Vladimír Holan je myslím jediný český básník, který mne opravdu ovlivnil při mém básnickém zrání, a to v jeho nejranějším stádiu, čili před tím, než jsem propadl antice. Dodnes považuji Návrat Máchův za jednu z nejsilnějších básní, jaké jsem kdy četl. Když se na ni ale podívám v kontextu předchozích článků o Holanově generaci, vidím, jak výrazně je ovlivněna tím vzepětím slov na úkor obsahu, tím opojením z nalézání češtiny, kterého jsem si všiml už u Halase. Holan oproti Halasovi je ovšem plný síly, jeho vize básníka nespočívá jen v bolesti a ve vnitřní síle autenticity, nýbrž v z ní tryskající hrdosti, moci a vznešenosti. Nejdůležitější rozdíl mezi těmito básníky je však podle mne (a tím se Holan liší mnohem více od Seiferta či Hrubína) v Holanově rozhledu, v jeho reflexi a z ní plynoucí osamocenosti uprostřed básníků, píšících pro foro externo.

Holan si velmi dobře uvědomuje paradoxní ráz lidské existence, klesá stále a stále do hlubin jejích tajemství, s nesmírným zaujetím a s niterným patosem se je snaží v každé své básni zachytit. Některé z nich jsou opravdu dokonalým dílem umění i reflexe, např. Úsvit (dle Noční hlídka srdce, Československý spisovatel Praha 1963): „Protihrou v proudu nahém, / milenci, chcete vlást. / Tísněna dvojím blahem / rychle proplyne slast. // Jak jinak, touhu plně, / snoubí se třpyt a van, / aby, vzdavše se vlně, / přemohly oceán.“ Jak mnoho a jak prostě říká tato báseň! Melodicky jde o sevřený povzdech, slova vypovídají o umné bohatosti jazyka, jenž se snaží o něco nevšedního, co mu potvrzuje celkový význam básně, její myšlenková, se slovy a melodií rezonující hloubka. Hned první verš říká, že se něco děje a někam se to ubírá, tj. proud, a že v tom všem jde o aktivní, působící protiklad, tj. protihra, přičemž děj sám není na povrchu, zároveň není neintimní, nýbrž je nahý, tj. pravý ve své podstatě a stýkající v samé intimitě soubytí (v oné protihře). Oslovení milenci všechny ty aspekty prvního verše spojuje. Ale v druhém verši je o mnoho víc. Jsou tu milenci jako subjekt, jako někdo, s kým se to děje, a zároveň kdo to dění vytváří, vstupuje do něj. A oni chtějí vlást! Děj, který je spojuje onou protihrou v proudu nahém, ustupuje subjektu, který se staví nad něj. Jenže subjekt není jeden, jsou dva – třetí verš proto hovoří o tísni v protihře, rozpadající se dvojím (čili už rozdílným!) blahem v, jak říká verš čtvrtý, rychle proplynoucí slast. Již je to jen případek subjektu, slast. Svébytná existence toho, co oba subjekty v protihře nahého proudu přesahovalo a spojovalo, je pryč. Osamocený subjekt může jiný osamocený subjekt jen konzumovat. Druhá sloka proti tomu ukazuje na alternativu, na fundamentální jsoucnost vlny, pro niž jsou třpyt a van jenom akcidenty, které ona ve svém vzmachu nese přes oceán. Zároveň je druhá sloka tak i krásnou ukázkou tzv. metafyzické poezie, jak jsem o ní hovořil v minulém článku.

Velmi zajímavou a silnou básní je také Na postupu (ib.): „Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. / A přece z jeho nebezpečného bytí / zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc / několik jeho znamení. A v nich / věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, / nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…“ Zde se projevuje zřetelně Holanův stále charakterističtější ústup od úsporné reflexe k mnohoslovné manifestaci složité nepostižitelnosti světa, která se později v jiných básních zvrhává přímo ve vnucovanou nesrozumitelnost, esoterismus. Ale vraťme se k básni samotné. Proč by něco mělo omluvit básníka? Proč by se měl básník omlouvat? Komu a za co? První verš zjevně stojí na předpokladu, že básník – na rozdíl od normálního člověka – má nějaké poslání, které ovšem neplní. Ne že by ho nemohl plnit (pak by byl už omluven), že by mu nedostačoval. Jestliže básníka nemůže omluvit ani jeho smrt, zdá se, že jeho úkol není zakotven pozemsky, vezdejšně, ale že překonává fyzickou existenci a trvá jako nárok po celou věčnost. Takto vážný úkol a jeho neplnění vysvětluje nebezpečné bytí z druhého verše, ba i jeho uvedení slovy a přece… Básník neplní svůj úkol, ale přece tu po něm zůstává něco ještě jaksi navíc, něco navíc z jeho nebezpečného bytí. Ale co? Několik jeho znamení… A zas Holan ustupuje k esoterismu: nejen nejasný úkol a nejasná, k věčnosti vázaná básníkova (proč ne obecně lidská?) vrženost, ale i tajemná znamení, v nichž je, jak říkají poslední dva verše, nikoli dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo… Nechejme tedy znamení znameními a ptejme se, proč ne dokonalost, proč ne ráj, nýbrž pravdivost, tak radikálně pojatá pravdivost. Zůstávají-li po básníkovi právě taková znamení, můžeme se tedy dovtípit, že jeho úkolem, v němž neustále selhává, může být v nějakém smyslu pravdivost. Je-li dokonalost chápána jako protiklad pravdivosti, jde patrně o faleš, o něco, co má zastírat a vyvolávat iluzi, byť třeba tak krásnou iluzi, jakou je ráj. Čili: jestliže je pravdou peklo, básník si to přiznává a nepřemalovává je na ráj. Tento Holanův důraz na autentičnost, na svébytnou posvátnou roli básníka, který po sobě zanechává stopu pravdivosti, byť sám selhává ve svém úkolu, je v českém prostředí něčím výjimečným a ohromujícím, slovem básníka místo slova českého básníka.

