9. červenec
Cítím se už docela zdráv. Lékař mi jen doporučuje, že se mám více rozčilovat – pokud prý dám byť jen trochu slovo této nemocné společnosti kolem mne, sklíčí mne to a uvrhne znovu do nesnesitelné slabosti. Nemám prý se snažit ve svých úsudcích o žádnou „objektivitu“ (sám vím, že žádná neexistuje), nýbrž mám bránit své zdraví.
Tento lékař je ke zdejším lidem příliš tvrdý. Říkal mi, že všechno tu je vřed a že by jej hned vypálil, kdyby mohl. Nic zde neschvaluje a zakazuje si o tom přemýšlet. Skoro vůbec nevychází ven a snaží se tu co nejvíce žít podle starých dobrých způsobů. Nedoporučuje mi dokonce ani styk s mým sousedem, v tom je nicméně zaslepený, neboť dát na něj, musel bych tu zemřít nudou.
Ptal jsem se svého souseda, jak je to tu s láskou. Zeptal se mne na oplátku, jak je to s ní u nás – dokáži-li mu to říci, on že mi potom řekne, v čem se zdejší lidé liší. Samozřejmě jsem nedokázal nic. Po chvíli však přece jen začal mluvit a řekl, že více než láska je všude buď prostituce nebo pruderie. Vím i z našich poměrů, že tyto dvě ženy spolu dobře vycházejí. Zmínil se také o tom, že láska je tu brána výhradně sentimentálně, a začal vyprávět příběhy tak známé i u nás, jen s jinými jmény. Zeptal jsem se ho tedy otevřeněji, zda si myslím, že ta zdejší atmosféra má nějaký zvláštní vliv i na lásku.
Napíši nyní závěr, který jsem si sám udělal, neboť sousedův výklad byl značně nesouvislý. Zdá se, že pro mladé lidi je tu zprvu láska náhradou náboženství, vdechnutím smyslu světu, a tedy čímsi ještě důležitějším než u nás. Napoprvé tu tedy bere lásku vážně dosti mnoho mladíků a dívek (zatímco naši mladí ji chápou spíše jako kratochvíli). Jak ovšem víš, láska nikdy nevydrží, a zvláště ne v mládí. Konec lásky pak ve zdejších lidech způsobuje buď pozvolna, nebo ihned prázdnotu a pocit absurdity. Snad je to takové, jako kdyby křesťan ztratil Ježíše a mohamedán Alláha. Ze zaujetí láskou pak vzniká cynismus, frustrace, popření všech hodnot mezilidského vztahu.
Poslední útočiště, jež tu mladí lidé mají, srdce, neupevněno vírou, velkými příklady a zdravým rozumem, umírá s první láskou.
Ještě než soused odešel, přišel za mnou onen student, jejž jsem svého času nechal vyhodit ven, aby se omluvil. Přivítal jsem ho pochopitelně s tím, že omluvy si má nechat pro sebe a že mne zajímá jen to, zda mi nese něco zajímavého. Kdo má mít čas na nezajímavé lidi? Když uviděl mého souseda, pozdravil jej a oslovil „pane profesore“, pak mi dal sbohem a odešel. Inu, nechal jsem ho být.
Napadlo mne, zeptat se souseda právě při této příležitosti, co je vlastně zač a jak se zná s tím studentíkem. Velmi se mi omlouval, že se nepředstavil hned – jeho jméno jsem už zapomněl, vím však, že učí na lyceu, čemuž tady říkají „střední škola“. Onen student (soused ho svého času učil) je zřejmě poněkud zmatený. Nebylo by to tolik zřejmé, kdyby se s tím již smířil, tím však, že smíření stále vzdoruje, vychutnává si svůj zmatek až do dna. Poslouchá a obdivuje klasickou hudbu, čte velké muže minulých století: nic mu však nepomáhá. Proč? Je to bezesporu podivné. Řekl bych, že ty velké věci nepouští do srdce, že slyší tóny, ale neslyší hudbu, že vidí skvrny, ale nevidí obraz, čte slova, ale nevnímá myšlenku. To by bylo strašné, neboť by to dávalo tušit, že lidé zvyklí jen na zmatek mohou snadno nakonec ztratit jakoukoli ušlechtilou schopnost.
Na závěr ke dnešku bych chtěl ještě opravit domnění, které může mít z posledních zápisků – totiž že už nechodím do lesa. Samozřejmě když jsem byl nemocen, nešlo to, nyní však (už od včerejška) znovu takto navštěvuji věčnost a znovu kuji své myšlenky právě tam.
10. červenec
Když už jsem se před časem dostal k Nietzsche, vzpomněl jsem si také na jednu z jeho zásad: mít své knihy, svůj dobrý vkus, své maximy atd. – a to všechno instinktivně, nenechat se zviklat nějakou snahou o tzv. „objektivitu“. V těchto končinách důležitá maxima.
