Příroda, tupě doslovná
Příroda, tupě doslovná,
znamenající-li něco, pak pouze sebe,
hnala do dalšího jara.
A tedy vůně, tvary a tak dál,
barevný ohňostroj za hranou smyslů.
Schoulenec schoulený ve svém
perverzně oblíbeném proč
křičí na ni: „Krásný vrahu!“
„Seru na to, jaká jména mi dáváš,“
směje se Příroda pobaveně
a když se jí zachce vezme mu
třeba matku.
Ať se to jeho proč
trochu provětrá a osvěží.
A stojí stále víc sil
Sveřepě se blbne četbou textů,
těch sebejistých konstruktérů Smyslu,
jako by nevěděl, že po tisíce
let maskují svou impotenci
živými obrazy, lahodnou hudebností
strhujícím řádem stylu.
Sveřepě se blbne četbou textů,
a přesto (nebo právě proto?)
stojí stále víc sil udržet se v síti,
v hedvábném tkanivu opony přes prázdno,
když vlákna mezi významem a jevem
pomalu praskají a jejich torza
svévolně kvetou do nových vztahů,
nejhezčí z nich vypadají jako
včelí tanec, krystalky ledu, oblaka,
krouživý pohyb lovícího orla.
Kampak kam?
Rašily z něj vlasy,
vousy, chlupy, nehty, řasy,
vnitřnostmi bez přestání rozkládal
kusy zvířat a části rostlin:
ano; i hovna z něj často lezla.
Všechny ty věci byly zprávou
o přísnosti vládkyně Naturae,
všechny ty věci
vznikaly, aby nebyly,
co symbol stálého pohybu k nic.
A taky z něj rašila slova:
připomínka, že mysl
směřuje tamtéž.
Zdálo se
Zdálo se, že skutečnost
znamená jen sebe,
ale neznamenala ani sebe,
neznamenala nic,
bylo to takové malé
bezvýznamné nedorozumění.
Žádný jazyk ze země lidí
Žádný jazyk ze země lidí
lidi nevypoví. Je to jisté.
Jak krásně a krutě znělo by slovo,
které by vyřklo letní večer,
vůni lesa, horkého asfaltu a lánů,
táhlé pláně horizontu, nad nimi
mraky ve tvarech přeludů
a mě, se stínem daleko do ječmene?
Jak znělo by slovo, co by to řeklo?
Zároveň delirický zánik otce,
zakarpatské oborohy v dálce,
a biblické krajiny očima Breughela.
Zároveň kratičkou hlubokou lásku
k tmavooké Magdaleně ve vísce Klen,
podél hřbitovních zdí pak alejí do polí,
anno domini MM?
Slovo, jež by to všechno řeklo,
a co z této chvíle jsem já,
co nádherná, smrtící Příroda
co mýtus, příběh, představa
a že jsme jedno. Snad…
Právě teď, nyní, v tento okamžik,
slova souznačná tak
ve schopnosti nesdělit,
ve fintě opisem minout -
a vysoké hory trvají dál,
lhostejné k faktu, že jsem je vnímal.
Žádný jazyk ze země lidí,
nevyřkne mě, nepoví svět, neřekne
člověka;
na cestě zpět do sdíleného
skákal jsem pozorně z významu
na význam
z řeky jednoty se jménem Není.
Cesta odvážného tázání
Cesta odvážného tázání
nepokračovala.
Dál byly pustiny šílenství
(definitivně bez otázek)
nebo sebevražda:
z mýtu se odchází smrtí
anebo zánikem duševním.
Kdyby byl věděl, že vše, co ho obklopuje,
mnohem spíš než otevřená kniha,
je kaleidoskop z barevných sklíček,
nemusel strávit léta na kraji té pouště,
mohl si do hlavy pouštět líbezné
obrázky, jež nic neznamenají,
snad jen „vypadají jako“.
Nemusel žíznit, smutně připouštěje:
„Je docela dobře možné, že nedostanu odpověď,
nic nepoznám, minu svět...“
Ale i v tomhle se mýlil:
bylo to nutné. Tam,
kde tázat se znamená míjet...
