12. červenec

Dnes jenom krátce – profesor se zdržel dlouho do noci a odešel zcela opilý. Ani já nejsem zrovna střízlivý, i když opilý také ne. Mluvili jsme o smyslu života – debata, ač byla velmi přátelská (jak je konečně vidět z výsledku), byla temná, nejistá, plná neurčitých pojmů. Lehko se dá říci, že smysl života je dobro, ale co je to dobro? Po této otázce začal profesor se stejně neurčitými pojmy, jako jsou Bůh, duše, duch, pravda atd. Musel jsem se ho tedy zeptat, co z těchto věcí podle něj vyplývá in concreto pro život.

Co se týče etiky a politiky, není přece nic jasnějšího než to, že nejdůležitější je praxe. Lze zajisté vydat zákon, podle něhož každý musí být boháčem – ale lze ho uskutečnit v reálných podmínkách? A kdyby se o to někdo pokoušel, zda by spíše nedosáhl pravého opaku toho, co dosáhnout chtěl? Stejně lze říci: miluj bližního svého! – ovšem jak to správně uvádět do praxe?

Abych se ale vrátil: vysmál se mi tedy a zeptal se mě, zda nechci, abych mu sestavil seznam všech životních okolností (jichž nekonečně mnoho) a u každé abych uvedl, jak jednat. Má v mnohém pravdu. Ani Desatero přece není absolutní návod: co třeba trest smrti, rozvody, konfiskace majetku zločinců, války atd. Absolutně platí jen dvě přikázání lásky, avšak ta jsou zaměřená na intenci, nikoli na konkrétní podobu skutků.

Co kdyby ovšem můj milý profesor předstoupil před své žáky a začal jim vykládat své abstrakce – rozuměli by mu? Věděli by, jak se chovat v životě? Odpověděl mi, že nikoli. Je to prý způsobeno tím, že v duších těchto lidí není ani dobra, ani zla, jen nicota. Jak by tam, říkám si, ale mohlo být taky něco jiného, když tito lidé jsou bez náboženství a bez hierarchie, bez staré slušnosti, bez vzorů a bez hodnot?

V čem je dán smysl života, ne-li ve zdravých instinktech. Tyto instinkty však nejsou vůbec nic libovolného, libovůle je naopak instinkt nejhorší, destruktivní. Profesor se mne hned zeptal, zda ty mé instinkty nemají žádný metafyzický smysl. Ovšemže mají – ale to není moje starost, jakým metafyzickým systémem podepřou to, co samo podpírá všechny správné metafyzické systémy. Jsem křesťan, a to mi stačí. – Potom jsme ještě makarónsky prošli celou filozofii, vypili pár lahví vína a rozešli se.

Dopoledne nic zajímavého. Četl jsem nějakého Hamingwaye, jmenuje se to Stařec a moře – je to skutečně vynikající. Myslím, že i tato doba má své Homéry, počkejme jen nějakých sto dvě stě let.

13. červenec

Byl jsem se dnes trochu projít do města, posadil se do hostince a přemýšlel nad svým těžkým postavením. Viděl jsem tyto podivuhodné lidi, kteří vespol žijí v tak podivném uspořádání života. Přepadaly mne myšlenky, jak to tedy na světě je, když mohou existovat i takoví národové, kteří dosáhli značných úlev od bídy života, kteří nejsou pod žádnou tyranií, kteří znají výborně dějiny svých předků tisíciletí a tisíciletí zpět, v nichž umí všichni psát a číst, kteří mají po ruce knihovny, galérie a koncertní síně, kteří by měli být všichni moudří a žít plnohodnotný život a kteří jsou přitom naprostými barbary ducha a chmurnou předzvěstí blízkého konce kultury i civilizace.

