XVI
To jen
v silách
je zvířete,
však nad lidské síly,
v těch lidech nevidět
zmírající nuly…
Ne nuly v tom snad,
že ještě nevlastní
vyšší hodnostní odznak,
že ještě nemají určené,
jak v pompě
život promrhat,
nuly v tom prostém
faktu
jen,
že nejsou…
Tam a zpět
míč přelétal
a Harold
poprvé ve svém životě
nevěděl,
proč po něm skočit,
proč vůbec…
Nikdy to nemělo smysl,
dnes teprve to ví.
Hraje,
ba výborně hraje
Harold dál,
na zvracení je mu ale,
neboť chtěl žít
a jenom
utíká…
XVII
Ostatní však
v družné zábavě,
v zápalu nejvyšším,
s nímž táhnou do boje,
házejí míčem
sem a tam,
tam a sem
a stihnou vše
při tom rituálu bezduchém:
i páří se,
i brousí drápy
a cvičí tělo,
také přátelství
silněji vážou
a ulevují si
od afektů zvířecích.
Dnes to ale jiné je,
neb Harold
dráždí je,
že ač nejlepší z nich
ten nejlehčí míč
zkazil potupně
a vůbec:
hru jim kazí
a trudnou dělá,
když vážit nechce si těla
a příliš dbá
o ducha…
XVIII
Nesmíme si myslet však,
že sportovci jsou bezduší!
Vždyť ze všech oni
– to oni jediní –
nejvíce starají se o duši!
Skáčou,
běhají,
házejí
a nikdo
– krom nich –
netuší,
co dělají tímto
pro duši…
Vždyť takový koule hod
přehodí celý
Platónův idealismus
a chudák Platón pak
může jen snít,
jednou že koulařku
přehodí.
Ó nepřehodí!
Aristokrat ten změkčilý!
nepřehodí…
XIX
To filozofů osud je šlach:
že od samého myšlení,
jež stejně nikam nevede,
změkčile dřevění.
A pak,
neb v šlachách
veškerý duch ukryt je,
ztratí ducha sílu
a mravní čest.
Tak sportovec neváhá
a pěstí šlach,
šlechetně věří pak
– šlechetnosti schopen je-li –,
že ducha tímto pěstuje.
A my mu to neberme!
Vždyť rozšířený je to jev,
že i život celý
člověk sportu daruje
či co zbývá z něj,
že bychom při sebemenší
námitce
argumentům šlach
museli za pravdu dát.
Tak mlčet
moudřejší
jeví se…
XX
Osudově Harold
prohléd
nahost krále
a sportu cenu,
a tak tam teď stojí
uprostřed hřiště
míčem nevýslovně
pohrdaje,
neb na něj letí
s absolutním nárokem
na odražení.
Také absolutno
sportovci mají!
Couvl Harold
a míče nároku nedostál,
neb jevil se mu
jako absurdity zosobnění.
A tak – tupě na zem
balón pad
a uraženě odrazil se…
A nikdo nemůže vyjít
z udivení,
ne že míč se odrazil
– i když i to snad –,
že ale couvl,
kdo couvnout
nesměl.
Nadarmo nedřímá tak
v člověku šelma lítá,
ne nadarmo spát ji nudí,
ne nadarmo ráda se budí
a může-li,
rozvzteká se
i na kamaráda
naježená celá a svůdně
zvířecí…
Ale člověk kulturní
ukázat nechce,
co v něm dříme,
co se budí,
a proto
Desatero slévá
s divokostí a nenávistí
v hrudi…
XXI
„Tak nehrej s námi,
nechceš-li…,“
z úst jedné milosrdné
dívčiny
vypadlo do prostoru,
do prostoru udivených,
z nichž každý
cítil se nevinný
a vinným shledal druhého…
Necítili zášť,
chtěli však hrát,
k smrti hrát:
míč sem,
míč tam –
a nechtěli se nechat rušit.
A Harold rušil –
musel ven,
musel – neb kdo to má snést,
když v zaujetí
pro hru nehynoucím
někdo nehraje?
A tak šel, neb musel jít…
To si však nemysli,
že nikdo tam se nenašel,
kdo Harolda cenil
nad hru výše.
Byl tam jeden
přítel…
XXII
Spolu sedli si bokem,
oba těkavého zraku,
a čekali,
kdy ten druhý otáže se.
Čekali,
kdy dozraje chvíle,
a když už zralá
ze stromu naladění
spadla,
začal přítel:
„To se stává…“
Harold mlčel
a nechtěl slovům těm
rozumět…
To strašilo jej:
že „se stává“ jen.
Neb
děsivé až příliš je,
že pouze „stává se“,
že člověk myslí…
„To se stává, věř mi.“
Pokračoval…
XXIII
To proto as,
aby nevázl dialog,
také Harold přihodil
pár slov:
„A co se stává?“
A tomu přítel zas
nechtěl rozumět.
Neb co, prosím vás,
může divněji znít,
než v situaci této
tato věta jeho?
A tak jevil se
Harold
jak blázen,
jenž na zřejmé se ptá.
„I to se stává…,“
pomyslil si
přítel shovívavý.
Shovívavý,
neb choromyslnost
zamítl
a v úvahu jen
unavenost,
lásku
či depresi ještě
bral.
„Na pivo pojď,
to tě zvetí…“
A tato rada
věky letí…
XXIV
Na pivo?
To hlavou třese!
Na pivo?
Po pivu zapomene se!
Na pivo?
V hospodě život plyne,
každý hovoří tam o životě,
o svých trablech
mrtvě nyje
a hasí prohru životní
hnědým odvarem,
jenž tu sílu má:
zapomenout dá!
Tam snad
Harold najde přítele,
a když jiného ne,
jehož totéž sužuje,
pak aspoň toho
hnědého…
XXV
Kývl Harold,
jemně kývl, hlavou kývl.
