Třetí a nejvýznamnější proud poezie epochy komun je tzv. sladký nový styl. Za jeho předchůdce se považuje Guido Guinizelli (který žil někdy v letech 1230 až 1276). Působil jako právník a soudce v rodné Boloni. Roku 1274 byl odtud vypovězen kvůli svému ghibellinství. Zpočátku byl pod vlivem Sicílie a Provence, pak ale dochází k osobité poezii. Zmíním se zběžně o jeho sonetech a o kancóně V šlechetném srdci láska je a byla, která se stala manifestem celého směru. V sonetech narazíme na naprosté idealizování a vyvýšení milované ženy. Jedná se především o duchovní idealizaci: dívce náleží všechna čest a chvála; dosud se nezrodila jí rovná žena; přináší „každé kráse krásu“; v její přítomnosti nemohou být lidé špatnými atd. Guinizelli je vždycky jemný, umělý, mnohoslovný, moc obecný – někdy ale, když líčí smyslový dojem, je to živá a krásná poezie, jako např. první dvě sloky sonetu Viděl jsem jitřenku, jež zahořela. Ze sonetů lze tak či tak cítit nenaplněnou lásku, skrytou a trýznivou, nábožnou touhu. Snad to můžeme lépe pochopit, když uvážíme, že podle Danta byl Guinizelli homosexuální. Dalším rysem této poezie je personifikace Lásky (eventuelně boha Lásky), která se propojuje s mravními ideály.
Ale o tom už je zmíněná kancóna-manifest. První, čeho si u všech básníků nového stylu (tzv. stilnovistů) čtenář asi povšimne, je umělost a důraz na formu. Verše plynou vznešeně a měkce, rýmy jsou téměř dokonalé, střídají se podle složitých schémat (z nichž sonet je snad nejjednodušší) a všechno tu má tendenci k abstraktním, rozumovým polohám. Guinizelliho kancóna shrnuje určitou filozofii lásky. Mluví o Lásce, která je zákonitě spojena se šlechetností (jako oheň a teplo). Příroda musí srdce zjemnit a zušlechtit (asi ve smyslu: člověk musí být jaksi šlechetný od narození) a potom přijde na řadu „paní“, žena, která srdci dá lásku (s malým písmenem). Odmítá se urozenost rodová, naopak se zdůrazňuje šlechetnost srdce a vůle k vlastnímu zušlechtění (emancipace měšťanů). Paní je připodobňována k Bohu: jako on vládne nebesy, tak ona vládne zamilovaným. Ale básník si uvědomuje své rouhačství. Bůh se totiž ptá, proč dal chválu, která náleží jen jemu a Marii, své paní. Omluva spočívá v tom, že měla vzhled a šat anděla z Boží výše, a proto prý nebyl hřích ji uctívat. Tato zvláštní filozofie v sobě obsahuje obrovskou potenci mnohotvárnosti, shrnuje náboženství, milostný cit, primitivní vědu i smyslovou krásu – na druhou stranu je velmi neurčitá. Domnívám se v ní vidět převlečený platonismus: láska souvisí s dobrem, smyslová krása je jakýmsi prvním stupněm (ale důležitým), předpokládá šlechetnost a v péči o šlechetnost dochází k Lásce – oproti Platónovi v této filozofii člověk nejde dále vystoupením nad milostnou lásku, ale v její direkci (asi ozvuk arabské mystiky smyslovosti). Nad Láskou a s ní v součinnosti je pak Bůh a ortodoxní katolická teologie. Po básnické stránce je Guinizelliho kancóna příliš bez prožitku, rétorická, málo hutná a zní jako traktát. Přirovnání, která používá, působí dost otřepaně, není tu smysl pro detail a básnická invence.
