Halasova poezie je soustředěná a hutná, objevuje se v ní napětí, paradoxy života a jeho tragika. Někdy dosahuje nesmírné hloubky. Dokáže šetřit slovy, netriviálně rýmovat, umí vnitřní život básně geniálně podtrhnout rýmem a disonantní melodií svého verše. V tom je si podobný s poezií Holanovou. Ale oproti Holanově víře v posvátnost poezie a také oproti jeho velkému rozhledu je Halas nevěřící autor tklivých litanií, jehož životní orientace kolísá mezi nacionalistickou a proletářskou identitou prostředního měšťáckého pantáty. Velice zřejmé je to z Halasova textu František Halas o sobě, který lze najít např. ve výboru z Halasovy tvorby Hlad (Československý spisovatel Praha 1966), z nějž budu ve svém článku vycházet i pro potřeby citací a rozboru básní. Ve svých slovech o sobě a o svém poměru k poezii je Halas až nepřirozeně skromný, zároveň ale velmi vyzdvihuje úlohu (zejména tu společenskou) básníka, a to frázemi tribunového rétora. Nenajdeme zde stopy po vyhraněné osobnosti, nic vlastního a vydělujícího, naopak.

Velkou a základní hodnotou Halasovy poezie, ze které vycházejí všechny přednosti ostatní, je to, že si instinktivně bere k srdci bolest, že po hodnotě života a lidské důstojnosti se pídí tam, kde člověk musí vzdorovat tragické bezvýchodnosti existence. Proto je plachý před žvástem a šetří slovy, proto kontempluje a zajíká se a zalyká, proto jeho slova nejsou prázdné metafory, prázdné víření třpytek, nýbrž zasahují, splývají s chvěním duše, jsou autentickou, poctivou výpovědí o existenci. Když se Halas ovšem dá na jinou cestu a vysvobodí se ze své nekonečné litanie, degeneruje jeho poezie v řádky sladkých, třpytných metafor bez hlubšího smyslu (např. báseň Mladé ženy). Stane se náhle velmi podoben Seifertovi. Hlubší pohled do nitra jeho litanií může podat vysvětlení pro tuto dvojakost. Halas nemá promyšlený svět, také nemá svou vlastní originální vizi, on pouze souzní s bolestí, když píše o ní, dokáže psát velmi autenticky. Tehdy se z něho stává někdo, kdo výrazně vyčnívá nad hlavní proud české poezie, ale jen tehdy a jen v tomto.

Úvodní báseň výboru, Nikde, ukazuje Halasovo slovesné mistrovství, čeština se v ní stává velice bohatou, melodickou a připravenou vyjádřit cokoli. Halas má skvělou fantazii a nachází nejrůznější lyrické kontexty, v nichž lze pochopit, rozezvučit, učinit zajímavým slovo „nikde“. Ve své podstatě je báseň ale pouhým gejzírem slov, říkánkou, zásobou frází. Báseň Lítost může být dobrým příkladem Halasova sklonu k metafyzické poezii, jak o ní hovoří T. S. Eliot, a k myšlenkové hloubce, k vynalézavé reflexi. Kdyby taková poezie v jeho díle nad ostatní převažovala a kdyby v celku dávala ponětí o nějaké opravdu originální osobnosti, bylo by možno Halase označit, aspoň z mého pohledu, za pravého básnického génia. Už první verš svým bohatstvím významů budí důležité otázky, vtahuje do něčeho mimořádného: „Denně podléhaje kráse prvotního hříchu“ – proč krása prvotního hříchu, proč denně podléhaje? a jak to chápat v kontextu? co bude následovat za tímto veršem? Hřích může být krásný v tom, že je lákavý, a je lákavé neposlouchat Boha (to je prvotní hřích), denně neposlouchat. První verš je tedy vyslovením mystéria hříšnosti člověka a po něm následuje: „unavíš stráž ráje spustí meč / zůstávajíc netečnou a v tichu // S žalem hledáš cestu zpáteční / bloudě v širé rovině svých skutků / naříkáš si na své zrození…“ V druhém verši je cosi mechanického, a to už tím, že unavení stráže ráje a to, že v důsledku toho spustí meč, splývá dohromady v minimalistické češtině. Třetí verš s tím ladí. Ráj tu nestráží andělé s plamennými meči, živé bytosti, jimž je osud člověka drahý stejně jako Bohu. Naopak se jedná o netečnou nutnost, o cosi mlčenlivého jako nenávratně pominulá naděje a příležitost. Halas takto vnímá, modeluje (také tou význam podtrhávající trhanou, těžkou melodií verše), zprostředkovává cosi metafyzického, co později stále jasněji postihne smyslovou sensitivitou (což je podstata Eliotem definované metafyzické poezie). Ačkoli stráž ráje je netečná, vyhnanec proti ní stojí jako živá, trpící, tesknící bytost. Kde se poděla lákavost hříchu? Jejím plodem je žal, žal uprostřed svých skutků, v nichž jako v nějaké obrovské pláni bez orientačních bodů je člověk ztracen. Proč byl potom zrozen?

