Je na sousloví česká poezie důležitější slovo česká, nebo slovo poezie? Někdo může říci, že je to špatná otázka, že umění, a zvláště to slovesné, má svůj význam právě v národním kontextu a jako kolektivní prožitek sdílených hodnot. Tato myšlenka byla velice vlivná v oné době, do níž klademe národní obrození, a to nejen u nás, nýbrž v celé Evropě. Univerzalismus křesťanský, renesanční i osvícenský, myslící člověka jako zcela konkrétního jednotlivce, jenž díky základním prožitkům, společným všem, tvoří s ostatními lidmi lidstvo, ustupoval před vlnou měšťáckého uniformismu a nacionalismu. Česká literatura, tehdy se teprve rodící a již de facto odcizená hlubokým kořenům z minulosti (pouze nominální a primitivní zdůrazňování Husa či Komenského vlastně až dodnes svědčí o nesmírné míře odcizenosti těmto mužům), se nutně musela stát na dlouhou dobu obětí duchovního klimatu, z něhož vzešla. Ani Masaryk, ani Šalda, ani Černý, ani Štýrský, byť přinášeli českému myšlení univerzalistický horizont, nedokázali toto prokletí prolomit, spíše se sami jen obtížně potýkali s jeho dobovou lákavostí. Jasné, programové odmítnutí významnosti slova české před slovem umění chybí zejména na scéně českého literárního života dosud a přímo mučivě.

Přitom nejvýznamnější osobnosti naší kulturní minulosti, jejichž význam překonává úzkou českou kotlinu a má evropský ohlas, konkrétně Hus a Komenský, patří mezi vášnivé vizionáře univerzalismu křesťanského, ať už středověkého, nebo reformačního. Dále německá literatura, nám (volens nolens) nejbližší, představuje v klíčové postavě světové kultury, totiž v Johannu W. Goethovi, který umřel na začátku evropské vlny nacionalismu, pojetí kultury zcela odlišné od toho českého. Jenže Goetha jsme v Česku vždy tak nějak ignorovali, je asi na náš nárůdek příliš veliký (v tom ohledu s ním měli a mají potíže i samotní Němci). Odmítli jsme i Mickiewicze a Puškin zůstal jen symbolem ruského národa. Moderní česká poezie však nebyla úplně bez evropských vzorů, byť se hlásila vždycky především ke své vlastní české identitě. Stala se jí vzorem levicová avantgarda, především francouzská a ruská. Nejvýrazněji se tu inspiroval patrně Vítězslav Nezval, jeden z potentátů naší literatury, které lze považovat více za básníky než za české básníky. Tento podivuhodný slouha bolševismu měl nikoli jenom úžasný talent, nýbrž paradoxně i svůj autentický životní osud, ve kterém žil sám za sebe proti všem úlohám národního básníka. Poselství, které Nezval zanechává sklenutím svého díla, je však nezbadatelně malé a roztříštěné jako celá česká recepce avantgardy. Ta se totiž ještě více než ve Francii a v Rusku stala v Česku opakem emancipace umění, totiž společenským, ne-li přímo politickým gestem. Mezitím se v evropském a snad ještě více ve světovém měřítku na všech stranách prosazuje obrovská vlna zájmu o jednotlivce, o nonkonformismus, o revoluci proti předsudkům (např. sexuální revoluce) a kulturní projekt, v jehož šlépějích jde přes úhor komunismu básnická generace Jaroslava Seiferta, se jeví stále podivnější, ne-li přímo směšný a omezený. Stále jsme ovšem pod vlivem této generace, ba dá se říci, že dnešní vlivní literáti ji nikdy nedokázali kritizovat a vymanit se z jejích stereotypů, ba naopak uctívání Seiferta, Holana, Halase či Hrubína patří k dogmatům současné české literatury.

Je ovšem pravda, že jsme už objevili podivuhodné solitéry L. Klímu, B. Reynka, J. Demla, J. Zábranu, J. Kuběnu nebo V. Křesadla. Každý z nich má svou souvislost ve světové literatuře spíše než v naši, jsou to cizinci a vyhnanci české poezie. Lze je opravdu přijmout za své jen tehdy, pokud institucionální (redakční rady, vysoké školy, grantové komise, kulturní rubriky) a ideovou hegemonii nacionalismu nahradí univerzalismus, počítající s jednotlivcem a jeho autentickou poezií bez nacionálních přívlastků. Jde-li o prózu, je zajímavé, jak se oproti poezii výrazně emancipovala z ryze českého kontextu v díle dvou nejvýznamnějších českých prozaiků: B. Hrabala a M. Kundery. Nicméně výrazná kritická reflexe jejich díla na pozadí dějin české kultury a v souvislosti se světovou kulturou stále chybí. Někdy později bych se o to velmi rád pokusil na stránkách Tématu.

