Následující básně pocházejí z jara 1995, opět vybírám pouze ty, které považuji za vhodné ke zveřejnění. Ještě bych rád podotkl, že sbírka Dej mi pít! je psána pod velkým vlivem Goethova Západovýchodního dívánu.

Óda na 19.4.95

Jednou,

když Zeus vstoupil na Olymp,

rozhlédl se po Zemi matce –

i viděl vzdychat ji

a topit se v černém bahně.

Tu odkryl mračna z nebe,

slunce nechal vysvitnout,

rozkvést nechal louky

a vodstva zářit démantem,

tehdy radost se rozlila

po vší zemské duši

a nad světem se rozložil

veliký Duch Boží.

Nejhlubší poznání

Jsem sám,

ach – Bože – věř!

úplně sám…

Temných chmur

já plný jsem:

černých myšlenek…

až k hlubinám,

kde studí, prázdno je,

já šel…

však nejhlubší,

můj Bože, cíl všech:

radost je!

Píseň Řekova

Já vím, že jednou umřu

a nebudu už víc,

však látka, jež mne tvoří,

dál půjde drahou svou

a Duch – Tvůrce můj –

v ní dále bytí bude kout.

Já žiji teď

a kdybych chtěl žít na věky,

já nechtěl bych žít.

Vždyť mávnutí křídel motýlí

též trvá jen okamžik:

co je však krásnější?

***

Kostel je prázdný

ode zdi ke zdi

a lavice voní

lidskou prosbou.

Zde postůj, poutníče,

a na chvíle vzpomeň,

jež už tu nejsou

a více nebudou.

Je sladko vzpomínat,

toužit a básnit.

Excelsior

S ničím se nesmířím,

co nepůjde výš, stále výš,

až k temným klenutím

hvězd nebeských.

S ničím nebudu spokojen,

co nepůjde výš, stále výš,

dokud se nesetká s životem

v srdcích upřímných.

Je smrt má vše,

co nepůjde výš, stále výš,

dokud zrak neupře

do zřídel výsostných.

Bohové

Podvečerní nebe tajemně šedé

v objetí s temnějícím lesem,

s ptáků tóny mířícími k hvězdám,

náš žití okamžik objevily neznám:

v šumu ticha hlas doléhal z dáli,

pln bohů svět v tom tichém zdání

jevil se a srdce naše naplněna.

Ó běda tomu, kdo žití taje nezná!

Moc básníkova

Do duše ti vrážím trn,

jejž básníci vždy vrážejí.

Lidské strasti, lidské slasti

jakous silou umocněné

do vesmíru vyvedou tě,

kde andělů je svatý kůr.

Elegie

Nevzlykej! Ach srdce mé,

kolik vášně v tobě je!

Ach nevzlykej! Srdce mé,

ta vášeň tě zabije.

Neříkej! Ach srdce mé,

srdce že jsi našlo své

Ach neříkej! Srdce mé,

že žít se dá na světě.

Proč smuten jsem

Proč smuten jsem,

ptal jsem se Boha

– a v svatém tichu jen

odpověď mi podá:

„Pojď do náručí mého,

ztracený můj synu,

a nevycházej z něho,

leč najdeš jen bídu.“

***

Pošeptal mi vítr v noci,

když hvězdy bez pomoci

v dálných touhách tonuly,

když všechny již usnuly

bytosti tajemné jiných světů,

pošeptal mi ze svých retů:

„ Ach, jaká slast to věčné vření,

ach, jaká slast – až k udušení!“

Víno

V temném mystériu

věčného okamžiku

vylily se z břehů

nekonečna všech dnů

a čas si říkají…

Pozemský ráj

Můj Bože,

já Tvé trpké víno pil,

Tobě vždy vděčen byl

a za to dán

mi byl Tvůj ráj.

Poutníkova píseň jitřní

Na obzoru v jitřním trylku

hle skřivan chválí žití

a tváří v tvář novému zítřku

jasnou radost moji nítí.

Až vyzpívá do nekonečen

nejpevnější schody na světě,

já jeho písní unesen

s ním vstoupím do ráje.

Chladné lampy

Řekli jste nám,

lampy snivé:

vše je nic

a nebe lživé.

Mamte srdce

jak své přání:

naše pravda

– milování.

Láska k Bohu

všechno protkne

a nebe říká

pravdu posté!

Hospodská

Pít, pít,

naše píseň zní:

stále pít!

Sem, šenku,

dej sklenku

plnou radostí!

Pít, pít,

naše píseň zní:

ještě víc!

***

Nechtěj velkým velkost brát

a nízkým nutit ducha zas:

v těch prvních ztratíš, co Bůh dal,

a v těch druhých to nijak nezískáš.