Řekněme že jeho
vědomí
vypadalo takhle
(nakonec, nebude to
poprvé kdy zůstanem
odkázáni na přibližnost
metafory):
Můj je život jenž protéká jeskyněmi smrti,
má je smrt jež protéká tůní života
má jeskyně se rozléhá v živobytí smrti
má tůň se rozlévá smrtí života
život se rozléhá ve smrti já
smrt se rozlévá v tůni života
život si protéká jeskyní smrti
smrt pak bublá v životě já
život se klene jeskyní
smrt protéká tůněmi
tůň mého živobytí
jeskyně mé smrti
můj život
má smrt
já
je tůň smrti
jeskyně života
simrot
žvrt
já
aj
Tak co mu zbývalo?
Vedro vlhké jak v polučním snu,
skutečnost se líně děla,
dál všeptávala jiný sen:
o existenci světa.
Ležel, potil se a věděl,
jak blízko je pádu do pekel,
jen torza pudů ho držela v blízkosti
tenoučké hrany mezi Uvnitř a Vně.
Ne že by tam bylo příjemně, to ne,
ale vnitrozemí obou stran
byla zoufale záludná
a okamžitě se v nich ztrácel.
Tak co mu zbývalo,
kde se měl zdržovat?
Uvnitř splývaly předěly,
bóje smysluplné struktury
tonuly v prvotních vodách;
vše bylo vším a ničím
a pokud sem smysly propustily zprávu,
došla znetvořená k nepřečtení.
Takové to uvnitř bylo.
Venku spletité koridory
domluvených rituálů,
jež by mohly být i úsměvné,
kdyby až po uši netrčel,
ve své době, na té planetě.
Tak co mu zbývalo,
kde se měl zdržovat?
Pruboval totální tady a teď,
balanc na hraně.
Zkoušel ten sen, to vedro jak v něm,
s vůněmi, s křikem ptáků zjara,
s ležícím zpoceným tělem
a záclona se nepohne,
ani když hřmí za oknem promeškané vlaky;
žádný z nich by ho
do exilu stejně nedovezl.
Řekněme že jeho
vědomí,
vypadalo takhle
(nakonec zůstáváme stále
v temném vlivu palimpsestů):
kde něco tam slova kde slova tam myšlení kde myšlení tam bolest kde bolest tam člověk kde oči tam vidění kde uši tam slyšení kdy smysly tam vnímání kde vnímání tam bolest kde bolest tam člověk kde pohyb tam čas kde čas tam míjení kde míjení tam marnost kde marnost tam člověk kde tam člověk tady?
něco honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé myšlení honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé bolest honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé oči honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé uši honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé smysly honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé vnímání honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé bolest honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé pohyb honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé čas honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé míjení honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé marnost honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé člověk honba za větrem a vše tak únavné a pomíjivé míjení bolest marnost člověk člověk?
Nic víc
Tělo ví o hnilobě svoje,
tělo ví, že věčná pravda není
než zánik a rození,
tělo ví, že zrod a mizení,
nic víc…
Vladimíru Křivánkovi
Zatímco doktor v přilehlé místnosti
píše: „Je klidný, snadno se nechá
převést do úsměvu,
sebevražedné myšlenky žádné,“
pacient skrze mříž hledí,
jak vítr prochvívá listoví bříz
zalité purpurem večera.
Léto, zdálky hlasy, smích
a staré zdi jako stvořeny k vůni.
Neuvěřitelné nebe v oknech.
Tohle a tohle a támhleto,
říká si „šílenec“,
nebude! Co na tom?
Ani ta obloha není navždy,
a snad ani Země, zdánlivá
alfa a omega všeho.
A přece si nezvykl na mizení věcí,
na život, danajský dar,
nesmířil se s ubýváním sebe,
neboli zvířátka-nositele,
nikdy si nezvykl
na koloběh zrodů a zániků,
na věčné vstávání pro náruč zmaru,
nikdy neuvěřil tělu,
jež za ticha nocí šeptalo: zemřu,
a připustil-li smrt,
vždy týkala se jiných.
