„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“ Alenka (citováno podle Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros Praha 1988)

Co také měla Alenka Houseňákovi odpovědět? Nehovoří ani tak o čase, ale o zkušenosti ze světa, v němž dětsky prostá fantazie dovádí do na první pohled absurdních důsledků různé fragmenty zkušenosti, které v samozřejmém světě dospělých tvoří kompaktní jednotu věčné šedi. V tom je Carollova velikost a v tom bude jeho Alenka vždy vysoce přečnívat všechna ta dobrodružná snění literatury pro děti a mládež, snění, v nichž svět zůstává logický, kompaktní a fantazie spoutaná. Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.