Nejprve lákavost hříchu a její mechanický následek, potom žal, ten plod hříchu, a ztracenost života v životě samém. Zrození samo vypadá jako neštěstí. A Halas přivolává svou minimalistickou češtinou opět mechanismus trestu, trestu bez naděje: „Zrazen krví zkažená je / hrůzou v nocích třeseš se / jediného nervu nezapomínaje // Svět tak známý je až cizí / leží na tvém snu / Plž skrytý v růži.“ Krev, která je zkažená a kterou je člověk zároveň zkažen, to je něco jako dědičný hřích, nevyhnutelnost sama. Člověk se svým nevyhnutelným hříchem trpí a zůstává sám, třese se hrůzou, cítí všechny nervy. Ale teď přichází vrchol básně, metafyzická poezie Halasova shrnuje všechno, co bylo dosud řečeno, nejúžasnějším způsobem. Vždyť svět se jeví známý a samozřejmý, je-li viděn okem lákavého hříchu, je-li tu pro plnění toho všeho, po čem toužíme. Jenže zároveň je dvojitě odcizen: po dozrání plodu hříchu je zřejmé, že svět není to, co se zdál, že má prostě nějaký jiný smysl – a spolu se sen, který v člověku o světě vyvolala lákavost hříchu, jeví jako lživý, prohnilý, tragicky nevýhodný. Tato dvojí jinakost světa leží na snu (jímž je sen, vzbuzený lákavostí hříchu, i sen o uniknutí z následků hříchu) jako plž na růži, jako plž skrytý v růži. Halas takto dokonale svou báseň ukončuje, nezdá se však, že by dokázal její obsah plně rozvinout. Ten obraz světa, který v ní vyvstává, je příliš primitivní: protiklad živé hříšnosti a citlivosti člověka proti jeho mechanické odsouzenosti – to je málo, byť málo výborně vyjádřené. Neříkám, že chci po Halasovi nějaké východisko, jež by vedlo z beznaděje ven, chci po něm – když už beznaděj – tak její hlubší, originální reflexi.

V Halasových básních je při vší jeho vlastní, jiné povaze patrný vliv mnohomluvné češtiny (podobně jako u Hrubína a Seiferta), která se po staletích našla a která se zpíjí svými možnostmi. Někdy se však Halas – podobně jako zejména Holan a současná móda – obrátí na druhou stranu a hraje si s velmi spořivým spojováním slov do nezvyklých obrazů, jež mají tak či onak působit na fantazii a vytvářet ve čtenáři dojem básně. Např. báseň Až bomba praskne začíná takto: „Poleze dál / rýhujíc bahno / Otevře se // Škeble // Bledé pohlaví vod.“ Mně se zdá taková poezie velice laciná a podrobněji o ní napíši při úvahách nad tvorbou Vladimíra Holana. Na druhou stranu se Halasovi podařilo něco pro mne nezvyklého, totiž do metaforami přetížené, zbytečné básně vložit geniální vizi nudou se otřásajících hvězd. V jiném kontextu a mnohem šikovněji užita by se tato slova mohla stát zlatým hřebem dokonalé básně.

Charakteristický pro Halase je zájem o úděl tehdejších žen, o jejich bolestný osud – svědčí o tom Dělnice, Staré ženy a pozoruhodné básně na Boženu Němcovou. Halasův verš je v těchto případech zvláště intenzivní, avšak neví si tím spíše se sebou rady. V rezonanci s tím, co bídy a úzkosti si ženy v tradiční společnosti zažily, vyjadřuje své pohnutí spoustou metafor a prostými větami ze života, často svůj zajíkavý zpěv litanicky stupňuje, daří se mu vzestoupit až ke vrcholu, odkud sestupuje s ještě silnějším apelem, jako by celý rezonoval beznadějnou bolestí až k prasknutí. Jenže k čemu to? Nezval a soudruzi vyčítali Halasovi filozofování, mně naopak se zdá Halas nedomyšlený. Ani trochu neshledávám problém v Halasově orientaci na bezútěšnou, z křivdy vzešlou bolest, jeho náboženskou i obecně lidskou nevíru (měkkou, tak nějak pokornou, tiše vzdornou, naprosto opačnou nevíře takového Lautreamonta), vadí mi, že nešel v tom všem hlouběji, že nevyjádřil sebe sama v plnější míře. Nezval byl mnohem více svůj než Halas, nicméně Halas mi přijde jasně poctivější, upřenější k podstatnému. Je pravda, že být svůj a být upřený k podstatnému, být poctivý by mělo být vlastně totéž, ale jsou situace, kdy je všechno jinak. Nezval jako živelná, sobecká, dravá osobnost byl zároveň sebou (pro svou živelnost) a zároveň ve vleku doby, ve vleku lavírování své slouhovské role. Halas se naopak díky své omezenosti i bázlivosti nikdy nepřerodil z měšťáckého balíka, uvnitř byl však mnohem více zaujat samotnou podstatou života v jejím trýznivém tajemství. Vracím-li se k těmto dávným poměrům na slepičím českém dvorku, rád bych zdůraznil, že nesouhlasím s Nezvalovou kritikou Halasova jazyka. Myslím, že ten jazyk občas říká hodně a že neříká-li hodně, je to spíše selhání básníka než jeho nástroje. Drží-li se Halas přesně mezi Holanem a Seifertem ve své vlastní svébytnosti, je těžko jeho básnickému jazyku něco vytknout.

Konečně se krátce zastavím u básně A co básník. Myslím, že v této holanovské, mi pramálo sympatické a srozumitelné básni, Halas něco důležitého vzkazuje své době a svému okolí. Jako by se vzepřel české roli básníka, jako by měl na dohled sám sebe, jako z hloubek vnitřní síly k pravdě protestoval proti všemu, čím ve své lidské slabosti byl jako básník pro kejhající zástupy hus, kritiků, kolegů, profesůrků atd. Halas tu objevil, že básník má být sám sebou, že má psát sám sebe, že žije ze své autenticity. Myslím, že ten, kdo to pochopí, musí nad Halasovým osudem stát s pohnutím a úctou. Je to tragédie českého básnictví a tragédie i tohoto českého básníka, že přibiti ke Kavkazu šaldovské a jiné Poezie nenašli sílu být sami sebou jen kvůli své vlastní autenticitě. Teprve odtud přece roste opravdové umění. Nepovedlo se to ovšem ani Vladimíru Holanovi, o němž budu psát v dalším článku.