Mlčky si lhal „já určitě ne,“
nepřivyk´, že život přežít nelze,
a ve snaze vidět k podstatě jevů
pohrdal zdravě smrtelnými,
autenticky živými.
Nyní (z labyrintu hlavy veden
farmaceutickou nití),
bez ambic tvořit jejich význam,
lačně vnímá
oblohu, břízy, vůně, smích,
nádheru věcí vezdejších,
jež dozajista zmizí.
Kdo máš uši k slyšení, slyš:
Bohyně jsoucna má jméno Nestálost
a dceru Úzkost sesílá na zem,
či o pár stop výš, do srdce,
do lidského srdce.
A jejich jsou království,
nevadí...
A začal znovu
I.
Kdysi, v bájných nedobách dětství,
býval galaktickým průzkumníkem,
agentem dokonale spravedlivého
vševesmírného Impéria. Tajný
velvyslanec na Modré planetě.
Vzdálený domov vedl jeho kroky,
pobyt zde garantoval smyslem,
posiloval v strádáních, radosti násobil.
Úkol nebezpečný, vůbec ne nudný,
zněl: hledět, pochopit a sdělit.
Mohl vše, nesměl jediné:
splynout s pronárody, zradit -
najdeš zalíbení ve světě tvarů a času,
zamiluješ se do tváře Země
a propadáš hrdlem. Navěky.
II.
Jeho hry se s časem neměnily,
snad trochu „duchovněly“ pod vlivem
lahodných jedů z knih,
nic nesvědčilo, že by se blížil pád.
Až jednoho zlatistého večera,
probíjeje se lepkavou matérií času,
jako vždy hluchý k rajské hudbě
maskovaného pekla,
všiml si, že nikde nebydlí.
Že to, co tušil jako domov, není.
Že poslední, co kdy spatří,
bude jistě něco vezdejšího
a jeho pobyt a zánik na Zemi nebude
nikde a nikým slaven co oběť.
Že chátrání těla není trikem
k oklamání smrtelných, nýbrž
základním přívlastkem samotného jeho.
A že tedy zemře, neboť to nějak nepochopitelně
patří k místnímu řádu věcí.
Chvíli váhal, tváří v tvář olbřímí tlamě,
než rozkousl ampuli pod jazykem
skrytou pro případ nejvyšší nouze.
III.
Zachránili ho, ochutnal punkevní milost
těch zvláštních pozemšťanů, kteří
mu od této chvíle měli být bratry.
A začal znovu:
Přes trpělivou vlídnost blízkých
a hebké dotýkání ženy,
přes nádheru soumraků, kvetoucích jabloní,
přes všechny vůně, barvy a tvary
už ve světě nezdomácněl.
A jiné vesmíry, pokud existovaly,
nebyly přístupné...
Utkvěl v otázce Proč?
v šepotu Nebudeš!
Milý synu
Milý synu, na zasloužilém
odpočinku na Západě říše
zastihá mě zpráva o Tvé chorobě.
A neboť se snažím lišit mezi
nicotným a podstatným,
považuj od této chvíle naše spory
za jednou provždy uzavřené;
nemusíme setrvávat v mlčení.
Odpusť nyní smířenému starci,
vlastníku veteše a prohraného života,
že Ti chce udílet rady, jimiž
sám se nedokázal řídit.
Já jsem je neznal!
Myslím, že znám okraje a stěny
Tvé propasti,tak kruté,
že se nechci ptát, jak bylo na dně.
Tím spíše děkuji: Ty´s přežil!
A jak se dozvídám, děláš slibné kroky
z labyrintu vlastní hlavy
do vzdálené domoviny svět.
Ta cesta není tak dlouhá.
Pak prosím se vyvaruj
nebezpečných chyb.
Ve chvílích úspěchu mysli
na velikost Úkolu,
potěš se v zoufalství
množstvím dobře vykonaného.
Věz, že vše,
co stvoříš, bude nedokonalé,
a je to chlípná touha
po absolutním, co Tě vrhá
do temných propastí marnosti.
Není jí třeba:
Teprv až dokonáš, budeš dokonalý,
a v dokonalém bytí.
