V minulém století se schopnost provokovat měšťáky a v jejich prostředí etablované kulturní činitele stala jednou z nejdůležitějších charakteristik umění. Tento trend vycházel, jak už jsem často v Tématu naznačil, z prožitého předpokladu, že výrazná myšlenka či zkušenost budí pohoršení ve společnosti, jež stojí na konformitě s idealizovanou a sdíleným předsudkům podřízenou kulturou, nemající pochopení pro jedince a jeho svébytnost. Provokace tak byla jen vedlejším produktem něčeho, čemu dnes, na začátku nového století, paradoxně rozumíme velmi málo – totiž výraznosti. V průběhu minulých padesáti let se totiž stále více kladl důraz na pohoršlivost, kurióznost a dráždivost uměleckého díla, zejména na poli výtvarných umění a divadla. Údiv a povyk mizí ovšem velice rychle, práh citlivosti se posunuje s rychlostí, která závratně převyšuje rychlost generační výměny, a ti, kdo zamlada pohoršovali nejvíce, jsou v pokročilejším věku spíše symbolem nostalgické touhy po stabilní, slušné a nepohoršující minulosti. Nikdy už neprožijeme, mám-li vzít případ naprosto zřejmý, pohoršení Hugových klasicistně orientovaných současníků nad jeho romantickými hrami, ba naopak alexandrín Hernaniho je pro nás spojen s dávnou minulostí, sahající do doby baroku, ne-li přímo do středověku. A je to naprosto přirozené. Kdyby se umění mělo vnímat jen jako svého druhu atrakce, bylo by navždy zapomenuto hned dalšími generacemi konzumentů, již by žili nutně už uprostřed atrakcí, postavených na jiné vnímavosti. Ba dá se říci, že právě dobové atrakce jsou pro nás na minulých historických dobách prožitelné nejméně.

To, co tvoří specifickou vnímavost lidí určitého místa a doby, je obecné, abstraktní, čili neaktualizovatelné v autentickém prožitku jednotlivce odjinud. Jestliže se soustředíme v umění předně na „naši dobu“, na rozpětí jedné dvou generací, přestaneme tohle chápat a náš pojem umění ztratí dějinný kontext. Zde se vrátím k rozdílu mezi provokací a výrazností: to, co dějinně již bylo, to již neprovokuje, a tím spíše ne v tom smyslu, jak se provokativnost klade jako úkol na bedra moderního umění. Naopak výraznost uměleckého díla se projevuje tím více, čím je starší, čím osamoceněji ční do výše z dálek, jejichž ohromnost je naprosto nad jedincovu zkušenost. Jde o jeho dlouhodobý vliv, který není jednoduše redukovatelný na ten či onen zájem dne. Výraznost se zakládá na tom, co je intenzivní v hlubinách prožitku, co se vrývá do autentického sebeprožívání jednotlivců, kteří své svědectví a nadšení, svou vnitřní energii přenášejí ve štafetovém běhu stále dál. V pomíjivosti, marnosti, proměnlivosti a špíně lidských dějin je téměř zázrakem, že se něco takového děje, že každému z nás se nabízí velká osobní svědectví, která přebíráme z ruky do ruky, abychom je znovu a po svém prožili, neboť bez rezonance v jednotlivci by nikdy nemohla existovat. Jsou jako vlna zvuku, jež se nemůže šířit bez vzduchu a v níž jedna molekula přenáší svou vibraci na další, aby se vždy skrze zcela konkrétní molekuly přenášel zcela konkrétní energetický impulz, kterým je zvuk. Výraznost pramení z nitra, a tak může a zároveň nemusí být poznána navenek mezi současníky – je přitom typické, že období, v němž převažuje soustředění na úzký okruh nedávné minulosti a na současnost, postrádá schopnost cenit si výraznosti a výraznost ve svém středu rozpoznává jen těžko a jako cosi sobě cizorodého. Naopak soustředěný a o inspiraci si žádající zájem o to, co tyčí v dlouhé tradici jako velké, po věky respektované a živé umění, umocňuje vnímavost pro nadčasové proudy v současnosti, pro odvahu k autenticitě, pro vnitřní sílu, která jde proti tomu, co je ve shodě časné bezvýznamnosti považováno za umění teď a tady.

Současné nejen české, ale také světové umění po odeznění beatnické vlny, jež měla velmi výrazné nadčasové inspirace i ambice, citelně postrádá odvahu k výraznosti. Po vzepětí se dostavil rozklad a celá hejna umělců pro dnešní den vylétla k oblakům, kondenzujícím na stěnách jejich časného pařeniště. Že by se však tisíciletími postupující vlna umění mohla dnes zastavit, tomu může uvěřit jenom ten, koho nikdy nerozechvěla až do morku kostí.