O výstředním životě slavného italského literáta a režiséra P. P. Pasoliniho jsem už dříve ledaco zaslechl, ale teprve nedávno jsem využil nabídky České televize a podíval se na dvě jeho adaptace světové klasické literatury: Dekameron a Kytice z tisíce a jedné noci. Nikdy jsem filmu jako umění příliš nedůvěřoval, ostatně v Tématu jsem se o tom několikrát zmínil. Je však pravdou, že film – podobně jako divadlo – může představovat velký, byť časný a silně dobově podmíněný, prožitek, následuje-li kongeniálně velkou literární předlohu. Pasolini jako umělec širokého rozpětí (nikoli jenom režisér) a svébytného života mohl být, říkal jsem si, tím nejvhodnějším duchem pro velké úkoly, které si předsevzal.

 

                Patřím mezi obdivovatele obou předloh, Boccacciova Dekameronu i příběhů knihy Tisíc a jedna noc, a mám je za velmi inspirativní pro současného umělce a také čtenáře. Jejich pozoruhodná povaha je nedovoluje zfilmovat do podoby klasického výpravného velkofilmu, vzpírají se realistickému líčení svou bizarností a chaosem, a přitom jejich hlavní hodnota spočívá v prosté barvitosti bezpředsudečného pohledu na lidství, jež ve své spletitosti je dáno jako fakt, který je třeba vnitřně přijmout dříve, než ho lze morálně rozebrat a soudit. Divadlo světa obou děl je bez vertikální osy a mohlo by na první pohled sloužit jako skica marnosti, zvrácenosti a malosti světského života, leč naopak, byť jakoby obhajuje lidské slabosti a nehezké sklony, zušlechťuje mravní vnímání člověka tím, že boří škatulky ze slov a jde přímo ke konkrétní realitě hříchu. Hřích jako vlastnost nás a našich bližních není hřích jako pojem, nevznáší se jako olej nad vodou čistoty a nelze ho vyřezat jako nádor, lze však sestoupit hloub do jeho brlohu z lásky ke konkrétním lidem, které deformuje. Tak to učinil Kristus. Přijmout člověka jako toho, kdo má být a je milován i se svým hříchem.

 

                Pasolini své filmy především maluje, přímo jsem žasnul nad jeho pojetím barev, jež nejsou realistické, ale připomínají spíše středověké mozaiky a renesanční fresky. Nikdy jsem ve filmu nic tak krásného neviděl. Zvláště geniální je však Pasoliniho vnoření těchto barev a silného literárního příběhu do chvatu všedního života neherců. Nevybral si proto žádnou část z obou předloh, která by vyžadovala sofistikovaný herecký projev, ale vytvořil spíše celkové pozadí všech příběhů, jakýsi obraz života vůbec, jak ho předpokládají. Samozřejmě zde klade důraz na smyslovou krásu, na bezprostřední požitek a vitální nezbednost. V Kytici dává dosti velký prostor také citovému rozměru, zatímco Dekameron je výrazně cynický. Eroticky jsou oba filmy dosti otevřené, avšak jejich smysl v žádném případě není apel na divákův chtíč. Na jedné straně Pasolini neutralizuje svou otevřenost poukazem na banalitu chtíče, snad dokonce i jakýmsi výsměchem chtíči (zejména v Dekameronu), na druhé straně fyzická krása (a zde se vyžívá jakožto homosexuál pochopitelně téměř jen v jinošských postavách) jeho postav není sterilní a komerční, nýbrž autentická v hereckém projevu a ryze umělecká z pohledu barev a kontextu scény. Může ve Winckelmannově duchu svou odzbrojit diváka svou nahotou, byť ten ji vidí v běhu silně lascivní scény.

 

                Hlouběji docenit Pasoliniho filmy je možné jen v kontextu doby, kdy je tvořil. Jsou reakcí na pokrytecký italský katolicismus, který byl ještě zamazán od hnědého výkalu režimu Benita Mussoliniho. Provokativnost a smysl tohoto gesta jsou stále méně pochopitelné v době sexuálního přesycení, náboženské indiference a spokojeného liberálního konzumování. Kdo by však chtěl vidět nahlédnout do krajiny věčných děl světové klasiky očima P. P. Pasoliniho, ten může čekat originální a fascinující zážitek, na který nikdy nezapomene.