Lidé tu raději neříkají nic – jen slova, a to proto, aby byli „objektivní“. Mluví avšak více než u nás, myslím tím: o vážných věcech. Nakonec tady ovšem nelze říci, co je a co není vážná věc, neboť všechno působí dojmem frašky. Mladí tím ještě trpí, jediné, co ale proti tomu dokáží, je topit se ve splínu nebo být agresivní, extravagantní, vyšinutý. Jsou tak nuzní ve svých duších, až to člověka svírá. Řekl bych, když to pozoruji, že člověk se rodí dobrý, jinak by přece byli hned jako jejich rodiče a nemuseli by se k tomu prohnívat.
Jsou snad zdejší lidé špatní? Myslím, že zlo je slovo, které tady nemá dost dobře svou platnost – to správné slovo je spíše úpadek nebo chaos.
V kostele jsem tu zatím nebyl. Nejdříve pro prvotní zmatenost mé situace, potom ale spíše proto, že se toho vnitřně bojím. Koneckonců zpovědníka mám s sebou – proč se ale bojím zdejších kostelů? Možná proto, že jsou to nakonec jen ostrovy namísto pevniny. Mluvil jsem o tom dnes s profesorem. Ten mi ale tvrdil, že kostel je jeho jediné útočiště. Zdá se mu ovšem pochopitelné, co cítím, neboť nikdo se prý rád nedívá na pád svojí církve.
Pravda: kdybych tu měl skutečně žít, cítil bych se jak ubožák, neboť mé křesťanství tu není nic. Ba cítil bych se tu hůře než mezi muslimy, protože s těmi bych měl aspoň stejnou touhu po Bohu. Jak už to tak bývá a jak už je to v lidské přirozenosti, zdejší křesťané a vůbec všechna náboženství strádají touto svou ubohostí a neumějí nic lepšího, než svou dobu aspoň skrytě nenávidět.
Zde mě napadá rozdíl mezi Sókratem a židovskými proroky. Zatímco Sókratés šel na smrt bez nenávisti k Athéňanům (v čemž připomíná Ježíše), ba přál jim jedinou odplatu z nebe, totiž aby byli donuceni filozofovat a hledat pravdu, proroci v podobné situaci svůj lid proklínali, sesílali na něj přírodní katastrofy a byli si jisti, že jejich ústy mluví Bůh.
Stejně tak mnohé protestantské církve žijí jen ze Starého Zákona, svévolně jej různě vykládají a zneužívají. Tyto církve jsou nenávistné, militantní, přísné a kruté, považují se za pravé vyvolené a chtěly by starozákonní barbarství přenést do dnešní doby. Jejich bohem jsou kromě šílené fantazie peníze a všechno, co je s penězi spojeno.
Svatý Pavel píše v Novém Zákonu, že kdyby nemluvil s láskou, byl by jako dutý zvon – to je snad právě ta velká věc, kterou křesťanství předčilo antiku: láska. Antika o ní snad vůbec nemluvila, neměla jí však více? Musíš si pamatovat, že láska není sentiment ani mnišství.
Nezačínal jsem však své poznámky psát proto, abych zpochybňoval to, co je mi svaté: nemyslím nakonec, že chyba je v Ježíšovi nebo v Pavlovi, nýbrž je určitě v těch, kdo si je vykládali a vykládají. Ale o tom už dosti.
Musíš mi prominout, že píši tak zmateně – prohlížel jsem si své poslední zápisky. Přišel jsem do této země nikoli ze zájmu, ale jako vyhnanec. Celá tato země je pro mne víc než nepochopitelná a čím více jí rozumím, tím je pro mne nepochopitelnější. Člověk potom v sobě cítí silné nutkání, už se nedívat, což je, myslím, značně typické pro zdejší lidi. To, co o této zemi píši, ti nakonec může posloužit jako varování a pomoc, kdybys sem snad nějakou nešťastnou náhodou někdy zavítal. Tvé dojmy budou podobné mým, a tak budeš mít oporu v tom, že to již někdo před tebou prožíval stejně.
11. červenec
Napadá mne: jaké názory mají mít lidé na svou zem? Řekl bych, že takové, aby své zemi co nejvíce pomohli. Tak není nic lepšího, než znát pravdu, a naopak nic bídnějšího, než se třeba byť tváří v tvář velkým těžkostem vzdát své pomoci.
Zdá se ale jako by obecným přesvědčením v této zemi bylo, že všechno kromě těla a jeho blahobytu je marné. Lidé se před touto „pravdou“ sklánějí a použijí-li někdy nějakou morální formulku, pak to vždy vypadá spíše jako záchvěv pozůstávající nervové činnosti na mrtvole než jako život.