A tak ti dva přátelé
do hospody
rozhodli se jít…
neb tuze tíží žití.
To psanců rod,
jenž bojí se sebe sama
a romantickou
nenachází sílu
vzdorovat a tvrdý být,
večer co večer
plíží se do hospod.
A hnije tam
a dohnívá
jak mrtvola, jež
v hrobě tleje…
Hnijí přímo – zaživa.
Nemysli si,
to Harold znal,
neb velkodušně
uvnitř hrudi
zvony bijí
a nedají se oklamat!
Proč – tedy – se rozhod tak,
jak rozhod se,
když zná
prapodstatu tlení
a jeho pach a jed?
Tak ptáš se?
pak slyš odpověď:
neb Harold
bojí se…
XXVI
Vždyť
kdo z vás tuší jen,
šosáci, již mne čtete,
jak tíží bytí nést!?
Nikdo!
A Harold poprvé to pocítil,
nediv se
tomu pak,
když pod tím náporem
ohnul se.
Ó – zda se narovná?
To nás netýče se.
K ději však
pojďme zpět,
neb – a na to nezapomeň –
pouhý jsem tu vypravěč.
Slyš tedy!
Již stojí před hospodou
a vejít chystají se,
jeden s dobrou náladou,
se zlou druhý…
Vešli –
– a nic se nedělo.
Či lépe řečeno:
příliš dělo se,
avšak příliš laxně
a bez zájmu velkého…
Všichni něco dělali
a nedělali nic.
Neb bez zájmu dělá-li se co,
pak nikdy není to víc
než pouhé nic…
A tak všichni mrhali
(k tomu zjevně dohnáni)
životem svým,
neboť nevěděli,
co s ním,
a on sám odcházel
pryč…
XXVII
A tuto změť
zmítajících se těl,
jež páchla od hlavy,
Harold zřel.
Přehlédl hrobku tu,
do níž duch
chodí umírat,
a seznal v největším
rozsahu,
že ni zde
pochopení nenajde:
a ne-li tu,
pak nikde už…
A pravda tato drtící
nesnesla být nesena,
tedy sáh po nejbližší
sklenici
a pil,
neb pít zapomenout dá,
že se pouze
tleje…
XXVIII
Nemohl si však
nevšimnout
těch postav
a symboliky v nich
ukryté.
Těch postav kolem něj!
Nebyla to místnost veliká,
rohy sousedily spolu
a obrazy tísnily se na
stěnách.
Malý to byl hřbitov:
jak židovský.
Navěky vyhrazen.
Místo desek tváře,
místo hrobů těla,
místo hlíny
láhve piva –
– místo červů alkohol.
A tak žily
– v komunitě –
tyto lidské mrtvoly,
které za nejvyšší tabu
účelně si zvolily:
mluvit o životě.
To Haroldovi
vše zřejmé bylo napohled
a děsil se jen
myslet…
Myslet o těch lidech zde,
o svém životě,
o pivě,
o sobě…
To Harolda děsilo:
že musel myslet,
nechtěl-li
tlít…
XXIX
U jednoho stolu
s ním,
naproti němu,
seděl starý muž
a v tónech stáří svého
klimbal v myšlenkách.
Nebylo lehko
poznat, co v hlavě má,
neb čelo skrze vrásky
nechtělo nic říct
a tvář spala
spánkem opilým.
Stařík mřel
a bylo mu to vidět
na rtech…
Zbývaly hodiny,
dny
a snad i roky,
on však už jen smrtí žil,
zmámen
zrakem jejím děsivým.
Neb vše ztratilo
cenu už,
neb smrt je nadosah,
a tak
v nicotě nejvyšší,
kdy vše zvrací,
že je smrt blízko
a život ztratil cenu,
čeká, kdy konečně přijde,
čeká na stařenu,
která
za pravdu mu
dá…
XXX
U baru zas
opřený stál
mladý muž.
Byl jiný…
V šat roztodivný
ustrojen
melancholicky seděl
zamyšlen,
nemyslel však:
jen přemítal.
Byl prázdný,
příliš prázdný,
zatím mu to vadilo:
v tom jiný byl.
A jako Harold
také on: zapomenout chtěl.
Pil tedy…
A jevil se
ve svém divném ustrojení
jako smrti manifest,
ducha smrti,
jež neodvratně
přes Styx dospělosti
vůli žít
vodí…
XXXI
Divný zvuk,
v hospodě vůbec ne,
však pro duši,
jež o životě přemítá,
divný jistojistě,
Haroldův upoutal sluch:
nadávka a smích…
Oboje v jednom výrazu:
ve skřeku,
jenž prýštil
z temna ničeho.
To dva muži
stáří jeho
hádali se o kartu,
zda svrch to byl
či spod.
A prášilo se oběma
mocně od huby,
až z toho vzniklo
dilema,
zda vůbec kdo
pravdu mluví.
Šlo o mnoho:
o papír
s hlavou mudrce!
A pro váhu jeho as,
neb všude ctí se
mudrci,
každý z nich
i nejsprostěji lhal,
nejtupěji nadával
ba i k boji
hotov byl…
Vždyť nakonec
se poprali…
XXXII
A oba řvali
v božském zápolení,
neb šlo o vše:
šlo o čest!
Je tomu totiž
tak zpravidla,
že kdo vyhraje,
pravdu má…
A tak nakonec
jen tupec opravdový
za pravdou rozumem
může se hnát
– jak Aristotel
kupříkladu –
neb vždy pouze pěst
rozhodne,
kdo měl pravdu!
Ti dva tedy
vzorně ctili
nejvyšší zákony
metafyziky
a o čest gorilí
bojovali
jako dvě
gorily…