl,

kdo couvnout

nesměl.

Nadarmo nedřímá tak

v člověku šelma lítá,

ne nadarmo spát ji nudí,

ne nadarmo ráda se budí

a může-li,

rozvzteká se

i na kamaráda

naježená celá a svůdně

zvířecí…

Ale člověk kulturní

ukázat nechce,

co v něm dříme,

co se budí,

a proto

Desatero slévá

s divokostí a nenávistí

v hrudi…

 

 

 

XXI

 

„Tak nehrej s námi,

nechceš-li…,“

z úst jedné milosrdné dívčiny

vypadlo do prostoru,

do prostoru udivených,

z nichž každý

cítil se nevinný

a vinným shledal druhého…

Necítili zášť,

chtěli však hrát,

k smrti hrát:

míč sem,

míč tam –

a nechtěli se nechat rušit.

A Harold rušil –

musel ven,

musel – neb kdo to má snést,

když v zaujetí

pro hru nehynoucím

někdo nehraje?

A tak šel, neb musel jít…

To si však nemysli,

že nikdo tam se nenašel,

kdo Harolda cenil

nad hru výše.

Byl tam jeden

přítel…

 

 

 

XXII

 

Spolu sedli si bokem,

oba těkavého zraku,

a čekali,

kdy ten druhý otáže se.

Čekali,

kdy dozraje chvíle,

a když už zralá

ze stromu naladění

spadla,

začal přítel:

„To se stává…“

Harold mlčel

a nechtěl slovům těm

rozumět…

To strašilo jej:

že „se stává“ jen.

Neb

děsivé až příliš je,

že pouze „stává se“,

že člověk myslí…

„To se stává, věř mi.“

Pokračoval…

 

 

XXIII

 

To proto as,

aby nevázl dialog,

také Harold přihodil

pár slov:

„A co se stává?“

A tomu přítel zas

nechtěl rozumět.

Neb co, prosím vás,

může divněji znít,

než v situaci této

tato věta jeho?

A tak jevil se

Harold

jak blázen,

jenž na zřejmé se ptá.

„I to se stává…,“

pomyslil si

přítel shovívavý.

Shovívavý,

neb choromyslnost

zamítl

a v úvahu jen

unavenost,

lásku

či depresi ještě

bral.

„Na pivo pojď,

to tě zvetí…“

A tato rada

věky letí…

 

 

 

XXIV

 

Na pivo?

To hlavou třese!

Na pivo?

Po pivu zapomene se!

Na pivo?

V hospodě život plyne,

každý hovoří tam o životě,

o svých trablech

mrtvě nyje

a hasí prohru životní

hnědým odvarem,

jenž tu sílu má:

zapomenout dá!

Tam snad

Harold najde přítele,

a když jiného ne,

jehož totéž sužuje,

pak aspoň toho

hnědého…

 

 

 

XXV

 

Kývl Harold,

jemně kývl, hlavou kývl.

A tak ti dva přátelé

do hospody

rozhodli se jít…

neb tuze tíží žití.

To psanců rod,

jenž bojí se sebe sama

a romantickou

nenachází sílu

vzdorovat a tvrdý být,

večer co večer

plíží se do hospod.

A hnije tam

a dohnívá

jak mrtvola, jež

v hrobě tleje…

Hnijí přímo – zaživa.

Nemysli si,

to Harold znal,

neb velkodušně

uvnitř hrudi

zvony bijí

a nedají se oklamat!

Proč – tedy – se rozhod tak,

jak rozhod se,

když zná

prapodstatu tlení

a jeho pach a jed?

Tak ptáš se?

pak slyš odpověď:

neb Harold

bojí se…

 

 

 

XXVI

 

Vždyť

kdo z vás tuší jen,

šosáci, již mne čtete,

jak tíží bytí nést!?

Nikdo!

A Harold poprvé to pocítil,

nediv se

tomu pak,

když pod tím náporem

ohnul se.

Ó – zda se narovná?

To nás netýče se.

K ději však

pojďme zpět,

neb – a na to nezapomeň –

pouhý jsem tu vypravěč.

Slyš tedy!

Již stojí před hospodou

a vejít chystají se,

jeden s dobrou náladou,

se zlou druhý…

Vešli –

a nic se nedělo.

Či lépe řečeno:

příliš dělo se,

avšak příliš laxně

a bez zájmu velkého…

Všichni něco dělali

a nedělali nic.