Ano, vím, jen jednou
v tomhle chatrném těle,
v jakémsi koutě Galaxie,
a právě proto se raduj a
na Ni nemysli, přestože
šíp letí, nemoc pracuje,
hliněný džbán padá na mramor Země…
Tak je to, synu,
ten svět jsme nestvořili,
ani Ty ani já, a kdo je zodpovědný?
Srdečně otec
z krajiny za Západem.
Již ví, že dokud je člověkem,
jednoty nedosáhne. Buď ona,
nebo on, jedinečný. Nikdy obojí.
Kdysi se toužil vznést a pozřít svět,
žít životem všech lidí, milionkrát
zemřít na obětišti Země,
poznat bohatství, pýchu, pokání i bídu,
ochutnat vrcholky hor, hlubiny moří,
obrovské propasti jsoucna,
aby moh´ popravdě říct, co je člověk
a jaké to bylo ve vesmíru.
A zatím v městečku malinké
provincie na okraji Říše
pozorně zkoumá rýhy v zábradlí,
čtvrtý topol, ten přeražený bleskem,
oblíbený záhyb obzoru,
vzor dlažek v čekárně ordinace
a další a další detaily,
jimž jeho chorobná, hynoucí mysl
připsala zvláštní významy.
Ano svět, říkám si
I.
Řeka se vlnila krajinou. Mohutná,
klidná v přívalech zeleně
zrcadlí oblohu, a vítr v korunách topolů.
Na pravém břehu dívka s míčem,
barevné chatičky, trávníky na levém,
vše pod vysokou klenbou léta.
Úplně normální.
Naprosto neuvěřitelné.
Ano svět, říkám si,
svět se mi milostně dává,
aby mě jednou navždycky zabil.
A spolu s krásou, snad odměnou,
jak titěrné šípy skrz smysly do mozku
a z mozku do poslední buňky těla
tajemné předzvěsti bolesti.
II.
Zda přijmu krutý zákon Země,
nikdo se mě neptal, nerozhodl
jsem se pro tenhle svět sám.
Kdyby však Temný a Zářící opravdu byli
a místo lůna soudní síň,
kdyby mě nechali volit mezi
krvavou branou do říše času
a tlamou nicoty konejšivě nijaké,
kdyby se ptali, zda se chci narodit,
stejně bych kývnul,
neb jedna banální bolestivá smrt
za jeden život na světě
není zas tak blbej kšeft:
řeka se vlní krajinou
pod vysokou klenbou léta…
Takže teď rychlé díkůvzdání
Stezka vedla skalisky na pobřeží,
křik racků, trávy ostré, květy agave,
nalevo horský masiv, napravo
vlny umíněně bijí
do kamení, pár miliónů let.
Takže teď rychlé díkůvzdání
za barvy moře v ligurském zálivu,
za šikmé slunce ve větvích
pinií rvaných větrem,
za lehké – o to příjemnější
extáze z červeného vína
a pohledů do očí jedné Amazonky.
Děkuju, že můžu chutnat
úžasné jest v barvách,
v barvách, tvarech a vůních. To všechno
by mohlo i nebýt. Přísahám:
tento zkurvený svět
je nejlepší, který znám.
Stezka klesá, vzduch se ochladil,
na oceánu ocelová duha.
Tak rychle: to ukoktané díkůvzdání,
v kavárnách města rozsvěcují lampiony
a smysl se vrátí do věcí,
hluboko,
k nedohledání.
Neustále překvapován
I.
Tohle je ráno a tohle poledne,
jistě přijde večer,
všechno to pospolu tvoří den.
Přes den je vhodné pracovat,
nutné jíst a neustále dýchat.
Tmě mezi dny říkáme noc,
je méně vidět, snad proto se
obvykle spí. Noci a dny
se pravidelně střídají,
to znamená, že po každé noci
následuje den a naopak,
je téměř vyloučeno, aby po jednom dni
přišly dvě či více nocí,
stejně jako žádná noc
a ani den nemůže být vynechán.
II.
Neustále překvapován
nesamozřejmostí obyčejných věcí.
Jistě: ony by mohly být jinak,
ale jsou takhle (s nejvyšší pravděpodobností).