Po celý den jsem měl poněkud špatnou náladu, ba nepřijal jsem ani profesorovu návštěvu. Pročítal jsem si znovu dějiny dvacátého století. Historikové si často myslí, že hrůzu tohoto století je třeba spatřovat především v mučeních, smrti mnoha miliónů lidí a vůbec ve mnoha jiných zvěrstvech, která se udála za různých válek a tyranií. Jistě: děly se věci nad vše pomyšlení strašné a odporné – o kolik však byly horší než upalování čarodějnic (které přitom probíhalo se samotným posvěcením církve), než ohavnosti, které se musely dít při křížových výpravách, než starých hrůzy revolucí, válek, vzpour?

Dokonce i kdybys uvažoval, že lidská civilizace přivodí přírodní katastrofu, která ji značně poškodí či vyhubí, nemůžeš říci, že lidstvo stavělo svou civilizaci a zároveň mělo svůj záměr v jejím totálním zničení. Jednalo-li tedy nevědomě, pak tuto katastrofu můžeš přičíst mezi živelné. A kolik jich takových v historii lidstva bylo! I kdyby zahubila celou planetu, což by to něco změnilo na mravní otázce, která se k této možné katastrofě váže?

Zdá se naopak, že neštěstí dvacátého století se skutečně projevuje teprve v míru. Válka je vždy nenormální stav a nelze s jistotou říci, co lze přičíst na vrub válce a co tomu či onomu jednotlivci. O mnohém ale přece jen svědčí tento příklad: nacistický průmysl používal vězňů v koncentračních táborech jako průmyslové suroviny. Tento čin není tolik hrozný snad svou skutkovou podstatou (vždyť kanibalské kmeny se dopouštějí činů horších – a lze tedy říci, že každý národ má své zvyklosti) jako naprostým popřením duchovní tradice vlastního národa a vlastní civilizace. Staří by řekli, že díky podobným činům stihne celou civilizaci úděsná kletba. Není těžké na ni přijít: byl-li Bůh pro nás jednou mrtev, již není Bohem, byla-li mravnost jednou rozlomena a zlo většinou uznáno za dobré, již nikdo to nevrátí zpět. Tomuto důsledku říkám absurdita světa. – Neboť každý bude před tímto činem stát a číst: toto udělali tví předkové – jak to mohli vůbec udělat?

Není to případ pouze Němců! V tom, co bylo porušeno, nehraje národnost žádnou roli – je to bohatství celé civilizace, které bylo znehodnoceno. Mohl to udělat každý, kdo trpí určitou nemocí a touto nemocí není krvelačnost, nýbrž naprostá nelidskost, popření hodnot a život mimo dobro a zlo. To tu ale každý potkává denně kolem sebe i v sobě – a nejvíce v době míru, kdy je všechno průzračné a na každém z nás, nikoli na extrémních situacích, závislé.

Zpravidla naprostá bezbožnost zasahovala jen jednotlivce, pro které byla záhubou. Myslím tím bezbožnost ve smyslu pohrdání Bohem a mravní lhostejnosti. Nyní se zdá, že zasáhla celou civilizaci. Nejtíže se rouhá ten, kdo povrchně, jaksi automaticky odmítá smysl života, jeho vyšší směřování. To se však týká zdejších lidí zcela běžně. Možná že se ovšem mýlím – stále tu snad přetrvává jakási víra, ale jaká? To nedovedu odpovědět. Není-li tu už nic, není ani spásy – neboť, jak se mi zdá, pak by tyto lidi nemohl zachránit ani skutečný strach z konce jejich civilizace, ba ani zázrak (nevšimli by se jej totiž!).

14. červenec

Musím si přiznat, že do včerejších úvah jsem se příliš zapletl: jako bych skoro bral ty jejich problémy na svá bedra a zároveň jako bych najednou cítil naprostý zmatek, v němž žijí stále, i ve svém duchu. – Například mě docela vyvedl z rovnováhy onen nacistický čin, i když vždycky předtím, ač jsem o něm dobře věděl, mě nechával chladným stejně jako jiné historické zrůdnosti. Proč? Protože jsem se najednou nedokázal postavit k životu mužně, s otevřenýma očima a se zdravými zásadami. Proč jsem psal, že celá civilizace musí trpět za zvěrstva jednotlivců, když je to zjevně nesmysl? – Nebudu své zápisky škrtat, ať zůstane zřejmé, že jsem nakonec také podlehl.