Současníkem Guinizelliho byl Guittone d´Arezzo narozený okolo roku 1225 v Arezzu a zemřelý ve vyhnanství krátce po roku 1293. Je vůdčí postavou družiny toskánských básníků po něm nazvané. Guittone je autor rozsáhlého díla, které se dělí ve dvě období. V tom prvním píše milostné sonety a kancóny, v druhém (po vstupu do řádu) se orientoval na náboženské a moralistické laudi či epištoly. Podléhá provensálskému vlivu, je pedant, formalistický hříčkař, rád pěstuje temnou poezii srozumitelnou jen pro zasvěcence. Jeho přínos k dějinám literatury je spíše na poli prózy. Mezi guittoniany náleželi Onesto Boloňský, notář Semprebere, Orlandino Orafo a mnoho jiných. Jedná se o zcela bezvýznamné básníky. Mezi prostřední básníky této doby náleží také Brunetto Latini, zmiňovaný s velkou úctou a obdivem Dantem v Božské komedii. Latini byl Florenťan narozený kolem roku 1210 až 1220, jedná se o literárně plodného učence, který napsal sedmislabičným, sdruženě rýmovaným veršem sumu tehdejšího scholastického vědění, kterou nazval Poklad menší a jejímž obsahem je přírodověda, zeměpis, etika, politika atd. Obtížně zařaditelný je kromě Latiniho také Bonagiunta da Lucca (poslední čtvrtina 13. stol.), jejž Dante v Očistci považuje za mezník mezi starší sicilsko-provensálskou poezií a stilnovisty
Čím se sladký nový styl (il Dolce stil nuovo) vlastně liší od Guittona a jeho směru? Obsahem – ten pak umožňuje rozvoj géniů, na které měl tento směr štěstí a kteří zvládli formu a melodii básnění často téměř k dokonalosti. Prvním z nich je Guido Cavalcanti (asi 1255 – 1300). Cavalcanti byl urozený Florenťan, vášnivý straník tzv. bílých guelfů, byl těsně před svou smrtí z města vyhoštěn a umírá po návratu zpět. Povahově byl zasmušilý samotář, filozof, jemný melancholik, ctitel mnoha žen, který platil za kacíře a epikurejce. Od roku 1283 důvěrný přítel Dantův. Je autorem jednoho z manifestů stilnovistů, tzv. Kancóny o povaze lásky, která je těžce srozumitelná pro svoji abstraktní scholastičnost. V sonetu Vy máte v sobě všechno, co je krásné nacházíme celkem konvenční idealizaci ženy (objevuje se tu jaro, přirovnání ke slunci, žena je spásou pro všechny, Guido dokonce prosí všechny ženy, které vídá s vyvolenou, ať ji uznají za nejlepší ze všech). Podobný je i sonet Kdo je ta paní, k níž zde každý vzhlíží, ale v jeho závěru se ozývá disonance: Guido se vyznává, že nemá dost ctnosti, aby mohl tu paní pochopit. Za přímo trýznivý pak lze označit sonet Vy, jež jste do mne vnikla očima (formálně týž jako Vy máte…), kde jemně, stilnovisticky žaluje, že ho paní vytrhla z kontemplace – a že ho Láska začíná „ukrutně ničit v úzkostech a štkání“. Guida drtí „nápor lásky“, ten „má svoje zřídlo v krásném vašem oku“. Konečně báseň uzavírá nádherné trojverší: „A trefil najednou tak přesně cíl, / že se má duše probudila prudce, / když uviděla umírat mé srdce“.
Naivní, skoro dětsky prostý a čistý lyrický svět stilnovistů (který téměř apriori znemožňuje zachycovat zemitě reálné pocity) výborně demonstruje jiná Guidova poezie. Nejprve poněkud výrazově i obsahově chudší sonet My jsme ta pera bázní rozechvělá (v níž prosí vyslané psací potřeby paní básníkova srdce o nepohrdání básníkem). Hlavně však kancóny Pastýřka v háji ovce popásala a Pohroužen do dum o lásce jsem potkal. V obou je sladkost nového stylu až lepivá, šišlavá, idealizace vede v plytkost. Výraz je konvenční, chudý a tón prozaický. Nastíníme si jen obsah první kancóny: Guido vidí krásnou pastýřku, tu pozdraví, ona mu odpoví na jeho otázku, že chodí „hájem sama, samotná“ – je tak milá a ptáci zpívají tak krásně, že Guido se s ní zatouží „potěšit“. Poprosí ji a pastýřka nejen neodporuje, ale podívá se na něj s touhou a zavede ho do svěžího loubí, kde je Guidovi „blaženě a sladce“. Jak to přijde, že zkušený muž, politik, zasmušilý filozof píše takovéto verše? Prožitek se z nich zjevně vytrácí pod pouhou líbivou konvencí – ale přesto… Když si vezmeme Cecca Angiolieriho, vidíme, že jeho poezii chybí vzdělání, kultivovanost, hluboce prožité vyšší ideje, které se spájí svou tehdejší povahou mnohem více se světem stilnovistů. Il Dolce stil nuovo se takto ukazuje jako způsob, jak psát v epoše komun o svých prožitcích a zároveň tak angažovat duchovní horizont. Zasmušilý Guido mohl určitě nosit ve svém srdci všelijaké zidealizované světy – a proto koneckonců mohl být zasmušilý (protože je nenacházel). Guido asi neměl Dantovu víru, aby od celkem povrchní milostné lyriky přestoupil k náboženskému ideálu, k Božské komedii. Teprve Dantův náboženský ideál je stejně opravdový jako Ceccův hněv, avšak nekonečně ho převyšuje.
