Tím, koho nepovažujeme za inspirativního a na koho narazíme všude okolo jako na nepominutelného klasika, se obvykle příliš zabývat nechceme. I proto bylo pro mne mnohem dobrodružnější a svébytnější hltat antiku či Goetha, nikoli však české klasiky. Ani teď se ze mne nemůže stát ten, kým nejsem, Hrubín se Seifertem mne prostě nelákají, ba odpuzují. Jistě jsem zaujatý, ale mým úkolem není přesvědčit někoho o opaku. Je zbytečné mne obviňovat či vyvracet – rád uznám v tomto ohledu o sobě ledaco. Stačí mi, pokud si čtenář aspoň na chvíli připustí, že mohu mít pravdu.

Nebudu probírat celé dílo obou básníků, ba nebudu ani dělat reprezentativní výběr – u zamyšlení nad Hrubínem vyjdu z knihy Až do konce lásky (Československý spisovatel Praha 1961) a u zamyšlení nad mi ještě cizejším Seifertem jenom z antologie A co básník (Mladá fronta Praha 1963). To, čeho si u obou těchto básníků nelze nevšimnout, je povrchní důraz na metafory, na slovní stránku básně, která girlandou ověnčuje konvenční obsah. Obsahově jsou oba tito básníci zavřeni v úzké kleci dobové mentality, v roli básníků pro tribuny, domácnosti, školy, pro národ a pro učebnice. Jsou plaší před velkými tématy lidské existence, leckdy se dokáží snadněji dostat do uvědomělé pózy se správnou ideologickou frází. Nejsou ani vášniví rozkošníci, ani snad vášniví mystici, neprovokují, jejich vize smyslu života a kosmu je konvenční, nemají rozhled a zároveň ani prostotu, schází jim sebevědomí géniů. Mácha se oproti nim byl schopen aspoň dotknout, a to proti všem českým vlivným současníkům (sic!), fascinujícího tříbení světového ducha, dokázal obnažit řezavou poctivostí vnitřnosti sladké iluze, dokázal být tak čerstvý, osobně do Máje vtažený, polapený a strhnutý existenciálním dobrodružstvím, až to bere dech i dneska. Ale přesto, jak jsem napsal v Tématu dříve, byl Mácha nezralý a naivní. Hrubín a Seifert mají jenom tu naivitu, to schovávání se za máminy sukně iluzí, tu jedinou zbraň proti složitosti života: a tou je hezká fráze. Proto se jejich básně nemohou spojovat do díla v pravém smyslu, do díla, jímž prosvítá punc velké osobnosti, nýbrž rozpadají se a drobí. Jejich specifická síla spočívá již jen v tom, že dokáží jednotlivě oblažit, neurazit, utvrdit člověka v zalíbení, se kterým je a hodlá i zůstat jen prostředním.

Procházím-li Hrubínovy básně, mívám vždy pocit, že narážím na hezké banality, na bižuterii poezie. Tak začněme třeba Srpnovým polednem – pěkná melodie i rýmování, ba ne zcela špatná metafora se stojícím a běžícím životem, onen protiklad mladické melancholie z mizejících okamžiků a dospělé touhy po budoucnosti. Ale to je všechno. Víc báseň nedává. Básník se nenoří do tématu, ale mnohomluvně bruslí po jeho banálním povrchu. Báseň Za Prahou nemohu považovat za víc než za žvanění. Dále v Mezi domy můžeme najít to, nač by snad mohl být Hrubín hrdý: „je-li tam někdo, je lehounký, že by mohl česat kštici vlasatic, / že by mohl zahrát barkarolu na struně pavučiny…“ Kdo by to takhle dokázal říci? A dále: jaro „rozdrtilo kry, hmoždí se s každým pupenem / a miliardou klíčků zespodu zkouší otevřít zem / a naráz všemi najednou otevře ji…“ Jde o oslavu jara, která obsahuje další podobná kouzla, leč člověk se musí ptát – k čemu to? Umět něco říci jinak, nevšedně, k tomu melodicky a dát tak do pochodu fantazii, zaujmout, to ještě není poezie. Naopak! Daly by se vymyslet spousty tun textů, které by různě rozváděly v efektních slovních obratech třeba úřednické banality, leč pravá poezie je vzácná a vysoce osobitá. Má sílu změnit člověka na celý život, stát se živou a integrální součástí jeho prožitků, otvírá je do nekonečné hloubky a intenzity. Všechny ostatní básně Hrubínovy knihy jsou v tomto smyslu opakem poezie, bižuterií. Jistě by se dalo najít ve tvorbě tohoto básníka i lecco silnějšího, např. Romance pro křídlovku, ale pro mne osobně je všechno to dobré v Hrubínovi jen slabým odleskem Prevérta, Kerouaca, hippie či Ginsberga. Co oceňuji, jsou jeho básně, věnované dětem.

