Stalo se, že se v Tématu budu prvně zabývat básníkem tak významným, jako je sám Charles Baudelaire (1821-1867), z pohledu jeho vedlejšího díla, totiž Malých básní v próze (Odeon Praha 1999), které tvoří jakýsi pendant k proslulým Květům zla. Cílem této recenze nemůže být celkový pohled na Baudelairovo dílo, na jeho dobu, na poezii prokletých básníků, o to se pokusím v příštím čísle Tématu (napravuje tak neomluvitelné zanedbání, kterého jsem se dopustil na jednom z nejzajímavějších a nejvlivnějších hnutí v dějinách poezie) – stránky, které budete nyní číst, se věnují pouze a výlučně Baudelairovým krátkým básním v próze.

Ve věnovacím dopise A. Houssayovi Baudelaire velmi dobře vystihuje charakter svého dílka: „Právě naopak: jeho obsah je hlava i pata zároveň a střídavě. Považte jen, jaké obdivuhodné pohodlí poskytuje tato kombinace nám všem – Vám, mně i čtenáři: kde se nám zachce, můžeme přerušit, já své snění, Vy rukopis, čtenář četbu… Vyjměte kterýkoli článek – a oba kusy té změti fantasmat se samy od sebe zase spojí. Rozsekejte je na řadu zlomků – a shledáte, že každý je sám o sobě schopen života… Kdo z nás ve dnech své žádosti neblouznil o zázraku poetické prózy, melodické, a přitom nerytmické a nerýmované, dostatečně tvárné a plastické, aby se přizpůsobila lyrickým záchvěvům duše, čeření snů i křečím svědomí?“ Ano, právě tímto stylem (jak ho popisuje i jak jím svůj dopis píše) jsou básně v próze prodchnuty. Baudelaire je píše v rámci jakési nenucené konverzace se čtenářem, upírá jeho pozornost na jevy běžného života, a to s neobyčejnou všímavostí. Dokáže stručně a ladně vytknout detaily, uspořádat je do výmluvného celku, který přináší reflexivní zprávu o podstatě lidského života, zároveň však podněcuje fantazii, neboť Baudelaire využívá existenciální rozjitřenosti k úniku do světa estetického snění. Zatímco romantikové poměřovali svět sami sebou, svými bolestmi a prožitky, svou výjimečností, Baudelaire ukazuje život vůbec, čili i svůj život a život čtenáře, skrze všední realitu jeho tragických paradoxů, jeho nenaplněnosti, absurdity a porušenosti – to však nikoli jako zbožný mystik, jeho snění nepřekračuje pozemský život jako ideály Dantovy nebo Petrarkovy. Naopak – Baudelaire zůstává věren tomu, co je okolo, nebojí se toho, ať už to vypadá satansky, nebo nevypadá. Proto je obtížné hovořit o jeho křesťanství či satanismu a bezvěrectví. Baudelaire upřímně probádává lidskou vrženost a ani ve „zlu“ neshledá nic tolik špatného, jak by se mohlo zdát z dobové pokrytecké morálky. V tom, že si skrz milosrdenství všímá člověka, jeho bídy, pokušení, slabosti a bolesti, v tom je naopak křesťanštější než celé zástupy moralistů. Proto může snít nespoutaně a s čistým srdcem, proto je jeho fantazie proti studené absurditě světa zlidšťující, proto romanticky vzdoruje cynické faktičnosti ve jménu svobody člověka, který chce žít plný, krásný, bohatý život (podobně je tomu u Prousta). A co se u Baudelaira nesmí nikdy pominout, to je hořká ironie a inteligence, neustálé vědomí, že sebevětší ušlechtilost srdce nezmění nic na tragice lidské existence.