Byl jsem totiž dnes se svým profesorem ve škole. Uvedl mě mezi své kolegy, na něž jsem si udělal následující názor. O těchto lidech platí to, co o vědě vůbec: o pravdu se ve vědě bojuje jen na jejích nejvzdálenějších hranicích, hranicích s tajemnem. Tam ale může dospět jenom otevřený, nadšený, imaginativně a dobrodružně nadaný vědec. Ostatní vědci, žijící ve vnitrozemí území, které již věda dobyla, přijímají dobytá území jako svá panství a celý život nedělají nic, než že spravují, rozčleňují, zatemňují a znepřístupňují své panství, aniž by si byť jen dokázali představit, co leží za jeho hranicemi.
Kolik bys řekl, že je lidí, kteří mají tak vysokého ducha, aby byli právi toho, mít co do činění s vědou? A myslíš, že by se toto právo dalo získat, nebo že je vrozené? Osobně si myslím, že takových lidí je velmi málo, že zmíněné právo je vrozené a že bez náležité péče má tendenci se ztrácet a zmrhávat. Ve vědě totiž nejde o to, aby se někdo něco naučil, nýbrž o to, aby se zájemce skrze učení dostal do problému, aby jím byl nadšen a hledal jeho řešení jak svou milenku. Hodně záleží na tom, jak je problém kladen: je-li to problém správců dobytého, vede téměř vždycky k zbytečnému chození v kruhu.
Ještě k vědě tolik: jaký má věda smysl? Pokud teoretický, pak se nemůže odtrhnout od filozofie, neboť její počátky jsou vždy na filozofické půdě a jen filozofie může dát vědám jak normu, tak i mez a vymezit meze zkoumaného. Tím, že se věda od filozofie odtrhla (což není pravda u opravdu velkých vědců), pohrdajíc filozofií pro její nejistotu (mít jistotu, to je symptom typický pro strážce dobytého), je na tom stejně jako oni Sókratovi protivníci: myslí si, že ví, ale neví nic. Vyhýbá se zmatku poctivého myšlení za tu cenu, že vytvořila zdánlivě jasný, avšak ve skutečnosti nadmíru zmatený systém nepoctivosti. Vědec totiž, který je tam či onde správcem, je docela spokojen se svým postavením a nechce cokoli měnit, byť by byla ve hře pravda sama, důležitý objev, vyvrácení toho, co bylo po dnešek jisté. Čím více takových oblastí a správců je, čím jsou jejich vztahy spletenější a čím více jim temnota, kterou vyrábějí, vyhovuje, tím je ve vědě nesnadnější hledat pravdu samu.
Kal církve i vědy je způsoben nízkými lidmi, kteří cizopasí na velkých myšlenkách. – Nikdo není tak nízký jako ten, kdo se pokládá za vyššího, než ve skutečnosti je. Zároveň nikdo není tak pyšný jako ten, kdo si o sobě myslí, že je nízký, a tím chce před sebou omluvit svou špatnost a lenost. Existuje sice řád: lid – duchovenstvo – šlechta – vladař, avšak to není řád nízkosti a velikosti. Jsem šlechtic a nenechám si nikým svá práva vzít, leč to jsou práva jen politická – prostě jsem se svým narozením takto politicky zařadil. Před Bohem a rozumem ale nikdo neskládá účty za poměry, do nichž se narodil, nýbrž za své činy a jejich pohnutky.
Nejodpornější je pýcha zákoníků, kteří se vydávají za posly Boží, sekýrují a soudí všechno kolem sebe, ale o Bohu právě proto nemají ani ponětí. Nejsou věda, filozofie, umění a náboženství poslové Boží? A nejsou tedy všichni šosáci a filistři, kteří se vydávají za znalé těchto oborů, v jistém smyslu zákoníky? Tento typ lidí je také u nás, a proto jsem na ně tak rozezlen.
Viděl jsem vyučování některých zdejších učitelů a zprvu mne nadchli, brzy ovšem pohněvali. Nejprve jsem totiž viděl, jak rovnoprávně a cituplně se tu s žáky zachází oproti našim školám, posléze ale taky to, že zdejší učitelé nevzdělávají, ale vyškolují. Jediným cílem škol je výkonnost, nikoli duch. Co jsem v této zemi také mohl čekat? Když jsem to pověděl profesorovi, zasmál se a řekl mi: „Vidím, že ještě nejste zvyklý na tuto bažinu… Co jim mám říkat, když v tom mám zmatek? Cožpak nechápete, že musíme učit tyto nesmysly, protože nevíme, nikdo neví, co je dnes nakonec dobré a co zlé?“
Je pravda, že jsme se spolu už častěji bavili na toto téma. Častokrát mi říkal, že vidím vše příliš jednoduše, že přicházím ze země, v níž vládne nějaká morálka, kde se tedy dá rozhodovat mezi dobrem a zlem. Říkal také, že zdejší justice, zákonodárství a těch pár zvyků, které se tu ještě zachovávají ze starých dob, jsou pouze věci vnější, avšak duch, který je stvořil, je dávno mrtev. Jak mohou tito lidé vůbec žít? A jsou to ještě lidé?