Jestliže svět je daný, ukončený a plný,
pláče Schoulený,
jak to, že vzniká otázka?
Sama možnost tázání
dokazuje jisté chybění,
chybění, které je chybou
v plnosti celku…
Je třeba být opatrný,
hlídat proč, aby mi přeci jen
nevtisklo do ruky břitvu,
nepletlo provazy a nestavělo,
do trnitých cest trámy.
Je třeba vcelku důvěřivě,
chutnat svět jevů, ten cirkusový stan,
nad prázdnou propastí,
nedělat chyby,
v tom chybění…
III.
Toto je noc a přijde den,
střídání nocí a dnů se jmenuje čas,
čas, jenž umožňuje jest,
zatímco vyrábí není.
Toto je noc a přijde den,
seď si v svém těle takzvaném,
za každý bezbolestný okamžik,
na kolenou děkuj.
Zpitý na městských slavnostech
Zpitý na městských slavnostech:
renesanční náměstí pod chladnoucím nebem,
hudba, víno, smích zvoní ze všech stran.
Hezké tváře, křivky šíjí, ladné pohyby
jakoby navěky. A každá z nich
rozlehlý palác vědomí, prostor tajemných
nezpracovatelných příběhů.
Dívá se a nerozumí:
Všichni ti zářní lidé
do jednoho zemřou!
A oni se baví, nemyslí na Ni,
nevědí o Ní nebo jim prostě
nějak nevadí.
Co dělat, dumá Schoulený,
asi je nutné
přijmout smíření.
Dívat se a nerozumět.
Nespojovat, nepitvat, nevykládat.
Nechtít a nemuset. Nechápat.
Ztratit se v davu, lačně vnímat.
Jen tak.
Jak jen?
Nehybné vedro v lukách,
vysoko skřivan, nikdo jinak,
zuřící civilizace z doslechu.
Teď… ne… Teď… A teď?
Jak jen se probít skrze jevení
ke skutečné skutečnosti,
k bodu, odkud se rozkryje smysl,
odkud sobě i ostatním
odpustíš svět náš vezdejší?
Doprostřed, však víte
Neustále na cestě z pustiny,
vždy na pochybách, zda směr tam
není i opačným směrem,
zvolna se smiřující,
že za chvilky jiskrných extází,
platí měsíci zoufalství,
že mocná setkání srdcí jsou
iluze živené samotou.
A proto vždy znovu udiven
v kraji rtů, šíjí, očí zářících,
že některé z nich jako by ho zvaly.
Soulož: nádherná sestra smrti,
chtít se protlačit skrz ženu
zpátky dovnitř, a dál,
dál až do nebytí.
Lůno a smrt: krvavé brány
na samých hranicích reality.
Nenaléhaly, jen trpělivě zely.
Hudba duněla, klíny sálaly žár,
a on to opatrně sledoval,
vlkem i beránkem, soudcem i trestancem,
sobě sám, ach, sobě sám.
No a ty pohledy zvaly ho dál,
doprostřed, však víte,
tam kde jste začali, tam,
kde jsem začal…
A znovu vnímá
A znovu vnímá barevný rej
ve veselém kraji lidí.
V čem chtěl se lišit, je podobný:
smrtelný, každým slovem trochu lhoucí,
k zešílení tělesný.
Liší se tam, kde chtěl být stejný.
Zbývá stud, že se nenaučil nebát,
radostně tančit před branou,
beztvaré hrůze za ní čelit zaklínadly
„tosenámudělalopěkněmladápani“
či „vražtamžloudeknavícauvidíš“.
Stud, že neumí šířit
ty hebké bezvýznamné věci,
jimiž se obvykle plní
jepičí lhůta lidí,
než Zem je obejme,
silou strašlivou,
tou silou strašlivou…
Opravdu se snažím
Řekl jsem terapeutce, že se snažím,
ale při všem tom úsilí stěží věřím
ve svět, který kolem míjí.
