Není nic divného na tom, že poezii lze různě dělit, že jednu lze odmítat a jinou zase přijímat, ba v obecné rovině možná leckdo přijme i představu, že existují velcí a malí básníci, že vedle opravdové kvality je tu také hejno bezvýznamných pozérů. Řekne-li se „poezie“, je nasnadě představa slov, z nichž se skládají umné girlandy vět, představa čtenářů, posluchačů, kritiků, redaktorů, vydavatelů atd. A za tím vším někde vzadu prožívající básník, tryskající ze svého srdce cosi, co je možné posléze objektivně rozebrat např. strukturalistickýma očima či ve společensky angažovaném duchu. Chudák básník, chtělo by se říci. To bývaly ty dýchánky s unylými čtenářkami, jež snily v tom nejkýčovitějším provedení o básníku se všemi nutnými atributy, které dobře vycítili (což je jejich nadčasová schopnost) skupiny pozérů.

Je pravda, že to, co opravdu prožíváme, to, nakolik žijeme autenticky, se hodnotit jen tak lidskými pohledy nedá, ale přece jen myslím, že právě tato skutečnost se projeví a že se dá nejméně ze všeho trvale vylhat. Často jsem si kladl otázku, proč píšu poezii, a to nejvíce na začátku svého psaní. Myslel jsem nejprve, že to opojení talentem je moje právo, že existuje určitá povinnost ostatních lidí věnovat mi pozornost, zajímat se o to, co prožívám a co mám potřebu říci. Zdálo se, že rozlet mého ducha každého z těch dospělých musí zaujmout, neboť jsem přece letěl na křídlech největších básníků lidstva, kteří byli široce uznáváni, o kterých se učilo ve škole a o nichž nebylo pochyb, že představují obrovskou studnu fascinujících námětů k diskusi a přemýšlení. Jenže jsem s nimi zůstal sám. Na maloměstě uprostřed průměrných a ještě nižších myslí jsem nemohl mít šanci. A tak jsem zrál v autoklávu své samoty stále více a vroucněji přisát k velké kultuře, k níž jsem intimně přilnul. Vydědil jsem sám sebe ze všech ostatních svazků a byl jsem tak bohat, že jsem mohl už jen dávat.

A to je můj domov. Všechno, co doma považuji za doma, se děje v této úrovni mé bytosti a myslím, že o tom dávám svědectví i svým životem. Pochopoval jsem stále hlouběji, že poezie může mít ambice, aniž by se stala malou a směšnou, jenom tehdy, když se děje tam, kde člověk opravdu žije, když je svědectvím o tom, co se v chaosu všedního dne, zábavy a všeliké rozptýlenosti ztrácí jako to nejvzácnější. To je ta pravda, které se nelze vyhnout, ale již zároveň není možné uchopit. Podobně nelze vylhat modlitbu, byť nikdo nemůže pravost či předstírání modlitby určit – ti, kdo se modlí upřímně, žijí ale jinak než ti druzí, ne tak po stránce snadno z vypočítavosti dělaných „dobrých skutků“, jako po stránce charismatu a toho, co chtějí dát svému okolí. Neříkám, že není potřeba významného nadání k tomu, aby člověk psal poezii, myslím však, že všechno nadání skončí v póze a prázdnotě, není-li osobnost jím obdařená schopna v něm žít a reflektovat svou autentickou existenci. I proto je pro poezii tuze nebezpečné, je-li společensky očekávaná jako něco, co je bytostně pro foro externo. Mnohem příznivější je pro ni prostředí malých spontánních kroužků, v nichž se shlukují lidé proto, že se potřebují sdílet ve svých životech, nadšeních i bolestech, kroužky jako za dob Goethových.

Téma se snaží právě takto přistupovat k poezii a umění vůbec. Prožitky jsou přece to nejdražší, co máme. V listopadovém čísle se stáváte, dámy a pánové, svědky pokračování mé snahy udržet celý projekt při životě. Buďte, prosím, trpěliví. Obsah chci postupně dodávat a zhruba každý víkend se pokusím zaplnit jedno prázdné místo. Než přijde leden, nový rok (už 2007… neuvěřitelné!) a s nimi též dvacáté číslo Tématu, zaměřené na Nahý oběd W. S. Burroughse, chtěl bych vám popřát krásné a duchovně plné prožití vánočních svátků.