Zkusím nyní přiblížit několik náhodných kusů z Baudelairovy knihy. Zajímavé je třeba Pokušení. Básníka jednou v noci navštíví dva satanáši a jedna ďáblice: „Zavítali ke mně v lesku a blesku své slávy a stanuli přede mnou jako na pódiu. Z trojice postav světélkovala sirnatá zář, takže vystupovali z temného pozadí noci. Byli tak hrdopyšného, tak vladařského vzezření, že zpočátku jsem všecky tři pokládal za skutečné bohy.“ První satanáš představuje rozkoš. Je zvláštní, že si Baudelaire zvolil zrovna muže, jinocha bakchického vzhledu, k této roli – na druhou stranu právě zženštilý muž dává jeho umění skvělou příležitost vylíčit tvář rozkoše výrazněji, s celou její ženskostí, čili jako by kreslil bílou (ženství rozkoše) na černé pozadí (postava muže). „Krásné unylé oči neurčité tmavé barvy podobaly se fialám zalitým dosud těžkými slzami bouře… Útlé kotníky vláčely za sebou několik článků přetrženého zlatého řetězu, a když ho tlak pout přiměl sklopit zraky k zemi, marnivě si prohlížel nehty na nohou, vyleštěné a vyhlazené jako dobře opracované drahé kameny.“ Ta umnost, pěstěnost vět, ty nádherné metafory, ta představa, již máte užuž na dosah, ale jež je naprosto nadreálná! Vidět něco takového, představit si něco takového, a svět je najednou barvitý, neobyčejný, tepe v něm lidské srdce – tak si vytvořil svět Marcel v Proustově Hledání. Pozor, tu nestojíme před Wildeovým krásným princem, nýbrž před satanášem. Estetická krása není spojena s dobrem, ale ani se zlem. Ne satanáš je krásný, nýbrž krásné je to, jak jej Baudelaire vidí. A není to jen nějaký prvoplánový ďas, naopak jeho nabídka básníkovi je tajemná: „…učiním tě pánem duší; nad živou hmotou budeš mít ještě větší moc než sochař nad svou hlínou; poznáš stále se obrozující rozkoš vyjít ze sebe samého, v jiném na sebe zapomenout a uvábit jiné duše, aby splynuly s tvou.“ Ano, přesně takovou moc má rozkoš. Málokde se najde hlubší a výstižnější, umělečtější reflexe nad podstatou rozkoše. Básník nabídku odmítá, usvědčuje tuto moc zženštilého satanáše z prázdnoty a navíc z nekalosti: „– a i kdybych tě nakrásně, ty starý cvikýři, nepoznával, tvé tajemné nože, tvé podezřelé fióly, které dost jasně mluví o stinných stránkách tvého přátelství.“ Toto odmítnutí není plodem morálního soudu, je jen odmítnutím prázdnoty a absurdity. Stejně tak v druhém satanáši básník odmítá bohatství, vypasený břich: „Pupkáč Luciper bušil si pěstí na bachor, a z panděra táhle zvučel řinčivý ozvuk kovu, končící tlumeným kvílením mnoha lidských hlasů. A satan se smál, nestoudně cenil vyžrané zuby, kreténsky se chechtal…“ I zde je krásné, jak Baudelaire svého satanáše vidí. Obraz Lucipera je strhující, balancuje na hranici karikatury, dantovského pohrdání ďasy, ironie a sarkasmu, zároveň je i nesmírně výmluvný a zlidšťuje tento svět, vykládá ho totiž z pohledu lidského srdce. Konečně také ďáblice, pověst to, pozemská a dočasná sláva, je vylíčena se stejně dokonalým uměním. Tehdy básník zaváhá, nicméně vzchopí se k odporu, když si uvědomí, komu všemu tahle ženská slouží. Zas a zas je to odpor k prázdnu, k marnosti, k beztvářnému, zcela nelidskému. Jenže když básník procitne, náhle želí svých odmítnutí a volá satanáše zpátky! „I vzýval jsem hlasitě ty své satanáše, úpěnlivě je odprošoval, nabízel, že se znectím, jak se jim uzdá…“ Proč? Myslím, že je jediné možné vysvětlení: Baudelaire geniálně míří na to, že ten důvod, pro který předtím odmítal, ho tváří v tvář střízlivé, bdělé existenci, existenci prázdné, marné a betvářné, nutí se vrátit k satanášům, kteří zlidšťovali, zesrozumitelňovali svět. Tak se čtenář Hledání ztraceného času bude okamžitě chtít vrátit k baronovi de Charlus, jakmile jen svou hlavu od četby pozvedne a pohlédne okolo sebe.