Neb bez zájmu dělá-li se co,

pak nikdy není to víc

než pouhé nic…

A tak všichni mrhali

(k tomu zjevně dohnáni)

životem svým,

neboť nevěděli,

co s ním,

a on sám odcházel

pryč…

 

 

 

XXVII

 

A tuto změť

zmítajících se těl,

jež páchla od hlavy,

Harold zřel.

Přehlédl hrobku tu,

do níž duch

chodí umírat,

a seznal v největším rozsahu,

že ni zde

pochopení nenajde:

a ne-li tu,

pak nikde už…

A pravda tato drtící

nesnesla být nesena,

tedy sáh po nejbližší

sklenici

a pil,

neb pít zapomenout dá,

že se pouze

tleje…

 

 

 

XXVIII

 

Nemohl si však

nevšimnout

těch postav

a symboliky v nich ukryté.

Těch postav kolem něj!

Nebyla to místnost veliká,

rohy sousedily spolu

a obrazy tísnily se na stěnách.

Malý to byl hřbitov:

jak židovský.

Navěky vyhrazen.

Místo desek tváře,

místo hrobů těla,

místo hlíny

láhve piva –

místo červů alkohol.

A tak žily

v komunitě –

tyto lidské mrtvoly,

které za nejvyšší tabu

účelně si zvolily:

mluvit o životě.

To Haroldovi

vše zřejmé bylo napohled

a děsil se jen

myslet…

Myslet o těch lidech zde,

o svém životě,

o pivě,

o sobě…

To Harolda děsilo:

že musel myslet,

nechtěl-li

tlít…

 

 

 

XXIX

 

U jednoho stolu

s ním,

naproti němu,

seděl starý muž

a v tónech stáří svého

klimbal v myšlenkách.

Nebylo lehko

poznat, co v hlavě má,

neb čelo skrze vrásky

nechtělo nic říct

a tvář spala

spánkem opilým.

Stařík mřel

a bylo mu to vidět

na rtech…

Zbývaly hodiny,

dny

a snad i roky,

on však už jen smrtí žil,

zmámen

zrakem jejím děsivým.

Neb vše ztratilo

cenu už,

neb smrt je nadosah,

a tak

v nicotě nejvyšší,

kdy vše zvrací,

že je smrt blízko

a život ztratil cenu,

čeká, kdy konečně přijde,

čeká na stařenu,

která

za pravdu mu

dá…

 

 

 

XXX

 

U baru zas

opřený stál

mladý muž.

Byl jiný…

V šat roztodivný

ustrojen

melancholicky seděl

zamyšlen,

nemyslel však:

jen přemítal.

Byl prázdný,

příliš prázdný,

zatím mu to vadilo:

v tom jiný byl.

A jako Harold

také on: zapomenout chtěl.

Pil tedy…

A jevil se

ve svém divném ustrojení

jako smrti manifest,

ducha smrti,

jež neodvratně

přes Styx dospělosti

vůli žít

vodí…

XXXI

 

Divný zvuk,

v hospodě vůbec ne,

však pro duši,

jež o životě přemítá,

divný jistojistě,

Haroldův upoutal sluch:

nadávka a smích…

Oboje v jednom výrazu:

ve skřeku,

jenž prýštil

z temna ničeho.

To dva muži

stáří jeho

hádali se o kartu,

zda svrch to byl

či spod.

A prášilo se oběma

mocně od huby,

až z toho vzniklo dilema,

zda vůbec kdo

pravdu mluví.

Šlo o mnoho:

o papír

s hlavou mudrce!

A pro váhu jeho as,

neb všude ctí se

mudrci,

každý z nich

i nejsprostěji lhal,

nejtupěji nadával

ba i k boji

hotov byl…

Vždyť nakonec

se poprali…

 

 

 

XXXII

 

A oba řvali

v božském zápolení,

neb šlo o vše:

šlo o čest!

Je tomu totiž

tak zpravidla,

že kdo vyhraje,

pravdu má…

A tak nakonec

jen tupec opravdový

za pravdou rozumem

může se hnát

jak Aristotel

kupříkladu –

neb vždy pouze pěst

rozhodne,

kdo měl pravdu!

Ti dva tedy

vzorně ctili

nejvyšší zákony

metafyziky

a o čest gorilí

bojovali

jako dvě

gorily…