Dante Alighieri (1265 – 1321) bývá považován za největšího italského básníka a určitě jednoho z nejnadějnějších kandidátů na krále všech básníků vůbec. Boccaccio o něm říká, že byl prostřední postavy, v ramenech poněkud shrbený, měl orlí nos, snědou pleť a neustále zasmušilou a zamyšlenou tvář. Oděný býval „co nejpočestněji“, byl „podivuhodně slušný a zdvořilý“, v jídle a pití co nejmírnější. Také prý nikdo nebyl nad něho pozornější ve studiu. Villani (dobový kronikář) zase viděl Danta jako poněkud domýšlivého, nepřístupného a pohrdlivého. Jeho život ve stručnosti vypadal takto.
Dante byl Florenťan, pocházel ze zchudlé šlechty, která patřila ke guelfské straně – brzy po jeho narození se podařilo guelfům Florencii ovládnout. V devíti letech poprvé uviděl osmiletou dívku Beatrici, do které se zamiloval a která hraje ústřední roli v jeho celoživotním díle. Ve dvanácti letech byl ale oženěn s dívkou Gemmou, s níž měl později tři syny a jednu dceru. Rodina se však v jeho poezii neobjevuje (o dceři se má za to, že vstoupila do kláštera a vzala na sebe jméno Beatrice). Roku 1282 se mění ve Florencii ústava a vlády se ujímají představitelé cechů, tzv. priorové (mezi hlavní cechy patřili zpracovatelé a výrobci sukna, výrobci hedvábí a bankéři). Tímto je z politiky vyloučena klasická šlechta (která měla ghibellinské tendence) i lid. Rok poté Dante potkává po devíti letech opět Beatrici a je odměněn jejím pozdravem. V roce 1283 také začíná psát první básně svého raného díla Nový život. Beatrice ve svých čtyřiadvaceti letech umírá a Dante hledá útěchu ve filozofii a kolem roku 1295 prochází jakýmsi bohémským obdobím. V jeho životě se objevují jiné ženy a on ve své poezii výslovně tento odklon od lásky k Beatrici uznává, když pro ně píše milostné verše (např. básně na nelítostnou paní Petru). Dante se přitom účastní politiky a roku 1300 se na dva měsíce stává dokonce jedním z priorů. Ve Florencii tehdy nevládla jednota a guelfská strana byla rozštěpena na dvě frakce, z nichž každá byla vedena mocnou rodinou (tzv. Bílé vedli Cerchiové, ti představovali umírněné guelfy, relativně blízké ghibellinům; radikální guelfy, tzv. Černé, vedli Donatiové). Na radu Dantovu, který patřil k Bílým, došlo k vypovězení sedmi předáků obou stran (mezi jinými i „prvního z Dantových přátel“, jak ho básník sám nazývá, Guida Cavalcantiho). Roku 1301 intervencí kurií vyslaného Karla z Valois získávají ve městě převahu Černí a Dante je 27.1.1302 odsouzen k dvouletému vyhnanství a potupné pokutě. Když rozsudek z exilu odmítnul, byl přinucen k doživotnímu vyhnanství, neboť by byl upálen, kdyby byl zadržen na florentském území. Básník se už do konce života neměl vrátit zpátky. První dva roky vyhnanství se snaží spolu s ostatními vyhnanci do Florencie dostat zpátky, ať s pomocí zbraní nebo politiky. Rozejde se ale i s nimi a udělá se „stranou sám pro sebe“.