Jiným, kratším a méně myšlenkově náročným kusem, jsou Okna. Zde si Baudelaire nejprve všímá rozdílu v pohledu náhodného chodce do otevřeného a zavřeného okna: „To, co možno uzřít v plném denním světle, nikdy není tak zajímavé jako to, co se odehrává za sklem okna. V té kobce – černé nebo osvětlené – žije život, sní život, skomírá život.“ Básnicky bydlí člověk na této zemi, řečeno slovy M. Heideggera, právě tehdy, když si takovýchto věcí umí povšimnout, ba když na nich staví svou existenci. Nebo ještě lépe řečeno: existencialita jinak ani existovat nemůže. To je podstata autentického života, z nějž teprve může vyrůstat a ve kterém teprve má smysl umění. A Baudelaire pokračuje takto: „Přes vlny střech vídám zralou ženu, už poznamenanou vráskami; je chudá, od rána do noci hrbí se nad něčím, krok z domu neudělá. Z její tváře, oblečení a pohybů – z ničeho takřka – jsem zosnoval její životní příběhy, či spíše legendu o nich, a někdy si ji s pláčem sám sobě vyprávím.“ Je to báseň i reflexe básně v jejím intimním, upřímném životě. Sociální citlivost, pro Baudelaira typická, citlivost vůči nespravedlnosti, tragičnosti a absurditě světa, je spojená s mocí být s druhým, ne být s ním tak či onak fyzicky, nebo analyzovat jeho osudy, s mocí hledat pro něj efektivní pomoc (ne že by to všechno nemělo smysl, ale svět ve své podstatě se tím nezmění – čili smysl milosrdenství, pravdy, naděje a víry na jevišti světa není možné pochopit z toho světa samého, z jeho změny a zlepšování), nýbrž být s ním jako já s ty. To ty není smyšlené, je reálné, byť jeho příběhy mohou být a vždy jsou částečně smyšlené nebo domyšlené. Bez ty nemůže být autenticity já, ty a já tvoří básnickou existencialitu člověka. Jedině tak může člověk žít v plném smyslu, a ne jako kus absurdní, cizí, zmaru propadnuté lávy na Měsíci (řečeno s J. Patočkou). Proto může básník uzavřít celou báseň těmito slovy: „Co na tom sejde, jaká je doopravdy skutečnost ležící mimo mne, pomohla-li mi žít a cítit, že jsem a čím jsem?“

Jiným kusem, předposledním, o němž bych chtěl říci pár slov, je krátká Hemisféra ve vlasech. Baudelaire zde vyznává milostnou vášeň ódou na ženiny vlasy: jde o lyrické, dosti romantické nakupení obrazů, přehánění, vzrušení – všechno samozřejmě umné a podmanivé. Ve fetiši se rozpouští vrženost pod nápory fantazie, která se nechává unášet obrazy na vlnách fyzické touhy: „V tvých vlasech spí sen plný plachet a stěžňů; monzuny vanoucí nad širými moři přenášejí mě do čarovábných pásem, kde prostor je modřejší, hlubší, kde vzduch voní ovocem, listím a lidskou pletí.“ Role metafory je u Baudelaira jiná než u starých básníků dob renesance, u metafyzických básníků nebo u romantiků. Platí to, co jsem řekl výše, čili hlavní smysl těchto metafor není ve zdobení, ve vystižení skryté skutečnosti, v sebevyjádření velké romantické duše, nýbrž všímá si lidského, probádává lidskou vrženost, byť nyní sám na sobě a na své touze, na svém milostném snění. A když nakonec přechází k metafyzické poezii, ke spojení chuti vlasů s chutí vzpomínek, transponuje milostné opojení konkrétnem k celkovému horizontu lidského bytí jako bytí uvnitř kontinuity prožitků (prožívané konkrétno vlasů je tak, fyzicky konkrétně, i tak, jako již-vzpomínaný prožitek na plátnu duše), uvnitř nadčasového (vzpomínání) časna (to, na co se vzpomíná), čili pomíjivé (i vzpomínky umírají) věčnosti (tj. vzpomínající, nadčasový subjekt).

Na závěr své recenze se zmíním o Pravých psech. Baudelaire se tu hlásí k dědictví Sternovu a oslovuje ho takto: „Sestup dolů z nebe nebo vystup ke mně z luhů elysia a nadchni mě, abych se písní tebe hodnou, ty útlocitný čtveráku, ty čtveráku neporovnatelný, zastal pravých psů – psů s psovským životem.“ Tohle je apostrofa, která naprosto náleží do tradice duchů, kteří vždy více dali na zcela osobní pojetí života oproti šablonám, pravdám, pózám – zde patří Rabelais, Montaigne, Shakespeare, Goethe, Stern nebo právě Baudelaire. Pes s psím životem, kterého všichni odhánějí, všichni kromě člověka s popsutým osudem a básníka, jenž se na ně dívá očima bratra, je oproti ostatním psům Baudelairovi symbolem pravé podstaty života a z ní plynoucí znalosti: „je obdivuhodně vycepován nouzí, tou znamenitou učitelkou, tou pravou patronkou inteligence.“ Následuje barvité, roztomilé líčení života potulných psů, takové romanticky idealizované, že jim člověk až skoro závidí. Celá tato báseň je rozmarná – zmíní se v ní i psí ráj, i pocta, již básníkovi složil malíř Stevense, který mu za ni spontánně věnoval svou pestrou vestu. Nějaké celkové vyznění a zaokrouhlení báseň Praví psi nemá. Je typicky baudelairovská svým trváním na životě tak, jak je, na životě svobodné, smrtelné, vždy již vržené bytosti, bytosti s duší a hříchem, bytosti neztracené v banalitě a bídě svého údělu, leč v něm a z něj prožívající sebe sama v nekonečně hodnotných prožitcích.