Můj fundamentální postoj k umění spočívá v tom, že slova jako české nebo dnešní považuji vůči slovu umění za pouhé lokalizační akcidenty. Již tím se rozcházím s moderními českými elitami, ale nejen tím – ještě závažnějším rozdílem mezi mnou a jimi je můj důraz na světové umění a zejména překlenující vize vývoje od Goetha k beat generation a k renovaci. Je tedy zřejmé, že kdysi dávno (asi před patnácti lety) musel být jedním z prvních kroků na mé vlastní cestě k umění rozchod s převládajícím směrem myšlení, jak jsem ho poznával ve škole a v literárních časopisech.

Samozřejmě zprvu jsem učebnicový literární kánon přijímal se zbožnou úctou a rád jsem si o přestávce čítával básně z k tomu určených čítanek. Některé se mi líbily více, některé méně, bylo mi však stále divnější a proti zdravému rozumu postavené, že ve škole věnujeme mnohem větší pozornost českým básníkům oproti těm světovým. Školní výklad byl ostatně po všech stránkách velmi odpudivý svou formálností a povrchností. Velká přemíra mrtvých dat, názvů a frází, to bylo něco otřesného. Dodnes si myslím, že drtivá většina studentů odchází ze středních škol přímo zkomolena, zničena, zúžena na čirou bezduchost, pokud jde o pochopení pro literaturu a zvláště poezii.

Mé vlastní první literární zážitky byly spojené pouze s citovými hnutími a též spolu s fantazií, čili s něčím zcela konkrétním a nereflexivním, asi na podobné úrovni jako fyzické pocity chladu, tepla či hořkosti a hluku. Byly to Verneovy romány (čtení Tajuplného ostrova považuji za vůbec první můj silný, ba nezapomenutelný zážitek z čtení knihy), potom May a zejména Dumas (nikoli jen Tři mušketýři a jejich pokračování, nýbrž později zejména Paměti lékařovy). Zásadní změnu představovala spíše náhodná četba Hovorů k sobě a postupný můj příklon k studiu klasické filozofie a klasické literatury. Stačí projít antikou, nechat ji na sebe působit, zabydlet se v ní, a už je člověk definitivně ztracen českému literární dvorku a tomu rozhledu, na nějž je omezen. Začal jsem chápat, že poezie a umění vůbec nejsou jen jakýmsi chvěním, rozkoší, kdy člověku běhá mráz po zádech z nadšení, že ale také jejich význam není v tom, že slouží národu, lidu nebo nějaké myšlence – musel jsem si klást zásadní otázku, co je krásného na dílu Homérovu, Horácovu, Vergiliovu, Sofoklovu atd. Bylo to nesmírné, přes celé věky se klenoucí dobrodružství myšlení a prožitku, potýkání se s mocným dědictvím a pochopování, že umění není pro okamžik požitku (jako nějaká sušenka), nýbrž pro hluboký a autentický prožitek, který zhodnocuje naše prožívání světa, naši vrženost, naše vnímání smrti, zrození, vztahů, hodnot, mezních situací atd. S velkým uměním se znovu rodíme, zas a zase se k němu musíme vracet, jestliže jsme v něm získali své kořeny, svou obnovenou a po celý život dozrávající identitu. Proto je tak vlivné a tak trvanlivé, proto tak zaujímá a fascinuje. To se v Česku pod vlivem velkých koncepcí německé klasické filozofie sice připouští, ba občas i tvrdívalo, nicméně vždy se myslí umění jaksi všeobecně, a to tak, aby se do toho umění vlezli umělci našich luhů a hájů. A čím více jsem si uvědomoval tuto pseudokulturu, to velkohubé a automatické zahledění do tzv. naší kultury, tu neschopnost přijmout přirozenou stratifikaci, ten strach z vynikání, tím odpornější a tím více vnitřně pobuřující mi česká poezie připadla.

Raději přijdu o všechno to, co bylo v češtině napsáno od národního obrození až do dnešní doby, než bych měl přijít o Danta či Shakespeara. Je-li totiž poezie opravdu tak cenná, jak si myslím já, je mnohem důležitější nechat se jí obohatit než zastávat nějaké národnostní či vylhané rovnostářské cíle – je-li tím velkým a mocným uměním, je k nalezení jen zřídka ve své výsostné formě. Považuji za správné uznat přednosti zcela mimořádných děl, obohacovat se jimi a vyhledávat je. Soustředit se především na ně a vzácný čas života užít k obcování se vzácným, nekonečně obohacujícím a hodnotným, nikoli s průměrným a běžným.

Mé úvahy nad moderní českou poezií budou, jak musí být čtenáři zřejmé, kritické. A dost možná i nespravedlivě kritické. Je však čas se vymanit, najít smysluplnou negaci, a tím i prostor pro sebe. Nechci zpochybňovat mistrovství básníků, jimiž se budu zabývat, ba řeknu rád o tom, zač dobrého jim vděčím, ale jejich český horizont navždy opouštím – nikdy jsem jej totiž ani nepřijal za svůj.