V letech
1304 – 1308 začíná psát Hostinu,
filozofické komentáře ke svým vlastním alegorickým kancónám; tento spis je
zajímavý tím, že k tak abstraktním úvahám používá italštinu, tj. lidový
jazyk (což bylo tehdy arci nezvyklé). Kromě nedokončené Hostiny píše také
nedokončené (nyní však latinsky) pojednání O
lidové mluvě, které má význam z hlediska historie lingvistiky a
poetiky. Později napsal (také latinsky) spis O jediné vládě. Všechna tato teoretická díla obsahují
autobiografický prvek, výslovně autobiografický je i Nový život (italsky) – a Dantovo arcidílo Božská komedie (italsky), kterou začal psát někdy v prvních
letech vyhnanství. Lze snad říci, že Dantův vesmír se točí kolem Danta a to
v nebývalé šíři a intenzitě. V roce 1315 odmítá básník
z Florencie nabídnutou milost (zdůrazňuje přitom nejen svou nevinu, nýbrž
odmítá takovou potupnou odměnu za „pot a nepřetržité námahy studia“ a prohlašuje
se za hlasatele spravedlnosti, jenž vytrpěl bezpráví). Svou básnickou dráhu
zakončuje dvěma latinskými eklogami z roku
Jeho básně se obecně vyznačují velkou slovní zásobou, důrazem na znělost a hladkost, lehkostí, obsažností, smyslem pro detail, bohatými a výborně volenými obrazy. Z období před Novým životem je kouzelný sonet obracející se ke Cavalcantimu Kdyby nás, Guido…, který jednak ukazuje Danta jako vynikajícího veršovce, jednak září mladickou hravostí, pocitem pohody, naivitou, snovostí a smírem. Krásný je také sonet líčící hon a Dantovu rozkolísanost: na jedné straně vidí půvab honu i jeho volnost, lásku ale považuje za marnou snahu; jednak se stydí před Láskou, že opouští „ženy, vždy tak spanilé“. Tyto rané básně dýchají hravou nápaditostí, ostrovtipem a nevyznívají vážněji. V jedné kárá své oči (mor na ně! – podobnost s Ceccem se ale více ukáže v Božské komedii), že nerozpoznaly to, co by měly vidět, i kdyby neviděly; pochopitelně krásu nějaké paní. Láska je opět cosi mystického, co se vymyká obyčejnosti a co se tím se konstituuje ve své mystice a životní centrálnosti. Zatím je „hynoucí srdce“ i „služba paní“ cosi, co zazní spíše žertem, přičemž se skutečný prožitek koncentruje v „má mladá slůvka, která svila / ty sloky z květů plných rosy“.
Zdá se, že Dante měl při své citovosti, vášnivosti, křehkosti a velmi energickém charakteru a také díky básním, jaké psal Guinizelli, stále silnější představu lásky a touhy po ní. Nebyla to asi láska v pravém smyslu reálná, ale připouštěla celou škálu od smyslnosti po zbožnění, která v Dantovi žhnula. Ocitl se tedy možná v podobné situaci jako don Quijote a musel si najít svou Dulcineu – jaký div, kdyby v takové situaci přišel na řadu nějaký prožitek z dětství a idealizace jeho hrdinky? Takový vývoj cítíme za kancónou Jsem spanilé a divukrásné dítě, kde začíná Dantův mýtus o Beatrici. Beatrice vystupuje jako dítě přišlé z nebe, aby potěšilo pozemšťany; říká: „a kdo mě zří a nezamiloval se / nemůže nikdy lásku pochopit“. Tuto mystiku lásky může chápat prý jen ten, kdo prožil lásku. Hlavním médiem lásky jsou jako i u jiných stilnovistů oči, v nich Dante nachází kohosi, kdo se později bude stále více profilovat v oscilaci mezi pohanským Amorem a křesťanským andělem.