Vše usebralo se do bytí,

těkavý obtisk tajemství

pomalu vycházel ze hlubin

a já nevěřil očím svým.

Blesk a bouřka bije když,

to Zeus otec ztrácí klid

a musí v hněvu tom

dát své zlosti také tón.

Bohoslužba ticha

naplnila vesmír,

když Měsíc nektar míchal

z mléčných září hvězdných.

Nadějí se věčnou mihla

na černém plátně oblohy

padající hvězdy rýha,

jež v mém srdci nyní lpí.

Rudá touha k svému muži

Jitřenku zas přivádí,

když matka Země v skrytu touží

v tichu noci najít klid.

Les je jako království,

v němž vidíš mnoho poddaných,

jen jediný však majestát:

buk vypjatý v nebesa.

Jen vroucí láska

smí pravdě strhnout šat.

Nejlépe báseň lapíš

do ok lásky, příteli,

na lásky těle nalič

a z očí lásky potom žni.

Dusná tíže

lásky znovu

pevně víže

básně sloku.

Po obědě, po poledni

nadýmá se lenost letní

a hraje všemi barvami

jak mušky zlaté bzučení.

Ó – ty barev sytá přírodo,

jsem štětec tvého Tvůrce.

Pomněnku jsem utrhnul

a do kytice přivázal,

abys si vzpomenul,

kdo rád tě mívával.

Sbírám ti, lásko, kytici

z všech obyčejných květin,

aby ten dar, jenž dávám ti,

zas zázrakem tvým ožil.

Proč schovala jsi všechny barvy

nám před očima, noci?

Snad abys dala za to vábný

prajednoty všeho třpyt…?

Slunce buší na tmy bránu,

až chvěje se to radostí.

Když vedro vládne zase zemi,

tu k studánce já zavítám,

tam u vína si v posezení

rád s vílami zazpívám.

Místo mouchy chytil v síti

pavouk kapku rosy

a teď žasne nad kořistí,

jež mu krásu nosí.

Když milují se motýli,

na počátku léta,

tehdy i my se spojili

v zář nad hlavou světa.

Do šera zas zabočil

velebný pán, Čas,

rozklinkal všechny soumraky

a pohřbil všechna svítání.

V dešti zmočený

samoten stojí básník

– a kol něj tisíc víl

v kolotu všech tamburin.

Oberon prostřel noc

– tak tiše, pohostinně,

až tě láká usednout.

Jsi hluchý, člověče?

Taková slavnost kol tebe!:

věčnost slaví Oberon,

tvého srdce zvučný zvon.

Nabral jsem si měchy vína,

tam pod skalkou prý odpočívá

Silén se svou družinou.

Byl básník sám

se svým mladým přítelem

a ten se ho ptal,

proč tak těžce miluje.

Pravdu jsem potkal na cestě,

tvářila se poklesle

nuzný majíc šat.

Šel hoch s džbánem piva

za otcem lesní pěšinou,

zpíval slova básníkova

a laskal krásu zelenou.

Zapěli jsme, braši, písně

pěkně v kruhu u ohniště,

ráno šel až každý spát

a večer vstával každý zas.

Vidím noční krmelec

a v něm, tiše!, na seně

dva – noví Romeo a Julie.

Ó láskou voní tento svět.

Netouží nijak básník

k vám, do chladu, se vrátit.

Satyrů jsem spatřil houf,

každý se svou píšťalou

do skoku mě pobízel:

nuže pojďme – hola hej!

Listí, jak jsi rozpustilé!

Copak si to povídáte,

copak tiše šepotáte?

Jak na světě je krásně!

Nevím, blázne, co je pravda,

však znám dobře nohy lži.

Jak temné žebroví

smrk se snový

přede mnou tu modlí

– až slyším jeho vzdych.

Posvátně šumí

královské ty lesy,

příbojem duní,

jenž přináší stesky.

Ticho…Cvrček kdesi v dáli

z hospody jde nalit

a podvečer se zmítá

v noci lapen síta.

Kolouch spadl ze srázu

a lani puká srdce.

Nechtěl říci všechno

slavík krásné růži,

mnoho měl na srdci,

co zůstalo nevyřknuto.

Jsi zrnko písku

na Sahaře

a vítr si s tebou hraje

od věků do věků.

Jsi také, člověče,

světa těžiště,

ten bezbolestný

odletěl by do nicoty.

Já nechci víc,

brachu počestný,

než stromu stín

a výběr z pěti vín.

Jepice, tvor nejmoudřejší,

právě proto nesmí jíst,

že ví, co je okamžik.

Orfeovu píseň,

již svět pochytil,

každý básník slyší

a každý básník píše.

Zrcadlí se v tobě, nebe,

vše na zemi přetajemné,

tak modravé je, průzračné je

– však co za ním, nevíme.

Co se pohne i co stojí:

všude Duch prosvítá

a nesmrtelné jeho oči

splývají s tvýma očima.

Ariman se zvedl z trůnu

a Lásky zlíbal šatu lem.

Mýtů kouzla

na zem sklouzla

a vtělila se

v temný pařez.

Za okolností příhodných

a látek dobře smíchaných

vzduch se zhustí do pocitu

přítomnosti starých mýtů.

Jsou listy slova stromů,

jimiž se k nebi obrací

za neznámou svou prosbou.

Jen zdánlivý je všude klid,

vždyť to věčné tajemství

nic nenechá v klidu žít.