„Musíte umět vypnout,
pane Schoulený,“
říká ta bosorka v bílém,
jezděte na kole, dopřejte si slunce,
hodně se hýbejte a už se neřešte,
alespoň ne pořád.“
Kouzlo, o kterém mluví,
jmenuje se endorfiny,
lidé z kmene dostatku a dobrovolné dřiny,
na něj dnes dost spoléhají.
Krom toho mám účinné odvary,
z břečťanu, měsíčního svitu,
dubové kůry, křídel netopýrů,
aby mě nezdrtily lhostejné síly
nesvěta, abych nám nevypadl z mýtu,
abych si pamatoval cesty, aby věci
a významy trvaly na místech svých,
abych si nestýskal po jiných údělech,
abych se blbě neptal.
Opravdu se snažím,
hýbu se, plavu, jezdím na kole,
tvářím se, že věřím, řeším (ne pořád),
s pobaveným cynismem se učím
zhošťovat žádoucích rolí:
Jednou mladý muž
pod tlakem nepříznivých okolností,
jindy talent, chlapec nadějný,
hrdě vzdorující zákeřné nemoci,
trpělivý válečník,
jenž v pokorných krůčcích umenšuje
všechnu bídu světa, líná sketa,
kšeftař svým časem, nájemce vědomí
pro cíle mocenských her vznešených,
vtipálek s nadhledem glosující
svůj průchod „krizí třicítky“,
extatik - bez póz - ztracený
v klenbách syntaxe, korunách stromů,
v hloubce oblohy,
férovej chlap, co ví,
jak urvat prachy, aniž by jim podléhal,
provinční básník trhaně dávící
zbytečná tajemství hlavy
a tak dál, a tak dál…
Ale pravé já,
jediné pravé já
je to schoulené, co skučí…
Teď nechci nic
To bylo nářků nad
utopickým (ne)koncem Západu,
to bylo pukrlat nad propastí
takzvaného vědění,
těch pohmožděnin na hranicích logiky,
naléhavého chtění
a hněvu, že jsou prostory
kam nemůže vstoupit vědomí!
Teď nechci nic, snad postel u okna,
dám si sprchu, jablíčko a čaj
a Tajemství ať mi laskavě
políbí prdel.
Za okny šumí déšť
Za okny šumí déšť, voda ve žlábcích -
zpěv rozverného zanikání, růžové
a žluté blesky rostou v obloze.
Jevy jsou útěšné a prosté,
významy chápané, nehledaný smysl
k volnému nahlédnutí.
Ale ta úzkost záludná,
ona tak něžně pobolívá,
čeká, aby se vydala
od žaludku vzhůru k mozku,
odtud pak výbuchem do celého těla.
Za okny šumí déšť, jevy průzračné;
nádherný svět k volnému použití.
A přesto:
prošel jsem bouřemi, pozoruji bouři,
po něčem se mi stýská.
Pořád.
Říkat, že to nejde říct
Říkat, že to nejde říct,
a pořád dokola:
donekonečna se nadechovat,
vždy o chloupek míjet tu
poslední sloku, pravdivý verš,
a dech nabírat znova.
Mít v jámě hlavy poselství,
už už ho formulovat,
všude ho číst
a neumět ho předat.
Být věrný hledání
a trpělivě nenalézat.
A tušit, že vědomí, že celé já,
je nástrojem v rukou jazyka,
ne naopak,
jak by se zpočátku mohlo zdát.
Vánice ustala v úterý k ránu
Vánice ustala v úterý k ránu,
za okny hluboké nebe, slunce,
neuvěřitelné horské štíty.
A tedy vyrazili po snídani,
řetízek lidí na ledové pláni,
jdou v bělostné záři, sálá sníh,
ten první se boří, ostatní
kroky pečlivě těsnají
do stop předchozích.
Tajemné: každý z nich,
sám konec řádky kroků,
útek rozhodnutí, často obtížných,
mnohdy chybných, kdo ví?
Díky nim jsou v tomhle nyní
tečkami na ledové pláni
v ústí olbřímího průsmyku.
Ve vysokých horách,
jdou oni, jdu já, krok pečlivě
těsnaje do stop předchozích,
nesrozumitelný jim,
nesrozumitelný sobě.
Na co myslím ve chvíli,
kdy se lavina trhá?