Ačkoli si Holan předsevzal velký úkol autenticity a reflexivní poezie, která jde ku samé podstatě existence, zdá se, že od začátku jenom tápe. Svádí ho moc slova, které košatí a rdousí význam esoterickou nápovědí, bojí se náboženství a metafyziky, jimiž je zároveň lákán a s nimiž zároveň nemůže pořádně žít jako uvědomělý člen uvědomělé generace, tu zarputile trvá na velikosti básníka, tu zas mu nabízí jen rozpačitá gesta nad paradoxy života. Holan se oproti Hrubínovi, Seifertovi a Halasovi nejvíce přiblížil hrdému, svébytnému géniovi, který je tvůrcem celé vize, autentického pojetí světa, byl si nejspíše vědom tohoto úkolu a rozuměl i tomu, že v něm musí selhat. Zmatek českých dějin minulého století mu rozhodně mohl být jen na překážku, ba snad právě on Holana definitivně zlomil a zmátl. Bohužel nesrozumitelnosti a konečného rozkladu Holanovy poezie (např. Asklépiovi kohouta) se chytlo jako svého vzoru velké množství titěrných epigonů, kteří nikdy nepochopili jeho vnitřní tragédii, ušlechtilost a sílu, s níž zápasil o pár drobných perel svého díla. Dnešní postholanovská poezie nemá s tím, co je na Holanovi obdivuhodné, vůbec nic společného (jak už jsem se zmínil v Tématu dříve ve stati Nesmyslná poezie).

Na závěr svých úvah o tomto básníkovi bych podnikl stručný rozbor jeho rozsáhlé básně Terezka Planetová. Holan tady používá desetislabičné sloky (decimy) s pravidelnou rýmovou (aabcbcdeed) i slabičnou (9989898998) strukturou, což není v české poezii obvyklé. Už tím (podobně jako Nezval) dává najevo svou výsostnost a výjimečnost, svou vůli zároveň navázat na minulost, zároveň zvládnout vysoké nároky formy, zároveň touto formou dát své výpovědi intenzivnější, hlubší smysl. A v Terezce Planetové se projevuje to, jak básník bojuje a jak jeho génius získává na bohatosti jazyka i myšlenky díky tomu, že nemůže jen žvanit, leč musí dodržovat rým, melodii, slabičnost. V každé sloce jsou nezvyklé, silné metafory, jejichž emocionální a obrazotvorný účinek je o to mocnější, oč obtížněji je lze diskursivně rozebrat. Holan sklouzává, zcela podle své přirozenosti, do enigmatické, esoterické lyriky, pro kterou je příběh pouze záminkou k průzkumu autentické existence.

„Děj“ básně lze shrnout přibližně takto (nezapomínejme, že děj má demonstrovat určitou meditaci nad světem, nikoli nějaký nitrosvětský příběh): nejprve je tu kraj „do dřeně až bídou zrytý“, potom otec se synem, kácející uschlé stromy, přičemž dvacetiletý syn umírá pod jedním z pokácených stromů. To všechno se intenzivně otiskuje do subjektu básníka, jenž je centrem dění, otázek a symbolů. Osudový pád kácených stromů slyší takto: „Na svahu vzdáleného lomu / slyšel jsem přes puls krevních gnómů / těchto stromů prodlévavý pád.“ Kdo jsou krevní gnómové? Slyšet něco přes puls krve, to je celkem srozumitelné, protože uši v tichu a soustředění mohou slyšet šelest vlastní krve – ale proč se mluví o gnómech? Zřejmě proto, že skutečnost není triviální, že za tím vším jsou nějaké tajemné bytosti či tajemné sepětí bytostí. Idée fixe básně vyjadřuje meditace nad smrtí dvacetiletého jinocha: „Dvacetiletý!... Sražen kmenem… / Nechápu… Bloudím v bezejmenném / a jenom svíčka v blázinci, / která by měla plamen ve mně, / ozářila by to, co chci… / Nějaký slepec této země / nás oslepuje zvůlí svou, / aby nás hodil slepým větrům… / Teď je to, slyšte, chmurné metrum / nosítek odnášených tmou ---“ Někdy se může zdát, že Holan příliš propadá moci slov, že metafory, použité v básni, mohou být chápány jaksi na hraně chtěné esoteriky a neumělé slovní vaty a slovního efektu. Co už je hloubka a co jen neobratnost, které pouze připisujeme nějaký temný význam, to nelze u poezie Holanova typu vůbec rozhodnout.