Dnes se mi podařilo udělat další významný objev: objevil jsem totiž zdejší „hudbu“ a „umění“ – tedy atonální hudbu a abstraktní výtvarné umění. Všechno je to contradictio in adiecto, jsou to samé nesmysly, zmatenosti, duchaprázdnosti a věci, o nichž se nedá říci ani to, že jsou ohavné. Nyní se posaď a čti pomalu a raději dvakrát: chodí kolem toho mnozí lidé a vynášejí to jako věci hodné Múz, jiní zase, kteří tu mají v tomto ohledu autoritu, tyto věci uznávají div ne jako jediné pravé umění. Místo Rafaela se tu ctí jakýsi Picasso, jehož obrazy přímo bolí oči i duši. Nediv se proto, že je to země mrtvá, chaotická a duchaprostá, když tak urazila Múzy, které se jí proto straní a mstí.

Můžeš tu vidět stovky a stovky nízkých šílenců, již vymýšlejí nicotnější a nicotnější nesmysly jen proto, aby se zdáli originálnějšími a dali se od zdejších hlupáků obdivovat. Nyní si sám uvaž, za jak vysokou věc považuješ umění a cit pro umění. – Dále již poslouchej mou otázku: jestliže předkové těchto lidí vytvořili ta nejkrásnější umělecká díla, jestliže tito lidé je znají, a přesto jsou k nim chladní, a jestliže si naopak vytvořili umění, které se zcela vymyká lidskému chápání a cítění, jaké od nich můžeš očekávat mravy a jaký postoj ke světu?

Podstata umění všech národů je zajisté stejná – lidský cit a přirozenost na nás mluví i z těch nejbarbarštějších uměleckých děl Polynésanů a lidí z doby kamenné. Říkám ti tedy, že žádný národ neměl dosud takové umění a takové cítění jako ten, uprostřed něhož jsem nyní ve vyhnanství. Umění zde převažující je zcela chaotické a nepochopitelné – neboť nakolik je lidské a s lidskou přirozeností slučitelné žít v absurdním světě, který ze všeho jejich umění kol dýchá? Pokud je pro tyto lidi nějaké spásy, pak jedině tím, že si uvědomí, že jsou šílení a že se svého šílenství zbaví.

Vskutku správně jsem včera psal, že zdejší lidé stojí před činy svých předků a ptají se: jak to? Nemají žádné správné pochopení, doznívají v nich už jen ozvuky sentimentality a slabosti – a na zločinech je nejvíce děsí utrpení obětí, nikoli zrůdnost násilníků. Všude vidí-li bolest či smrt, do nichž se vžijí, pokálejí se strachy a bloudí nekonečnou prázdnotou světa, ve kterém žijí. Sami dokáží páchat a schválit i velká zvěrstva, neboť jako násilníci nijak netrpí – a proto se také rádi dívají na ty nejodpornější scény.

Tito lidé byli vychováni jako páni tvorstva, v komfortu a bezstarostnosti – jak se mají nyní vyrovnat s tím, že Bůh na tyto věci nijak nedbá a stíhá je kletbou? Jak se mají vůbec vyrovnat se životem, když nemají náboženství? Nikoli děsné války, nýbrž takzvaný pokrok, zpupnost a překročení vlastní meze, tedy především to, čím se dodnes vychloubají, způsobily jejich bídu. Trpí naprostou ztrátou zdravých zásad, zdravého uspořádání věcí a zdravého života – mají jistě svoje zásady, svoje zdraví atd., avšak v tom jsou pomýlení jako Ajax, který zabíjel místo Řeků ovce. Bohyně jej tehdy potrestala za jeho zpupnost.

Tím jsem uvedl na pravou míru svůj včerejší zmatek. Opět jsem dneska nepřijímal a nikde nebyl, neboť jsem se nutně potřeboval vyrovnat se svými myšlenkami.