Jaroslav Seifert je zvláště nedotknutelná ikona české poezie, dostal totiž Nobelovu cenu a stal se symbolem vzdoru proti okupační totalitě za pozdní normalizace. Stal se vzorem básníka ale už dříve, totiž jako zosobnění své generace (čistě generačně by sem patřil také Jan Zahradníček, nicméně jeho osudy, a tím i jeho vroucí, opravdová poezie, se hluboce rozešly se životní zkušeností oficiálních básníků). Spolu s Halasem, Hrubínem, Nezvalem a Holanem si Seifert v mládí prošel Šaldovu éru, potom zničení Masarykovy republiky a nacistickou okupaci, dále oslnění Sověty – tehdy umírá Halas. Nezval se stal slouhou režimu ze všech čtyř nejvíce a pokračoval jak v poezii, tak v osobním životě svou vlastní cestou, vždy jinou než je cesta českého básníka, jakou volili Halas, Hrubín, Holan a Seifert. Pokud jde o Hrubína, ten se propadl do bezvýznamnosti. Naopak Holan se stále více uzavíral do sebe a předsevzal si úkol v české poezii nezvyklý: být sám sebou, postavit se čelem existenciálním tajemstvím tak hluboko, jak to vůbec jde. Za normalizace se uzavřel obzvláště. Postupně také všichni umřeli, až na Seiferta. A když v roce 1986 chtěla Švédská akademie podpořit odpor českého disentu proti totalitě, stal se Seifert jako protirežimní zosobnění uctívané generace českých básníků tím nejvhodnějším kandidátem pro udělení Nobelovy ceny.

Poezie Jaroslava Seiferta je komornější a intimnější než ta Hrubínova, není tolik umluvená, více bere za srdce. Exceluje svou prostotou, smyslem pro rým a melodii v básních, psaných pro děti (např. Ukolébavka a Maminčino zrcátko). Právě už v této infantilní poezii je ale zřejmá Seifertova konvenční sentimentalita bez myšlenkového obsahu, nad kterým by se bylo možno zastavit, vstřebat ho a proměnit sama sebe. Tak třeba báseň Jestliže luna… pouze spojuje některé tradiční symboly, spojované s láskou, v nicneříkající, banální celek. Básník se ptá, proč by nemohla láska podobně jako luna vyvábit „své náměsíčné spáče do oken, / kde potácejí se jen bez vůle…“ Je to podobné, jako by se ptal, proč by voda nemohla téci dolů – ano, nikdo netvrdí, že nemohla, naopak všichni víme, že mohla. Báseň se přitom tváří jako vážná a rozmáchlá lyrika. Neobsahuje žádnou osobní, osudovou výpověď, žádný paradox, nic silného, svébytného. Poněkud zajímavější je báseň Stokrát nic. Ukazuje se v ní pro Seiferta typická komornost, sentimentalita a sladká slova o lásce. Ale opět jde o do umných metafor oděné banální poučky typu: láska bolí, milující člověk je poblázněný a marně sní o té, kterou miluje, když ta se pro něj stala nedosažitelnou. Z básně podle mne nelze vyčíst nic více.