Nuže zpět k ději: básník potkává na místě tragédie lékaře, který hovoří o chmurném údělu kraje („Poušť ničím nezaviněná / je pravá poušť… Snad proto neptá / se žádný proč a nezareptá, / že jinde zem je hliněná…“) a který ho pozývá k sobě domů. U lékaře doma se náš básník zasní, zamedituje (vysloví také hlubokou myšlenku o „zrazování přítomnosti“), a pak se věnuje skromnému pohoštění, jež mu připravil hostitel. Příběh lékařova života je tragický (a stále a stále se vrací ideé fixe osudovosti utrpení, bolestné, nelítostné, slepé nespravedlnosti světa, který funguje tak, že ničí): nejprve se mu utopil otec, potom vyhořel grunt, pak se pro dobrovolnou smrt utonutím odhodlala jeho sestra. „Nevím, kdo bohům prádlo pere, / však špínu z něho pijem my…“ Holan využívá bohatě i nadále různých možností, jak ohromující téma bolesti a osudu, lidského utrpení svázat se sobě vlastní esoterikou, a jistě je v tom velice přesvědčivý, protože člověk-čtenář bude sotva někdy více otevřený podobnému sestupu do hlubin existence než nyní, při pohledu do tváře své krvavé, tvrdé a bezmocné vrženosti.

Další děj se noří do minulosti, do lékařových vzpomínek na svou osudovou lásku: „Tou dobou velké proměny mé / potkal jsem tu, kterou se dníme… / Ach, jsem-li dnes už jedním z těch, / kdož osud mluvě předhodili – / kdo propůjčí mi sílu něh, / kdo propůjčí mi něhu síly / a jazyk adamidštiny / pro úžas ještě bez olova?“ Zde je jedna z vrcholných ukázek Holanova umění. Mluví o něčem srozumitelném, byť ve své podstatě tajemném a hlubokém, a mluví o tom tak, že svými metaforami zhušťuje, zvýrazňuje, vášnivě a přesně zaciluje onen základní prožitek osudové lásky i vzpomínky na ni. Základní ctností Holanovou přes všechnu jeho esotetiku je výraznost, zaujetí, vášeň, poctivost. Málokdy se ovšem ukáže očím čtenáře tak čistě jako v právě citovaných verších. Co však Holanovi chybí, to je nadhled. Zůstává dlouho dole, umanutě se stále a stále noří do téhož, neukazuje protiváhu, která by nějak (ať už v jakémkoli smyslu – homérském, dantovském, shakespearovském, camusovském atd.) tu hrůzu existence dokázala přijmout a překonat. Lékař hovoří o šťastné noci v čase žní, kterou strávil s junáky a dívkami, především však se svou Terezkou Planetovou. To štěstí je velice intenzivní, má metafyzický rozměr (bez metafyzické poezie ovšem!), ale pro svou hlubinu a osudovost je i smutné, dvojznačné, omezené lidským údělem. Navíc Holan je opět esoterický a vymknutý, šílí ve svých nevyložitelných metaforách.

„A pokračoval: „Jak se bělá / v mé černi tím, že nezvěděla / nic o mé lásce, dravé přec… / Ostatně, prch jsem brzy nato… / A jak má činit milenec, / jenž zoufalství má v srdci vťato, / já bláznivě se zastavil / na každé poště, níž se kloně… / Jako bych jedl oči koně, / z koleje žebrácky jsem pil…“ Šíleně silná láska (jaký protiklad vůči Hrubínovi, Seifertovi, Halasovi či Nezvalovi!) nenachází naplnění, z ohledu na milovanou je to prý dobře. Dobře, že se o ní ani nedověděla. Je to svět bezhlavého démona bolesti a hrůzy, v němž se bojíme také vášní lidského srdce? Člověk by možná řekl: Schopenhauer… ale Schopenhauer to je právě že nadhled. Holan naopak nechává svou báseň vyznít do ztracena, v neustálém vyvolávání osudu a marnosti a smrti. Jako by byl prvním člověkem v dějinách, který spatřil propast lidského údělu. Vyvolává sice Hérakleita, Platóna, potopu apod., ale jen proto, aby je začlenil do sebe a svého konceptu, v němž naděje ustupuje zapomnění. Přes všechnu krásu Terezky Planetové, zůstává tato pouze básní pláče, zděšení, esoterické změkčilosti a beznaděje.