Ruce Venušiny mají oproti právě zmíněným básním výrazný spád a podmanivost, je v nich otázka, kterou nastoluje refrén. Co je to pravé poslání liknavého dobrodruha – a proč jde zrovna o liknavého dobrodruha? Než se k té otázce dostanu, všimne si pozorný čtenář, že se v básni nacházejí podivné metafory, které nedávají příliš smysl a zdají se tu být jen pro rým. Tak třeba „zmar perel ve víně“ a „strach z neumírání“ nijak nerozvíjejí „hrst větru na dlani“ a působí příliš účelově – podobně na konci druhé strofy se zdůrazňováním růžovosti růžových plátků nedostáváme nikam dál. Ale teď ke smyslu básně. Liknavý dobrodruh je nejprve jaksi zasažen marností svého života. Pak otrhá květ růže a zároveň ho, uvědomiv si svou surovost, želí. Třetí sloka začíná tímto pro mne nepochopitelným čtyřverším: „Však vidět krásy zrod, / oplakat její zmar / a u tekoucích vod / vyčkat květ nových jar…“ První verš začíná slovem však patrně proto, že navazuje na zmar růže. Zrod je protiklad zmaru. Proč se ale hned v dalším verši objevuje zase zmar? Působí to dojmem, jako by se Seifert upřením pozornosti na zrod zbavil tísně ze zmaru, ze zmaru nikoli zákonitého a nutného, nýbrž surově způsobeného dobrodruhem. Myšlenka na zrod konejší, zmar, způsobený růži jen tak pro stesk nad marností vlastního života, je chvatně oplakán – a čeká se už na nová jara. Přímo v klínu miloské Venuše: „…vyčkat květ nových jar, / jenž znovu ohluší / to věčné váhání, / milovské Venuši / dát hlavu do dlaní.“ Liknavý poutník už neváhá, už našel směr, je znovu ohlušený. Je to dobře? Proč dává hlavu do dlaní zrovna milovské Venuši? Spočinul spokojeně v pozitivním vztahu k životu tím, že je ohlušen? Osobně mám za to, že báseň je naivní oslavou zapomenutí na marnost, na vinu, na složitost života ve jménu hedonismu. Nikde tu není patrné, že by snad básník dorostl problému, naopak neví si rady jak s ním, tak s jeho ztvárněním do básně.

Ty, lásko, pozdravena buď! je báseň náruživá, energická, má krásné rýmy a silnou kadenci starodávných zpěvů (nese ostatně formu rondelu). Seifert v ní velmi dovedně tisíci různými způsoby osvětluje a opěvá šťastně vášnivou lásku dvou milenců. Fyzická touha bez ironie a pochybnosti triumfuje ladně nad každým stínem své vlastní konečnosti. Díky tomu a díky své délce, již nezúročuje jinak, se ale nakonec může jevit jako povrchní a hodokvasová píseň spokojených měšťáků.

Lenina pominu a budu se věnovat slavné Písni: „Bílým šátkem mává, / kdo se loučí, / každého dne se něco končí, / něco překrásného se končí. // Poštovní holub křídly o vzduch bije, / vraceje se domů; / s nadějí i bez naděje / věčně se vracíme domů. // Setři si slzy / a usměj se uplakanýma očima, / každého dne se něco počíná, / něco překrásného se počíná.“ Co je obsahem této básně? Něco, co bytostně nesnáším. Je to naivní, sentimentální optimismus, ono smazání životních propastí a vrcholů, jedinečných prožitků, které proměňují život. Je-li to v životě tak, jak říká Seifert, můžeme si osušit slzy, sklonit se nad koryta a pokračovat jenom ve žraní, množení, ve všední práci, v poklidu měšťáckých banalit, neboť cokoli výjimečného je sníženo na to, co se děje každý den: jako látková výměna. Seifert navíc, jak je u něj běžné, píše svou báseň tak odporně sladce, tak podbízivě vůči rosolovité měštce, oproti níž může být paní Verdurinová vrcholem prožitkové síly a životní autenticity, že ji mohu pouze s odporem minout.

Z dalších básní se zmíním už jen o stejně slavné básni Píseň o rodné zemi. Tedy je lépe říci: chtěl bych vysvětlit, proč se tváří v tvář jí cítím zcela nekompetentní. Jistě existuje někdo, kdo si dokáže představit zemi, která je „krásná jako kvítka na modranském džbánku“ či „chudá, jako jaro v čerstvém lomu“ – já ovšem mezi tyto šťastlivce nepatřím. Určitě mne nějak oslovuje poslední čtyřverší básně, dokázal bych ho kontemplovat, ale první dvě sloky jsou mi natolik cizí, že necítím možnost a vlastně ani jakoukoli motivaci snažit se pochopit (nehledě na to, jak nesmírně je tahle báseň profláknutá) ostatek.

Od Hrubína a Seiferta bych nyní rád utekl k básníku, kterým je mi přece jen o dost bližší – totiž k Františku Halasovi.